ECLI:CZ:US:2000:2.US.406.2000
sp. zn. II. ÚS 406/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti F. V., za účasti účastníka řízení Obvodního soudu pro Prahu 7, proti platebnímu rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 3. 1996, č. j. 5 C 36/96-5, takto:
Platební rozkaz Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15.3.
1996, č. j. 5 C 36/96-5, se zrušuje.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl v právní věci žalobce OPZ
PLUS, a. s., se sídlem Praha 1, Hradební 3, IČO 45274835, proti
stěžovateli, o zaplacení 102.372,- Kč platebním rozkazem ze dne
15.3. 1996, č. j. 5 C 36/96-5, tak, že uložil stěžovateli (v té
době žalovanému), aby do 15 dnů ode dne doručení tohoto platebního
rozkazu zaplatil žalobci částku 102.372,- Kč a náklady řízení ve
výši 6.840,- Kč nebo, aby podal v téže lhůtě proti tomuto
platebnímu rozkazu u tohoto soudu odpor.
Stěžovatel tvrdí, že mu tento platební rozkaz nebyl řádně
doručen. Obvodnímu soudu pro Prahu 7 se však vrátila doručenka
s podpisem V. Soudce Obvodního soudu pro Prahu 7 vyznačil dne
3.5. 1996 právní moc s datem 10.4.1996, a to na základě doručenky
s vyznačeným datem doručení 22.3. 1996 a s podpisem V.
Skutečnost, že platební rozkaz nebyl doručen stěžovateli
podle ustanovení §173 odst. 2 o. s. ř. do vlastních rukou, sdělil
žalovaný Obvodnímu soudu pro Prahu 7 prostřednictvím svého
právního zástupce dopisem ze dne 16.11. 1998. V dopise stěžovatel
zároveň požádal o řádné doručení platebního rozkazu a informoval
soud o tom, že zadal vypracování znaleckého posudku ohledně
pravosti podpisu na doručence. Skutečnost, že platební rozkaz na
adrese uvedené na doručence převzala osoba rozdílná od
stěžovatele, zcela jednoznačně vyplývá ze znaleckého posudku
z oboru kriminalistiky, specializace expertiza ručního písma,
předloženého soudu spolu s dopisem ze dne 30.12. 1998. Tímto
dopisem, jakož i podáním ze dne 27. 4. 1999 žalobce požadoval, aby
ze spisu bylo odstraněno vyznačení právní moci a aby mu byl
platební rozkaz řádně doručen.
Předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 7 pak přípisem ze
dne 27. 4. 1999 sdělil, že řízení bylo pravomocně skončeno dne
10. 4. 1996, když v zákonem stanovených lhůtách nebyl podán ani
mimořádný opravný prostředek. Tuto žádost pak stěžovatel
bezvýsledně opakoval, a to dne 22. 6. 1999, k rukám předsedy
senátu, posléze dne 22. 2. 2000 k rukám předsedy soudu. Z jeho
odpovědi ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. Spr. 215/2000 vyplývá, že
nenalezl způsob, jak pravomocné rozhodnutí změnit. Stěžovatel dále
uvádí, že ze shora uvedeného je zjevné, že platební rozkaz nebyl
doručen v souladu se zákonem, když nebyl doručen do vlastních
rukou (§173 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.). Lhůta stanovená pro
podání odporu tedy stěžovateli vůbec nezačala běžet, nemohla tedy
ani uplynout a tudíž právní moc platebního rozkazu nemohla nastat.
Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud uložil Obvodnímu soudu
pro Prahu 7 povinnost směřující k tomu, aby tento protizákonný
a současně též protiústavní stav odstranil, a to odstraněním
vyznačené právní moci a řádným doručením platebního rozkazu ze dne
15. 3. 1996, č. j. 5 C 36/96-5, stěžovateli. V jednání soudu
spatřuje stěžovatel porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod (dále jen "Listina").
Protože bylo stěžovatelem namítáno, že soudem bylo porušeno
jeho základní právo, zaručené Listinou, vyžádal si Ústavní soud
spis Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 5 C 36/96, spolu
s vyjádřením k ústavní stížnosti.
Předseda senátu 5 C Obvodního soudu pro Prahu 7 ve svém
vyjádření ze dne 4. 10. 2000 mj. uvedl, že teprve po uplynutí tří
let od právní moci došlo k vyslovení námitky, že žalovaný
nepřevzal osobně doporučenou, do vlastních rukou určenou zásilku,
tj. s modrým pruhem, která obsahovala jednak žalobu a jednak
platební rozkaz, ačkoli je toto zcela zřejmé z čitelně uvedeného
data 22. 3. 1996 a čitelného podpisu V. bez uvedení, že by tak
snad v rozporu s předpisy o poštovní přepravě za součinnosti
pracovníka pošty a třetí osoby došlo k nepřípustnému
a protizákonnému předání takové zásilky někomu jinému než určenému
adresátovi, řádně označenému na obálce a doručence.
Soud je rovněž toho názoru, že jakákoli argumentace
znaleckými posudky z oboru písmoznalectví je v tomto případě zcela
bezpředmětná, když podle navíc ustálené judikatury, zejména
Nejvyššího soudu ČR, jde k tíži adresáta vše co souvisí
s nedostatky poštovní přepravy jako je odcizení výzvy ze schránky,
převzetí takovéto zásilky třetí osobou nebo jiné zmaření řádné
poštovní přepravy samotnou poštou.
Ve vyjádření soud dále uvádí, že nelze cestou ústavní
stížnosti v daném případě podle výslovně stanoveného rozsahu
možnosti jejího využití podle zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, žádat nápravu ohledně průtahů v řízení,
protože tyto průtahy v řízení může řešit ohledně postupu řízení
u obecných soudů jen předseda či místopředseda téhož soudu či
nadřízeného soudu, ale nikoli Ústavní soud, neboť to nespadá do
jeho pravomoci ze zákona. Ostatně ve smyslu příslušných ustanovení
citovaného zákona se jeví stížnost navíc nepřípustnou pro
nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně
jeho práva poskytuje (odpor, odvolání, dovolání, obnova řízení).
Navrhuje proto, aby stížnost byla z obou výše uvedených důvodů
odmítnuta.
Stěžovatel svá poslední dvě podání se žádostí o odstranění
protiprávního vztahu, a to podání ze dne 22. 6. 1999, doložená
znaleckým posudkem ze dne 22. 2. 2000, adresoval přímo k rukám
předsedy Obvodního soudu pro Prahu 7, když několik jím podaných
písemných podání adresoval marně předsedovi senátu 5 C.
V odpovědi na tato podání místopředseda Obvodního soudu pro Prahu
7 zrekapituloval dosavadní jednání ve věci a uvedl, že z hlediska
lidskosti má pro tento problém pochopení. Dále uvedl, že vynaložil
velkou snahu na to, aby nalezl zákonné ustanovení, které by dávalo
předsedovi soudu možnost zasáhnout do soudního rozhodování
příslušného zákonného soudce a na základě předloženého znaleckého
posudku bez dalšího vyslovit, že doručení platebního rozkazu
žalovanému nebylo provedeno. Takové ustanovení však nenalezl.
Protože s obdobným problémem se při své soudní praxi dosud
nesetkal a zároveň nenalezl způsob, jak takto pravomocné
rozhodnutí při daných pravomocích předsedovi soudu změnit,
připojil se k náhledu stěžovatele - podat ústavní stížnost
Ústavnímu soudu ČR k rozhodnutí.
Ústavní soud si rovněž vyžádal od stěžovatele originál
znaleckého posudku z oboru kriminalistiky soudního znalce PhDr.
Václavy Musilové, v jehož závěru je stanoveno, že sporný podpis na
doručence č. 1/345 není pravým spontánním podpisem F.
V, který ho ani nepsal za použití kursivního písma. Jako
pisatelka sporného podpisu č. 1/345 byla s velkou pravděpodobností
znalkyní identifikována J. V.
Protože stěžovatelem bylo namítáno porušení ústavnosti ve
vztahu vůči jeho osobě, musel si Ústavní soud nejprve vyjasnit
otázku, zda stížnost byla podána v intencích zák. č. 182/1993 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů.
Soud tvrdí, že jeho rozhodnutí je v právní moci, a to již
několik roků. Stěžovatel naproti tomu se odvolává na ustanovení
§173 odst. 2 o. s. ř., ze kterého dovozuje, že předmětný platební
rozkaz nemohl doposud této právní moci nabýt, neboť mu nebyl dosud
doručen. Soud však trvá na svém stanovisku a z právní moci
platebního rozkazu plynou právní důsledky. Pokud se týká námitek
stěžovatele, o nich již soud vůbec nejednal, neboť pro něj bylo
právní mocí rozhodnutí řízení skončeno.
Rozkazní řízení, vzhledem k tomu, že se jedná o zkrácené
řízení soudní, vyžaduje, aby platební rozkaz byl doručen
žalovanému do vlastních rukou. Doručením do vlastních rukou se
teprve vyvozuje rovnost účastníků řízení, neboť i žalovanému je
dána možnost projevit svou vůli a vyjádřit se. A zde již nezáleží
na tom, zda svou vůli žalobce projeví mlčky nebo písemným odporem,
i když zákon s každou z těchto forem spojuje jiné následky.
Nesplněním této podmínky doručení platebního rozkazu do vlastních
rukou odpůrci, nemůže platební rozkaz nabýt právní moci. Pokud by
tak soud učinil, porušil by základní ustanovení zakotvené v čl.
1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a rovnost účastníků v řízení a čl. 36
odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny o spravedlivém procesu.
Toto doručení do vlastních rukou podle §173 o. s. ř.
vylučuje i možnost náhradního doručení. Byl-li doručen nesprávné
osobě, odlišné od účastníka řízení, nelze jej považovat za
doručený, a to ani tehdy, jestliže se shodou okolností dostal do
rukou účastníka řízení, kterému byl určen ( Sbírka rozhodnutí
5/96 str. 114).
Nelze proto souhlasit se stanoviskem předsedy senátu 5 C,
když ve svém vyjádření k ústavní stížnosti se odvolává na
ustálenou judikaturu, zejména Nejvyššího soudu ČR, podle které jde
k tíži adresáta vše, co souvisí s nedostatky poštovní přepravy,
jako je odcizení výzvy ze schránky, převzetí takové zásilky třetí
osobou nebo jiné zmaření řádné poštovní přepravy samotnou poštou.
Podobné stanovisko je v rozporu s výše uvedenými ústavními
předpisy a navíc i s ustanovením čl. 90 Ústavy.
Nepřesný je i poukaz předsedy senátu na to, že vyslovení
námitek žalovaným bylo provedeno po uplynutí tří let. Platební
rozkaz nese datum 15. 3. 1996 a námitky žalovaného jsou opakovaně
vznášeny od 16. 1. 1998.
Konečně je třeba reagovat na stanovisko předsedy senátu,
podle kterého není podle zákona č. 182/1993 Sb. dána Ústavnímu
soudu možnost zasahovat do průtahů řízení, neboť tyto průtahy může
řešit ohledně postupu u obecných soudů jen předseda nebo
místopředseda téhož soudu či nadřízeného soudu.
Takto obecně vyjádřeným tvrzením se předseda senátu dostává
do rozporu s ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy, kdy přiměřenost
lhůty soudního jednání je jedním ze základních práv člověka
(k tomu též čl. 38 odst. 2 Listiny), při jehož porušení nastává
ingerence Ústavního soudu, nedošlo-li k odstranění poruchy tohoto
vztahu jinak.
Pokud pak předseda senátu poukazuje na nepřípustnost ústavní
stížnosti pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon
k ochraně práva poskytuje, tj. odporu, odvolání a obnovy řízení,
potom je třeba uvést, že jím uplatněná plná moc zcela logicky
další postupy vyloučila. Pokud se týká obnovy řízení, není podle
ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, posledním prostředkem, který zákon k ochraně
práva poskytuje. Situace se i pro samotný Obvodní soud pro Prahu
7 dostala do neřešitelné situace, neboť uplatněním plné moci
platebního rozkazu se soud zbavil jakékoli možnosti dalšího
jednání, především také zkoumání pravdivosti důkazů, o které
žalovaný opírá své námitky.
Pro námitky stěžovatele o nedoručení platebního rozkazu
svědčí provedený znalecký posudek z oboru
kriminalistika-specializace expertiza ručního písma ze dne 8.12.
1998, provedený znalkyní PhDr. Václavou Musilovou, členkou Komory
soudních znalců ČR, který jednoznačně vyloučil stěžovatele jako
příjemce platebního rozkazu. S přihlédnutím k této skutečnosti,
v rámci práva na spravedlivý proces, platební rozkaz nebyl dosud
doručen.
Stěžovatel se domáhá jeho doručení proto, aby mohl proti němu
vnésti odpor a následně pak v řádném soudním jednání uplatnit
důvody svého nesouhlasu s podanou žalobou. Jinak by oprávněnost
platebního rozkazu konkludentně uznal.
Za takto stanovených skutečností, v duchu podaného návrhu
ústavní stížnosti, se jeví jako jediné řešení pro dodržení
rovnosti účastníků v rámci zajištění spravedlivého procesu, zrušit
platební rozkaz. Nehledě k ekonomice řízení, se tak dostane oběma
účastníkům možnosti spravedlivého řízení. Ústavní stížnost byla
tedy podána řádně a včas.
Ústavní soud proto po provedeném řízení rozhodl podle
ustanovení §82 odst. 1, 2, 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, tak, že ústavní stížnosti plně vyhověl,
a to pro porušení ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst.
1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a stížností napadený platební rozkaz ze
dne 15. 3. 1996, č. j. 5 C 36/96-5, zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 7. listopadu 2000