ECLI:CZ:US:2000:2.US.440.98
sp. zn. II. ÚS 440/98
Usnesení
II. ÚS 440/98 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, o ústavní stížnosti stěžovatele I.V., zastoupeného advokátkou JUDr. K.V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 1998, č.j. 1 Co 127/97-56, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 1997, č.j. 32 C 85/95-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 16. 10. 1998 doručena ústavní stížnost stěžovatele, která byla podána k poštovní přepravě dne 15. 10. 1998.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 1998, č. j. 1 Co 127/97-56, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 1997, č.j. 32 C 85/95-28.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se u Městského soudu v Praze žalobou na ochranu osobnosti domáhal, aby vedlejšímu účastníkovi řízení - PhDr. A.G. bylo uloženo veřejně se omluvit stěžovateli za to, že o něm prohlašoval, že si změnil své rómské jméno na nerómské a aby tuto omluvu poskytl Č., a dále jednomu celostátně distribuovanému deníku na území České republiky, přičemž text omluvy je uveden ve výroku napadeného rozsudku Městského soudu v Praze. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 6. 1997, č.j. 32 C 85/95-28, žalobu zamítl.
II. ÚS 440/98
Na základě podaného odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 21. 5. 1998, č.j. 1 Co 127/97-56, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, přičemž se ztotožnil se závěrem Městského soudu v Praze, že napadené tvrzení nebylo pravdivé a bylo objektivně způsobilé ohrozit či dokonce zasáhnout pověst žalobce ve společnosti, na jejímž mínění mu záleží. Z hlediska uvedeného v §13 odst. 1 občanského zákoníku však odvolací soud shodně se soudem prvního stupně pokládal prostředek ochrany proti neoprávněnému zásahu, který stěžovatel v návrhu na zahájení řízení zvolil, za nepřiměřený vzniklé nemajetkové újmě a potřebnosti její nápravy. Stěžovatel s tímto závěrem obecných soudů nesouhlasí a má za to, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení práva stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), podle kterého má každý právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení a vyžádal si i spis Městského soudu v Praze sp. zn. 32 C 85/95.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 10. 11. 1998 uvedl, že dle jeho názoru žádný ze zúčastněných soudů neporušil procesní předpisy dané zákonem o občanském soudním řádu a že soudci, kteří ve věci rozhodovali, dbali své vázanosti zákonem a povinnosti vykládat právní předpisy podle svého nejlepšího vědomí a svědomí na základě skutečností zjištěných v souladu se zákonem. Ohledně námitek týkajících se věci samé odkázal vrchní soud na svůj rozsudek a pro úplnost poukázal na to, že právo na ochranu osobnosti jako právo nemajetkové je nepromlčitelné, takže poukaz na obecně stanovenou délku promlčecí doby není případný. Morální zadostiučinění ve formě omluvy však nesplňuje nutný předpoklad přiměřenosti tohoto prostředku obrany proti neoprávněnému zásahu, jestliže v důsledku delšího časového odstupu od něj nemůže již splnit svůj účel. Z uvedených důvodů považuje vrchní soud ústavní stížnost za nedůvodnou.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 8. 6. 2000 odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí. Z tohoto rozhodnutí je zřejmé, které důkazy byly před soudem prvního stupně provedeny i jak je soud hodnotil. Není tedy pravda, jak tvrdí stěžovatel, že soud neprováděl žádné důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí městského soudu je rovněž zřejmé, v jaké souvislosti se soud zabýval délkou téměř dvou let, která uplynula od tvrzeného neoprávněného zásahu ke dni podání žaloby. Jedná se o jedno z kritérií hodnocení intenzity zásahu, což pojmově ani skutkově naprosto nesouvisí s institutem promlčení nároku.
Vedlejší účastník řízení PhDr. A.G. doručil k Ústavnímu soudu vyjádření k ústavní stížnosti dne 6. 1. 1999, avšak vzhledem k tomu, že nesplnil podmínku danou mu ustanovením §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tj. obligatorní právní zastoupení advokátem, nemohlo být pro tuto vadu k jeho vyjádření Ústavním soudem přihlédnuto.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
II. ÚS 440/98
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o ochraně osobnosti věcí posouzení obecnými soudy, na jejichž argumenty uváděné v odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud odkazuje.
Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry a hodnocením důkazů v rozsudcích obecných soudů. Ústavní soud již vícekrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82 Ústavy vyplývá, mimo jiné, zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada, vyjádřená v ustanovení §132 občanského soudního řádu respektována, a tak tomu podle názoru Ústavního soudu v předmětné věci bylo, není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením případně neztotožňoval. Skutečnost, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 publikovaný pod č. 39, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3).
Pokud stěžovatel namítá porušení čl. 36 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že tento článek Listiny stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu. Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Tato uvedená práva stěžovatele postupem soudu porušena nebyla. Stěžovateli bylo umožněno, aby se obrátil se svou věcí na nezávislý soud, který o ní jednal, a vydal příslušné rozhodnutí. Uvedený článek Listiny zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu. Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat.
Podle přesvědčení Ústavního soudu ani rozsah práva na spravedlivý proces vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Zásadám spravedlivého procesu podle tohoto článku úmluvy je třeba rozumět tak, že v souladu s obecným procesním předpisem - v řízení před obecným soudem musí být účastníku zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tyto zásady byly v souzené věci dodrženy.
Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že zásah do práv stěžovatele, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl, rozhodnutí obecných soudů bylo vydáno v rámci příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Vrchní soud v Praze své rozhodnutí o potvrzení rozsudku Městského soudu v Praze vyčerpávajícím způsobem odůvodnil a na toto odůvodnění Ústavní soud odkazuje.
II. ÚS 440/98
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jednak povahou tvrzení stěžovatele a jednak ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 28. června 2000
Vojtěch Cepl
Předseda senátu Ústavního soudu