ECLI:CZ:US:2000:2.US.70.2000
sp. zn. II. ÚS 70/2000
Nález
Senát Ústavního soudu
rozhodl po ústním jednání ve věci
ústavní stížnosti navrhovatele E. R., proti rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 4. 11. 1999, čj. 2 Cao 186/99-28, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
Dne 3. 2. 2000 došel Ústavnímu soudu včas podaný návrh ze dne
26. 1. 2000, jímž stěžovatel E. R., brojí proti rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 4. 11. 1999, č.j. 2 Cao 186/99-28.
Aniž by musel splnit podmínku vyčerpání posledního procesního
prostředku podáním dovolání, stěžovatel tak přesto učinil.
Šlo o to, že v posuzované věci podané dovolání směřovalo
proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Stěžovatel rovněž
nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku před odvolacím
soudem, jakož ani v písemném svém odvolání nepodal návrh na
vyslovení přípustnosti dovolání.
Podle názoru senátu Ústavního soudu proto nešlo o předčasně
podanou ústavní stížnost, kde by byl namístě postup podle §43
odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").
Stížnostní řízení před Ústavním soudem muselo být přesto jeho
usnesením ze dne 5. 4. 2000 přerušeno, do skončení dovolacího
řízení.
Nejvyšší soud dovolání navrhovatele podle §243b odst. 4 věty
první a §218 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."), bez
věcného projednání odmítl.
Po doručení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000, čj.
30 Cdo 716/2000-45, a to dne 21. 6. 2000 Ústavnímu soudu, bylo
v přerušeném řízení pokračováno.
Z důvodů níže uvedených má stěžovatel za to, že napadeným
rozhodnutím vrchního soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené
základní právo na lidskou důstojnost ve smyslu čl. 10 Listiny
základních práva a svobod, č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen "Listina"). Předmětné rozhodnutí obecného soudu
je podle názoru navrhovatele také v rozporu s čl. 29 odst. 2
Listiny, kdy nebylo přihlédnuto k zvláštní ochraně osoby zdravotně
postižené v návaznosti na důsledky v pracovních vztazích. Proto
navrhuje jeho zrušení.
I.
Stěžovateli byl po jednadvaceti letech rozhodnutím České
správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 11. 5. 1998, čj.
521121069, s účinností od 4. 6. 1998, odejmut částečný invalidní
důchod. Proti tomuto rozhodnutí podal opravný prostředek ke
Krajskému soudu v Brně, který svým rozsudkem ze dne 20. 5. 1999,
čj. 31 Ca 163/98-14 jako soud I. stupně rozhodnutí České správy
sociálního zabezpečení v Praze potvrdil. Proti tomuto
prvostupňovému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu
soudu v Olomouci. Ten svým rozsudkem ze dne 4. 11. 1999, čj. 2 Cao
186/99-28 rozsudek soudu I. stupně rovněž potvrdil.
Napadenému rozsudku ústavní stížnost vytýká, že vrchní soud
dospěl po jednadvaceti letech k závěru, že zdravotní stav
stěžovatele byl shledán jako konsolidovaný, a že navíc došlo ke
zlepšení, neboť stěžovatel při chůzi již nepotřebuje ortopedické
pomůcky. To vše znamenalo v době rozhodování snížení schopnosti
k soustavné výdělečné činnosti o 25 procent, když podmínkou
částečného invalidního důchodu je snížení o 33 procent. V případě
stěžovatele po uvedené době, ve věku jeho 47 let, pouhých 8
procent rozdílu v hodnocení posudkové komise a státních orgánů
mělo za následek odnětí částečného invalidního důchodu. Tento
mechanický postup vycházel podle názoru stěžovatele
z neobjektivního posouzení celé záležitosti. Soudy nezkoumaly
osobní podmínky na jeho straně, podmínky dané společenskými
procesy, jako např. vysokou nezaměstnanost v okrese Znojmo aj.
Navíc obecné soudy při posuzování míry případného poklesu
schopnosti k soustavné výdělečné činnosti vycházely výhradně
z hodnocení funkčního postižení navrhovatele a nevzaly v úvahu ani
vliv na orgánové systémy.
Vrchní soud svým postupem znevýhodnil postavení stěžovatele
jako bývalého horníka uranových dolů, pracujícího v podzemí za
velmi těžkých podmínek, ve srovnání s ostatními kategoriemi
zaměstnanců.
Stěžovatel byl nucen v důsledku svého nezaviněného pracovního
úrazu opustit hornické povolání a ještě jako mladý člověk
vykonávat po dobu více jak dvaceti let práce méně společností
oceňované. Je proto názoru, že obecný soud svým rozhodnutím
podstatným způsobem porušil jeho rovná práva s ostatními občany,
a že byl porušen čl. 10 Listiny, neboť podle něj podstatným
způsobem bylo porušeno právo na lidskou důstojnost.
Stěžovatel považuje za paradoxní, že v současných
ekonomických podmínkách, při nabývání roků života, pouhá chůze bez
ortopedických pomůcek vedla soud k závěru, že mu nepřísluší
částečný invalidní důchod. Napadené rozhodnutí obecného soudu je
podle názoru stěžovatele také v rozporu s čl. 29 odst. 2 Listiny,
neboť nebylo přihlédnuto ke zvláštní ochraně osoby zdravotně
postižené, to v návaznosti na důsledky v pracovních vztazích.
Z uvedených důvodů proto navrhuje v úvodní části tohoto
nálezu specifikované rozhodnutí vrchního soudu zrušit.
Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle §42
odst. 4 zákona vyjádření účastníků a vedlejších účastníků.
Předsedkyně senátu Vrchního soudu v Olomouci, jakožto
zástupce účastníka, nesouhlasí s názorem, jenž je podstatou podané
ústavní stížnosti a navrhuje její zamítnutí.
V podrobném svém vyjádření k ústavní stížnosti reaguje
konkrétně na výtky navrhovatele. Konstatuje právní předpisy, které
odvolací soud při svém rozhodování mohl vzít v úvahu. K dalším než
zákonem stanoveným podmínkám pro vznik, respektive zachování
nároku na dávku částečného invalidního důchodu, nemohl soud
přihlížet. Navrhovatel v ústavní stížnosti sice vrchnímu soudu
vytýká, že nepřihlížel k jeho osobním podmínkám, neuvádí však ani
k jakým. K míře nezaměstnanosti v regionu, kde navrhovatel bydlí,
nemohlo být rovněž přihlédnuto. Vrchní soud nezjistil, že by
zákon, jejž v daném případě aplikoval, zakládal nerovnost občanů
středního věku a zejména občanů se zdravotním postižením nebo že
by jím došlo k porušení čl. 10 Listiny, tedy že by nebyla
zachována lidská důstojnost navrhovatele, ani že by jím byl
porušen čl. 29 odst. 2 Listiny, nebo že by k takovému porušení
práv navrhovatele došlo v průběhu soudního řízení před obecnými
soudy.
Vyjádření České správy sociálního zabezpečení v Praze coby
vedlejšího účastníka rekapituluje průběh rozhodování ve věci
částečného invalidního důchodu navrhovatele. Konstatuje
nepřípustnost podané ústavní stížnosti, vzhledem k podanému
dovolání, o němž v době sepisu vyjádření vedlejšího účastníka
ještě nebylo rozhodnuto (§75 zákona). Z uvedeného plyne její
doporučení ústavní stížnost odmítnout.
Právní zástupce stěžovatele na výzvu Ústavního soudu
k replice stran vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka,
doručené mu dne 12. 7. 2000, nereagoval.
II.
Ústavní soud se náležitě seznámil též se všemi nezbytnými
dostupnými listinnými důkazy, které k tomu podle §42 odst. 3
zákona vyžádal, zejména dávkový spis České správy sociálního
zabezpečení v Praze č. 521 121 096/072 a soudní spis Krajského
soudu v Brně, sp. zn. 31 Ca 163/98, a dospěl k následujícím
závěrům.
Podaná ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel předně namítá neobjektivní posouzení jeho věci
obecnými soudy. Dokládá to konstatováním, že soudy nezkoumaly
osobní podmínky na jeho straně, jako např. vysokou nezaměstnanost
v okrese Znojmo, jakož i existující nerovné postavení občanů
středního věku a zejména občanů se zdravotním postižením při
jejich zaměstnávání.
Obecné soudy při svém rozhodování o odnětí částečného
invalidního důchodu navrhovatele mohly vycházet pouze z faktů,
právně relevantních z hlediska zákona č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
"zákon o důchodovém pojištění").
Podle §70 citovaného zákona se částečný invalidní důchod,
přiznaný před 1. 1. 1996, považuje za důchod podle zákona
o důchodovém pojištění, a to ve výši, v níž náležel ke dni 31.
12. 1995.
Jako takový spadá zcela pod právní režim uvedeného zákona,
tedy i pod §56 odst. 1 písm. d).
Z tohoto ustanovení plyne, že v případě změny skutečností,
rozhodných pro nárok na výplatu částečného invalidního důchodu, se
postupuje podle písmene b) nebo c) tohoto ustanovení. Tedy bez
ohledu na prospěch /písm. b)/ či neprospěch /písm. c)/ toho, kdo
příslušný důchod do okamžiku nastalé změny pobíral.
Obecné soudy ke skutečnostem, výše uvedeným stěžovatelem,
přihlížet nemohly, neboť je ve věci stěžovatele aplikovaný zákon
o důchodovém pojištění v potaz nebere. Přitom tento zákon, ani
prováděcí předpisy k němu (zejména vyhlášky Ministerstva práce
a sociálních věcí, dále jen "MPSV" č. 284/1995, 157/1997
a 302/1997 Sb.) nenabízejí žádné ustanovení umožňující zmírnění
tvrdostí, k nimž by v důsledku jeho aplikace mohlo dojít.
Z tohoto hlediska nelze jejich postup kvalifikovat jako nezákonný,
tím spíše jako neústavní.
Další výtka ústavní stížnosti míří na způsob, jakým obecné
soudy posuzovaly míru případného poklesu schopnosti k soustavné
výdělečné činnosti stěžovatele. Konstatuje se v tomto směru, že
soudy vycházely výhradně z hodnocení funkčního postižení
stěžovatele a nevzaly v úvahu i vliv na orgánové systémy.
I v tomto případě má ústavní stížnost na mysli zřejmě
nerespektování právních hledisek posuzování stěžovatelovy
schopnosti soustavné výdělečné činnosti.
Při posuzování míry této schopnosti vycházely obecné soudy
z kritérií, o něž se opíraly příslušné posudky posudkové komise
MPSV ČR, a které tehdy obsahovala vyhláška MPSV č. 157/1997 Sb. ve
své příloze č. 2, v kap. XV, oddíle G, položce č. 63. Obecné
posudkové zásady, které přílohu v citovaných částech uvádějí,
říkají: "Míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti se
stanoví s ohledem na rozsah a tíži ztrátových poranění, vrozených
nebo získaných vad, následků po operacích a úrazech, zánětlivých
i degenerativních onemocnění."; další dva odstavce posudkových
zásad se týkají horních končetin a případů amputací (u stěžovatele
byla postižena zachovaná dolní končetina).
O tom, že při posuzování míry poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti se vychází z "funkčního postižení" a z "vlivu
na orgánové systémy" hovoří až vyhláška MPSV č. 40/2000 Sb.,
v příloze č. 2, kde je takto obecnými posudkovými zásadami uvozena
kap. XV (Podpůrný a pohybový aparát). Nehledě na skutečnost, že
obecné soudy k tomuto právnímu předpisu v době svého rozhodování
přihlížet nemohly, speciální oddíl H (Postižení končetin), včetně
jeho položky č. 63, je z hlediska obecných posudkových zásad
formulován identicky, jako tytéž zásady ve vyhlášce MPSV č.
157/1997 Sb., (viz citace shora).
Tvrzení ústavní stížnosti je proto z uvedeného hlediska věcně
neopodstatněné, tzn., že obecné soudy ani v tomto směru
nepochybily.
Z připojených spisů Ústavní soud rovněž zjistil, že
stěžovatel, jakožto osoba zdravotně postižená pracovním úrazem,
vykonával a vykonává od r. 1980 doposud, resp. přinejmenším do
května r. 1999, zaměstnání řidiče, posléze pak vedoucího dopravy,
naposledy v Dřevotvaru Znojmo. V současné době. /OVĚŘIT AKTUÁLNÍ
STAV/. Odnětím částečného invalidního důchodu v roce 1998 se tedy
na uvedeném stavu ničeho nezměnilo, zejména ne na existujícím
pracovním poměru, v němž stěžovatel i nadále setrvává.
III.
Pokud ústavní stížnost namítala porušení Listiny v jejím čl.
10 odst. 1, jakož i čl. 29 odst. 2, jež zaručují podle názoru
stěžovatele právo na lidskou důstojnost a na zvláštní ochranu
osoby zdravotně postižené v návaznosti na důsledky v pracovních
vztazích, nelze jí přisvědčit.
Ústavní soud v postupu obecných soudů nezjistil žádná právní
pochybení, tím méně pochybení, jež by dosahovala do ústavní
roviny, vymezené citovanými ustanoveními.
Napadené rozhodnutí obecného soudu, pociťované stěžovatelem
jako nespravedlivé, nelze bez dalšího chápat jako zásah do
důstojnosti člověka, jestliže vychází ze skutkových zjištění,
odpovídajících realitě a jejich právnímu posouzení. Proto odnětí
částečného invalidního důchodu, mělo-li oporu ve skutkových
okolnostech, zjištěných v příslušných řízeních, předcházejících
napadenému rozhodnutí obecného soudu, nemůže samo o sobě znamenat
zásah do práva na ochranu důstojnosti člověka, tedy i stěžovatele.
Stejně tak se žádným, zejména ne negativním způsobem neprojevilo
z hlediska zvláštní ochrany stěžovatele v pracovních vztazích,
o přípravě k povolání nemluvě.
Na základě provedeného rozboru (část II. odůvodnění tohoto
nálezu) proto Ústavní soud dospěl k závěru, že podanou ústavní
stížnost je nutno v celém rozsahu podle §82 odst. 1 zákona
zamítnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 1. listopadu 2000