infUsLengthVec58, infUsKratkeRadky-226-000,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 01.11.2000, sp. zn. II. ÚS 70/2000 [ nález / JANŮ / výz-3 ], paralelní citace: N 158/20 SbNU 121 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:2.US.70.2000

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K výkladu a aplikaci §70 a 56 odst. 1 písm. d) zákona o důchodovém pojištění

Právní věta K výkladu a aplikaci §70 a §56 odst. 1 písm. d) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"). Podle §70 zákona o důchodovém pojištění se částečný invalidní důchod, přiznaný před 1. 1. 1996, považuje za důchod podle tohoto zákona, a to ve výši, v níž náležel ke dni 31. 12. 1995. Z §56 odst. 1 písm. d) zákona o důchodovém pojištění plyne, že v případě změny skutečností, rozhodných pro nárok na výplatu částečného invalidního důchodu, se postupuje podle písmene b) nebo c) tohoto ustanovení. Tedy bez ohledu na prospěch /písm. b)/, či neprospěch /písm. c)/ toho, kdo příslušný důchod do okamžiku nastalé změny pobíral. Obecné soudy ke skutečnostem uvedeným v ústavní stížnosti přihlížet nemohly, neboť je ve věci stěžovatele aplikovaný zákon o důchodovém pojištění v potaz nebere. Přitom citovaný zákon, ani prováděcí předpisy k němu (vyhl. Ministerstva práce a sociálních věcí č. 284/1995 Sb., č. 157/1997 Sb. a č. 302/1997 Sb.) nenabízejí žádné ustanovení umožňující zmírnění tvrdostí, k nimž by v důsledku aplikace tohoto zákona mohlo dojít. Z tohoto hlediska nelze postup obecných soudů kvalifikovat jako nezákonný, tím spíše jako neústavní. Pokud ústavní stížnost namítala porušení Listiny v jejím čl. 10 odst. 1 a v čl. 29 odst. 2, které zaručují podle názoru stěžovatele právo na lidskou důstojnost a na zvláštní ochranu osoby zdravotně postižené v návaznosti na důsledky v pracovních vztazích, nelze jí přisvědčit. Napadené rozhodnutí obecného soudu, pociťované stěžovatelem jako nespravedlivé, nelze bez dalšího chápat jako zásah do důstojnosti člověka, jestliže vychází ze skutkových zjištění, odpovídajících realitě a jejich právnímu posouzení. Proto odnětí částečného invalidního důchodu, mělo-li oporu ve skutkových okolnostech, zjištěných v příslušných řízeních, předcházejících napadenému rozhodnutí, nemůže samo o sobě znamenat zásah do práva na ochranu důstojnosti člověka. Stejně tak se žádným, zejména ne negativním způsobem neprojevilo z hlediska zvláštní ochrany stěžovatele v pracovních vztazích, o přípravě k povolání nemluvě.

ECLI:CZ:US:2000:2.US.70.2000
sp. zn. II. ÚS 70/2000 Nález Senát Ústavního soudu rozhodl po ústním jednání ve věci ústavní stížnosti navrhovatele E. R., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 11. 1999, čj. 2 Cao 186/99-28, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: Dne 3. 2. 2000 došel Ústavnímu soudu včas podaný návrh ze dne 26. 1. 2000, jímž stěžovatel E. R., brojí proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 11. 1999, č.j. 2 Cao 186/99-28. Aniž by musel splnit podmínku vyčerpání posledního procesního prostředku podáním dovolání, stěžovatel tak přesto učinil. Šlo o to, že v posuzované věci podané dovolání směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Stěžovatel rovněž nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku před odvolacím soudem, jakož ani v písemném svém odvolání nepodal návrh na vyslovení přípustnosti dovolání. Podle názoru senátu Ústavního soudu proto nešlo o předčasně podanou ústavní stížnost, kde by byl namístě postup podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Stížnostní řízení před Ústavním soudem muselo být přesto jeho usnesením ze dne 5. 4. 2000 přerušeno, do skončení dovolacího řízení. Nejvyšší soud dovolání navrhovatele podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."), bez věcného projednání odmítl. Po doručení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000, čj. 30 Cdo 716/2000-45, a to dne 21. 6. 2000 Ústavnímu soudu, bylo v přerušeném řízení pokračováno. Z důvodů níže uvedených má stěžovatel za to, že napadeným rozhodnutím vrchního soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na lidskou důstojnost ve smyslu čl. 10 Listiny základních práva a svobod, č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Listina"). Předmětné rozhodnutí obecného soudu je podle názoru navrhovatele také v rozporu s čl. 29 odst. 2 Listiny, kdy nebylo přihlédnuto k zvláštní ochraně osoby zdravotně postižené v návaznosti na důsledky v pracovních vztazích. Proto navrhuje jeho zrušení. I. Stěžovateli byl po jednadvaceti letech rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 11. 5. 1998, čj. 521121069, s účinností od 4. 6. 1998, odejmut částečný invalidní důchod. Proti tomuto rozhodnutí podal opravný prostředek ke Krajskému soudu v Brně, který svým rozsudkem ze dne 20. 5. 1999, čj. 31 Ca 163/98-14 jako soud I. stupně rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze potvrdil. Proti tomuto prvostupňovému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci. Ten svým rozsudkem ze dne 4. 11. 1999, čj. 2 Cao 186/99-28 rozsudek soudu I. stupně rovněž potvrdil. Napadenému rozsudku ústavní stížnost vytýká, že vrchní soud dospěl po jednadvaceti letech k závěru, že zdravotní stav stěžovatele byl shledán jako konsolidovaný, a že navíc došlo ke zlepšení, neboť stěžovatel při chůzi již nepotřebuje ortopedické pomůcky. To vše znamenalo v době rozhodování snížení schopnosti k soustavné výdělečné činnosti o 25 procent, když podmínkou částečného invalidního důchodu je snížení o 33 procent. V případě stěžovatele po uvedené době, ve věku jeho 47 let, pouhých 8 procent rozdílu v hodnocení posudkové komise a státních orgánů mělo za následek odnětí částečného invalidního důchodu. Tento mechanický postup vycházel podle názoru stěžovatele z neobjektivního posouzení celé záležitosti. Soudy nezkoumaly osobní podmínky na jeho straně, podmínky dané společenskými procesy, jako např. vysokou nezaměstnanost v okrese Znojmo aj. Navíc obecné soudy při posuzování míry případného poklesu schopnosti k soustavné výdělečné činnosti vycházely výhradně z hodnocení funkčního postižení navrhovatele a nevzaly v úvahu ani vliv na orgánové systémy. Vrchní soud svým postupem znevýhodnil postavení stěžovatele jako bývalého horníka uranových dolů, pracujícího v podzemí za velmi těžkých podmínek, ve srovnání s ostatními kategoriemi zaměstnanců. Stěžovatel byl nucen v důsledku svého nezaviněného pracovního úrazu opustit hornické povolání a ještě jako mladý člověk vykonávat po dobu více jak dvaceti let práce méně společností oceňované. Je proto názoru, že obecný soud svým rozhodnutím podstatným způsobem porušil jeho rovná práva s ostatními občany, a že byl porušen čl. 10 Listiny, neboť podle něj podstatným způsobem bylo porušeno právo na lidskou důstojnost. Stěžovatel považuje za paradoxní, že v současných ekonomických podmínkách, při nabývání roků života, pouhá chůze bez ortopedických pomůcek vedla soud k závěru, že mu nepřísluší částečný invalidní důchod. Napadené rozhodnutí obecného soudu je podle názoru stěžovatele také v rozporu s čl. 29 odst. 2 Listiny, neboť nebylo přihlédnuto ke zvláštní ochraně osoby zdravotně postižené, to v návaznosti na důsledky v pracovních vztazích. Z uvedených důvodů proto navrhuje v úvodní části tohoto nálezu specifikované rozhodnutí vrchního soudu zrušit. Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle §42 odst. 4 zákona vyjádření účastníků a vedlejších účastníků. Předsedkyně senátu Vrchního soudu v Olomouci, jakožto zástupce účastníka, nesouhlasí s názorem, jenž je podstatou podané ústavní stížnosti a navrhuje její zamítnutí. V podrobném svém vyjádření k ústavní stížnosti reaguje konkrétně na výtky navrhovatele. Konstatuje právní předpisy, které odvolací soud při svém rozhodování mohl vzít v úvahu. K dalším než zákonem stanoveným podmínkám pro vznik, respektive zachování nároku na dávku částečného invalidního důchodu, nemohl soud přihlížet. Navrhovatel v ústavní stížnosti sice vrchnímu soudu vytýká, že nepřihlížel k jeho osobním podmínkám, neuvádí však ani k jakým. K míře nezaměstnanosti v regionu, kde navrhovatel bydlí, nemohlo být rovněž přihlédnuto. Vrchní soud nezjistil, že by zákon, jejž v daném případě aplikoval, zakládal nerovnost občanů středního věku a zejména občanů se zdravotním postižením nebo že by jím došlo k porušení čl. 10 Listiny, tedy že by nebyla zachována lidská důstojnost navrhovatele, ani že by jím byl porušen čl. 29 odst. 2 Listiny, nebo že by k takovému porušení práv navrhovatele došlo v průběhu soudního řízení před obecnými soudy. Vyjádření České správy sociálního zabezpečení v Praze coby vedlejšího účastníka rekapituluje průběh rozhodování ve věci částečného invalidního důchodu navrhovatele. Konstatuje nepřípustnost podané ústavní stížnosti, vzhledem k podanému dovolání, o němž v době sepisu vyjádření vedlejšího účastníka ještě nebylo rozhodnuto (§75 zákona). Z uvedeného plyne její doporučení ústavní stížnost odmítnout. Právní zástupce stěžovatele na výzvu Ústavního soudu k replice stran vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka, doručené mu dne 12. 7. 2000, nereagoval. II. Ústavní soud se náležitě seznámil též se všemi nezbytnými dostupnými listinnými důkazy, které k tomu podle §42 odst. 3 zákona vyžádal, zejména dávkový spis České správy sociálního zabezpečení v Praze č. 521 121 096/072 a soudní spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 31 Ca 163/98, a dospěl k následujícím závěrům. Podaná ústavní stížnost není důvodná. Stěžovatel předně namítá neobjektivní posouzení jeho věci obecnými soudy. Dokládá to konstatováním, že soudy nezkoumaly osobní podmínky na jeho straně, jako např. vysokou nezaměstnanost v okrese Znojmo, jakož i existující nerovné postavení občanů středního věku a zejména občanů se zdravotním postižením při jejich zaměstnávání. Obecné soudy při svém rozhodování o odnětí částečného invalidního důchodu navrhovatele mohly vycházet pouze z faktů, právně relevantních z hlediska zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"). Podle §70 citovaného zákona se částečný invalidní důchod, přiznaný před 1. 1. 1996, považuje za důchod podle zákona o důchodovém pojištění, a to ve výši, v níž náležel ke dni 31. 12. 1995. Jako takový spadá zcela pod právní režim uvedeného zákona, tedy i pod §56 odst. 1 písm. d). Z tohoto ustanovení plyne, že v případě změny skutečností, rozhodných pro nárok na výplatu částečného invalidního důchodu, se postupuje podle písmene b) nebo c) tohoto ustanovení. Tedy bez ohledu na prospěch /písm. b)/ či neprospěch /písm. c)/ toho, kdo příslušný důchod do okamžiku nastalé změny pobíral. Obecné soudy ke skutečnostem, výše uvedeným stěžovatelem, přihlížet nemohly, neboť je ve věci stěžovatele aplikovaný zákon o důchodovém pojištění v potaz nebere. Přitom tento zákon, ani prováděcí předpisy k němu (zejména vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí, dále jen "MPSV" č. 284/1995, 157/1997 a 302/1997 Sb.) nenabízejí žádné ustanovení umožňující zmírnění tvrdostí, k nimž by v důsledku jeho aplikace mohlo dojít. Z tohoto hlediska nelze jejich postup kvalifikovat jako nezákonný, tím spíše jako neústavní. Další výtka ústavní stížnosti míří na způsob, jakým obecné soudy posuzovaly míru případného poklesu schopnosti k soustavné výdělečné činnosti stěžovatele. Konstatuje se v tomto směru, že soudy vycházely výhradně z hodnocení funkčního postižení stěžovatele a nevzaly v úvahu i vliv na orgánové systémy. I v tomto případě má ústavní stížnost na mysli zřejmě nerespektování právních hledisek posuzování stěžovatelovy schopnosti soustavné výdělečné činnosti. Při posuzování míry této schopnosti vycházely obecné soudy z kritérií, o něž se opíraly příslušné posudky posudkové komise MPSV ČR, a které tehdy obsahovala vyhláška MPSV č. 157/1997 Sb. ve své příloze č. 2, v kap. XV, oddíle G, položce č. 63. Obecné posudkové zásady, které přílohu v citovaných částech uvádějí, říkají: "Míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti se stanoví s ohledem na rozsah a tíži ztrátových poranění, vrozených nebo získaných vad, následků po operacích a úrazech, zánětlivých i degenerativních onemocnění."; další dva odstavce posudkových zásad se týkají horních končetin a případů amputací (u stěžovatele byla postižena zachovaná dolní končetina). O tom, že při posuzování míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti se vychází z "funkčního postižení" a z "vlivu na orgánové systémy" hovoří až vyhláška MPSV č. 40/2000 Sb., v příloze č. 2, kde je takto obecnými posudkovými zásadami uvozena kap. XV (Podpůrný a pohybový aparát). Nehledě na skutečnost, že obecné soudy k tomuto právnímu předpisu v době svého rozhodování přihlížet nemohly, speciální oddíl H (Postižení končetin), včetně jeho položky č. 63, je z hlediska obecných posudkových zásad formulován identicky, jako tytéž zásady ve vyhlášce MPSV č. 157/1997 Sb., (viz citace shora). Tvrzení ústavní stížnosti je proto z uvedeného hlediska věcně neopodstatněné, tzn., že obecné soudy ani v tomto směru nepochybily. Z připojených spisů Ústavní soud rovněž zjistil, že stěžovatel, jakožto osoba zdravotně postižená pracovním úrazem, vykonával a vykonává od r. 1980 doposud, resp. přinejmenším do května r. 1999, zaměstnání řidiče, posléze pak vedoucího dopravy, naposledy v Dřevotvaru Znojmo. V současné době. /OVĚŘIT AKTUÁLNÍ STAV/. Odnětím částečného invalidního důchodu v roce 1998 se tedy na uvedeném stavu ničeho nezměnilo, zejména ne na existujícím pracovním poměru, v němž stěžovatel i nadále setrvává. III. Pokud ústavní stížnost namítala porušení Listiny v jejím čl. 10 odst. 1, jakož i čl. 29 odst. 2, jež zaručují podle názoru stěžovatele právo na lidskou důstojnost a na zvláštní ochranu osoby zdravotně postižené v návaznosti na důsledky v pracovních vztazích, nelze jí přisvědčit. Ústavní soud v postupu obecných soudů nezjistil žádná právní pochybení, tím méně pochybení, jež by dosahovala do ústavní roviny, vymezené citovanými ustanoveními. Napadené rozhodnutí obecného soudu, pociťované stěžovatelem jako nespravedlivé, nelze bez dalšího chápat jako zásah do důstojnosti člověka, jestliže vychází ze skutkových zjištění, odpovídajících realitě a jejich právnímu posouzení. Proto odnětí částečného invalidního důchodu, mělo-li oporu ve skutkových okolnostech, zjištěných v příslušných řízeních, předcházejících napadenému rozhodnutí obecného soudu, nemůže samo o sobě znamenat zásah do práva na ochranu důstojnosti člověka, tedy i stěžovatele. Stejně tak se žádným, zejména ne negativním způsobem neprojevilo z hlediska zvláštní ochrany stěžovatele v pracovních vztazích, o přípravě k povolání nemluvě. Na základě provedeného rozboru (část II. odůvodnění tohoto nálezu) proto Ústavní soud dospěl k závěru, že podanou ústavní stížnost je nutno v celém rozsahu podle §82 odst. 1 zákona zamítnout. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona). V Brně dne 1. listopadu 2000

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2000:2.US.70.2000
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 70/2000
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 158/20 SbNU 121
Populární název K výkladu a aplikaci §70 a 56 odst. 1 písm. d) zákona o důchodovém pojištění
Datum rozhodnutí 1. 11. 2000
Datum vyhlášení  
Datum podání 3. 2. 2000
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Janů Ivana
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku zamítnuto
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 10 odst.1, čl. 29 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 155/1995 Sb., §56 odst.1 písm.d, §70
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména
hospodářská, sociální a kulturní práva/ochrana žen, mladistvých a zdravotně postižených osob při práci a v pracovních vztazích
Věcný rejstřík sociální dávky
důchod
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-70-2000
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 36453
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-26