Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 09.11.2000, sp. zn. III. ÚS 210/2000 [ nález / HOLLÄNDER / výz-3 ], paralelní citace: N 166/20 SbNU 181 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:3.US.210.2000

sp. zn. III. ÚS 210/2000 Nález Ústavní soud rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, dne 9. listopadu 2000 v senátě ve věci ústavní stížnosti M. B., správce konkurzní podstaty veřejné obchodní společnosti M., s. r. o., za účasti vedlejšího účastníka I. S., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. prosince 1999, č. j. 5 Co 3177/99-77, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 28. června 1999, č. j. 5 C 480/98-54, o neúčinnost dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. prosince 1999, č. j. 5 Co 3177/99-77, se zrušuje. Odůvodnění: I. Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 3. dubna 2000, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. prosince 1999, č. j. 5 Co 3177/99-77, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 28. června 1999, č. j. 5 C 480/98-54, o neúčinnost dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Uvedeným rozhodnutím soudu se cítí být dotčen v základním právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z obsahu spisu Okresního soudu v Písku sp. zn. 5 C 480/98, jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní stížnosti bylo zjištěno následující: Žalobou Okresnímu soudu v Písku se stěžovatel domáhal určení, že dohoda, uzavřená mezi vedlejší účastnicí v řízení před Ústavním soudem a jejím manželem, je vůči stěžovateli neúčinná. Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 28. června 1999, č. j. 5 C 480/98-54, návrh stěžovatele zamítl, když dospěl k závěru, že úmyslem manželů Smolových nebylo zkrátit věřitele na jeho právech, ale vypořádat si vzájemně finanční nároky poté, co vedlejší účastnice prokázala, že si od ní její manžel zapůjčil značnou finanční částku pro své podnikání a vypořádáním bezpodílového spoluvlastnictví manželů jí svůj dluh vyrovnal. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 8. prosince 1999, č. j. 5 Co 3177/99-77, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Své rozhodnutí odůvodnil nedodržením lhůty pro podání odpůrčí žaloby dle §42a odst. 2 občanského zákoníku. V ústavní stížnosti brojí stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího soudu námitkou odlišnosti posouzení věci ze strany soudu druhé instance ve srovnání s důvody rozhodnutí soudu nalézacího. Domnívá se, že tím fakticky došlo ke změně rozsudku, pročež nutno takové rozhodnutí kvalifikovat jako prvoinstanční. V této souvislosti stěžovatel odkazuje i na příslušnou judikaturu Ústavního soudu. Nad rámec uvedeného argumentu pak polemizuje i se skutkovými zjištěními odvolacího soudu ohledně nedodržení lhůty dle §42a odst. 2 občanského zákona. Jak bylo již uvedeno, rozsudkem Krajského soudu Českých Budějovicích ze dne 8. prosince 1999, č. j. 5 Co 3177/99-77, se cítí být dotčen v základních právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny. Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 2. května 2000 Krajský soud v Českých Budějovicích k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž předseda senátu 5 Co uvedl důvody, pro které odvolací soud dospěl k závěru o nedodržení prekluzivní tříleté lhůty dle §42a odst. 2 občanského zákoníku v předmětné věci. Za těchto okolností neprováděl již další dokazování, které vycházelo z předpokladu, že lhůta byla zachována. Účastník řízení vyslovil závěrem svého vyjádření přesvědčení, že v důsledku jeho rozhodnutí nebyla porušena procesní práva stěžovatele, a tudíž nedošlo postupem odvolacího soudu k porušení čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny. K výzvě Ústavního soudu dle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podala dne 25. září 2000 k předmětné ústavní stížnosti vyjádření i vedlejší účastnice. Poukazuje v něm zejména na skutečnost, že z odůvodnění ústavní stížnosti ani z průběhu procesu a ze způsobu, jakým byl veden, nelze dovodit jakékoliv porušení uvedených ústavních zákonů, pročež považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Ohledně posouzení nedodržení lhůty dle §42a odst. 2 občanského zákoníku se vedlejší účastnice plně ztotožňuje s rozhodovacími důvody odvolacího soudu. Dle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, tj. stěžovatel v podání ze dne 28. září 2000 a účastník řízení v podání ze dne 8. září 2000, jakož i vedlejší účastník, a to v rámci svého vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 25. září 2000, vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno. II. Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94, III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98 a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva. V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného procesního práva, a to ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. Jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod. V posuzované věci to znamená povinnost soudů interpretovat jednotlivá ustanovení o. s. ř. v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Dle §221 odst. 1 o. s. ř. nejsou-li podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, odvolací soud je zruší. Odvolací soud dle §219 o. s. ř. rozhodnutí potvrdí, je-li věcně správné. Věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových zjištění a správnost právního posouzení (viz J. Bureš, L. Drápal, M. Mazanec, Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání, Praha 1996, s. 583). Změna právního náhledu, jež ale změnu rozhodnutí soudu prvního stupně neopodstatňuje (§220 o. s. ř.), je tudíž důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní. Ústavní soud v této souvislosti již v nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 218/95 zaujal stanovisko, dle něhož v situaci, když soud odvolací při řešení případu opustil režim zákona č. 87/1991 Sb. a věc posoudil z hlediska obecné ochrany vlastnického práva v občanském zákoníku, aniž však v řízení vydání jeho rozhodnutí předcházejícím dal možnost stěžovatelům se k tomuto posouzení vyjádřit a uplatnit tak námitky, které obecně právní úprava připouští, tím v podstatě porušil zásadu dvojinstančního řízení a ve svých důsledcích tak uvedeným postupem zasáhl do práva stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Shodné stanovisko zaujal i ve věci sp. zn. III. ÚS 139/98, a to v souvislosti s ústavně konformní interpretací ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. ze strany Nejvyššího soudu ČR, když tento v postupu odvolacího soudu neshledal nesprávnost, ačkoli účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost jednat před soudem, spočívající v právu právně i skutkově argumentovat. V posuzované věci Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoli jej nepovažoval za věcně správné (poté, co se neztotožnil s právní kvalifikaci předmětné věci soudem nalézacím a nahradil ji kvalifikací odlišnou). Došlo tím nejen k porušení ustanovení §219 o. s. ř., nýbrž také k odnětí reálné a efektivní možnosti účastníku řízení jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně i skutkově argumentovat, a tím k porušení základního práva, plynoucího z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z uvedeného důvodu Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. prosince 1999, č. j. 5 Co 3177/99-77, zrušil [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 9. listopadu 2000