ECLI:CZ:US:2000:3.US.266.2000
sp. zn. III. ÚS 266/2000
Usnesení
III. ÚS 266/2000
Ústavní soud rozhodl dne 21. prosince 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. J. Š., zastoupené Mgr. J. V., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2000, sp. zn. 18 Co 510/99, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. března 1999, sp. zn. 11 C 295/93, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí v podstatě ve shodě se zákonem
[§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocná rozhodnutí obecných soudů, totiž rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2000, (18 Co 510/99-212) a jemu předcházející rozsudek obecného soudu I. stupně (ze dne
26. března 1999, sp. zn. 11 C 295/93-180) a tvrdila, že oba jmenované obecné soudy svými rozhodnutími porušily jednak ustanovení zákona (§18, §120, §153 odst. 1 a §157
odst. 2 o. s. ř.), jednak též její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a nedostály tak ani svým ústavním povinnostem, plynoucím z ustanovení čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených ústavně zaručených práv a k porušení ústavních povinností obecnými soudy došlo tím, že - stručně shrnuto - jí nepřiznaly palmární odměnu za zastoupení žalovaného v plné výši, ačkoli její aktivitě v souvislosti s převzatým zastoupením (především pro sjednávání ve věci kupní smlouvy hotelu) vyúčtovaná odměna plně odpovídala. Aniž by svá tvrzení co do porušení ústavně zaručených práv, jichž se dovolávala, blíže rozvedla, stěžovatelka v podrobném popisu skutkového základu své věci a v polemice s rozhodovacími důvody, obsaženými v odůvodněních obecných soudů, navrhla, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle odůvodnění rozhodnutí obecných soudů k výraznému snížení palmární odměny stěžovatelky (ze zažalované částky přes 3 miliony Kč na částku 2390,- Kč) došlo proto, že oba obecné soudy po provedeném dokazování dospěly k závěru - opět stručně shrnuto - že stěžovatelka, byť určité aktivity ve prospěch svého klienta vyvíjela, neprokázala uzavření příkazní smlouvy s ním, a ani jeho prostřednictvím ve prospěch třetí osoby (spol. s r. o. J.).
V podobně rozvedených rozhodovacích důvodech vyložených v odůvodnění svých rozhodnutí posléze oba obecné soudy, zcela ve shodě se zákonem (§157 odst. 2 o. s. ř.), zaujaly stanovisko ke všem podstatným tvrzením stěžovatelky a rozvedly, jakým způsobem se s nimi vypořádaly, takže z toho hlediska jejich rozhodnutí nelze ani pod aspekty ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nic vytknout.
Odůvodnění ústavní stížnost, ostatně obsahově shodné jak s odvoláním, tak s dovoláním (o něm rozhodl Nejvyšší soud odmítavým výrokem - č. l. 14 a 15 spisu Ústavního soudu), spočívá jednak v polemice stěžovatelky s rozhodovacími důvody obecných soudů, jednak svou povahou vyjadřuje snahu stěžovatelky dosáhnout v řízení o ústavní stížnosti přezkumu věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů, ačkoli podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu takový přezkum se z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další); protože judikatura Ústavního soudu je obecně přístupná (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky), pro odůvodnění tohoto usnesení zcela postačí stěžovatelku na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám dříve vyloženým cokoli dodávat.
Obdobně neobstojí ani výtky stěžovatelky, že obecné soudy (provedené) "důkazy hodnotily v naprostém rozporu se zásadami (§132 o. s. ř.)"; předně stěžovatelka blíže neodůvodňuje, v čem by tvrzené rozpory měly spočívat, a ze zcela povrchního tvrzení není patrno, které důkazy má stěžovatelka na mysli, když tvrdí, že (obecné soudy) "hodnotily pouze ty, které byly v její neprospěch..... a nepřihlížely ke všemu co vyšlo v řízení najevo", nehledě již ani k tomu, že stran "hodnocení obecnými soudy hodnocených důkazů" Ústavní soud rovněž ve své konstantní judikatuře již dříve vyložil podmínky, za nichž by k jeho zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů z tohoto důvodu mohlo dojít (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha 1995); existence těchto zvláštních podmínek ve stěžovatelčině věci zjištěna nebyla a stěžovatelka sama je ostatně ani netvrdila.
Pro důvody takto vyložené, když ani porušení zásady rovnosti účastníků stěžovatelka nikterak nezdůvodnila (tvrzení odcizení původního spisu stěžovatelky žalovaným samo
o sobě není rozhodujícím kritériem) nebylo v řízení před obecnými soudy shledáno, byla stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná; zjevnost této neopodstatněnosti je dána především konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, aniž by se jevilo účelné vésti stěžovatelku k odstranění vad ve vykázané plné moci jejího zástupce (§31 odst. 1 zákona).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 21. prosince 2000