ECLI:CZ:US:2000:3.US.437.2000
sp. zn. III. ÚS 437/2000
Usnesení
III. ÚS 437/2000
Ústavní soud rozhodl dne 21. prosince 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. L. Ch., zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. dubna 2000, sp. zn. 13 Co 331/98, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. března 1998, sp. zn. 16 C 375/94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. dubna 2000 (13 Co 331/98-120) a spolu s ním také jemu předcházející rozsudek obecného soudu I. stupně (Městského soudu v Brně ze dne
18. března 1998 - 16 C 375/94-59) a tvrdil, že zmíněné obecné soudy mu svými rozhodnutími odepřely právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, obzvlášť za situace, kdy "(v rámci opravného řízení) rozšířil žalobu na straně žalované o dalšího účastníka, o kterémžto procesním úkonu nebylo ze strany soudu rozhodnuto". V doplnění ústavní stížnosti posléze k výzvě Ústavního soudu odkázal na zásadu "iura novit curia", a aniž by své tvrzení co do ústavně právních aspektů rozvedl nebo blíže odůvodnil, setrval na svém návrhu, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu spisu obecného soudu (Městského soudu v Brně - 16 C 375/94), který byl Ústavnímu soudu k jeho žádosti předložen, je patrno, že stěžovatel jako žalobce usiloval
o vydání rozsudku, jímž by žalovaný (Správa nemovitostí města Brna) byl zavázán zaplatit mu náhradu věcných škod, jakož i škod "imateriálních", z titulu kontaminace jeho bytu rtuťovými parami.
Rozsudkem obecného soudu I. stupně byla stěžovatelova žaloba zamítnuta a rozsudkem obecného soudu II. stupně, jako soudu odvolacího, byl rozsudek obecného soudu I. stupně potvrzen; podle odůvodnění obou rozhodnutí k zamítnutí stěžovatelovy žaloby (a k potvrzení rozsudku obecného soudu I. stupně) došlo proto, že odpovědnost za vzniklou škodu stíhá vlastníka domu, tj. město Brno, na které přešlo vlastnictví k této nemovitosti z majetku České republiky (§3 zák. č. 172/1991 Sb.), a které v důsledku toho odpovídá za případné škody vzniklé porušením povinností vyplývajících vůči němu jako provozovateli; jestliže stěžovatel své tvrzené nároky uplatnil vůči Správě nemovitostí města Brna, s. p. v likvidaci, uplatnil je vůči někomu, kdo v takto vyvolaném soudním řízení postrádá pasivní legitimaci. Pokud stěžovatel v opravném řízení usiloval o připuštění dalšího účastníka řízení na straně žalovaného (§92 o. s. ř.), odkázal odvolací soud stěžovatele na §216 o. s. ř., dle něhož v odvolacím řízení ustanovení o přistoupení a záměně účastníka řízení neplatí.
Obě rozhodnutí obecných soudů jsou zcela ve shodě se zákonem dostatečně odůvodněna, vycházejí z dostatečně zjištěného skutkového základu věci a vyčerpávajícím způsobem v nich obecné soudy vyložily právní závěry, k nimž dospěly (§157 odst. 2 o. s. ř.), a proto jim z hlediska ústavnosti nelze nic vytknout.
Za naznačeného stavu tvrzení stěžovatele, stran porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod), neobstojí; je především věcí účastníka řízení, aby v důsledku zásady vlastní odpovědnosti za procesní postup, který v řízení před obecnými soudy zvolí (každý nechť si střeží svá práva), přiměřeným způsobem a s dostatečnou obezřetností vážil též všechny procesní podmínky, za nichž své nároky v řízení před obecným soudem uplatní, neboť není věcí obecných soudů, aby nedostatky v procesním postupu účastníků řízení napravovaly nepřípustným rozšiřováním poučovací povinnosti
(§5 o. s. ř. a komentář k němu Bureš, Drápal, Mazanec); tím méně pak je věcí ústavního soudnictví, aby svým (kasačním) rozhodnutím napravovalo procesní chyby, jichž se účastník řízení v řízení před obecnými soudy sám dopustil. Odkaz stěžovatele na zásadu, dle níž "soud zná právo" (iura novit curia) a její aplikace v řízení o ústavní stížnosti, jsou proto zcela nepřípadné, mimo jiné též proto, že ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů Ústavnímu soudu nepřísluší (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995).
Z důvodů takto rozvedených Ústavní soud posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 21. prosince 2000