ECLI:CZ:US:2000:3.US.440.2000
sp. zn. III. ÚS 440/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 7. 12. 2000 v ústním jednání a v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. D., za účasti vedlejších účastníků M. D. bytem Izrael, a Okresního úřadu v R., jako opatrovníka nezletilé, zastoupeného JUDr. M. Š., advokátem v R., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. května 2000, sp. zn. 21 Co 56/2000, a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 10. prosince 1999, sp.zn. Nc 535/99, týkající se vydání dítěte, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. května
2000 (21 Co 56/2000) a rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad
Kněžnou ze dne 10. prosince 1999 (Nc 535/99) se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a po
odstranění formálních vad (§31 odst. 1 zákona) k výzvě Ústavního
soudu [§41 písm. b) zákona] ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), 4 zákona], napadla stěžovatelka
pravomocný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10.
května 2000 (21 Co 56/2000-140) a spolu s ním také jemu
předcházející rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze
dne 10. prosince 1999 (Nc 535/99-73) a tvrdila - stručně shrnuto
- že jmenované obecné soudy svými rozhodnutími, jako orgány
veřejné moci, porušily její ústavně zaručené právo plynoucí z čl.
22 a z čl. 32 odst. 4 a 5 Listiny základních práv a svobod; podle
odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že oba obecné soudy
ji (napadenými rozhodnutími) nutí "k zachování práva na výchovu
dcery opustit republiku proti své vůli mimo rámec zákona".
V podrobném popisu vztahů ve své rodině (manželství s vedlejším
účastníkem) dovozuje, že obecnými soudy nařízené navrácení nezl.
dcery K. do bydliště otce (v Izraeli), podložené
ustanoveními Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních
únosů dětí (publ. pod č. 34/1998 Sb.), jíž je Česká republika jako
ratifikovanou a vyhlášenou mezinárodní smlouvou o lidských právech
a základních svobodách vázána (čl. 10 úst. zák. č. 1/1993 Sb.),
nemá ve skutečnosti v této úmluvě podkladu, neboť ke změně pobytu
nezl. dcery (z Izraele do České republiky) došlo v důsledku dohody
s manželem (otcem nezl. dcery); co do procesní stránky věci vytkla
obecným soudům nedostatečné zjištění skutkového stavu, zejména
pokud se týče osobních poměrů nezl. dcery, pro níž by návrat do
bydliště otce byl traumatizujícím zážitkem a má za to, že obecné
soudy vážně pochybily, jestliže nezletilou ve věci, zejména
k zamýšlenému návratu do Izraele samy nevyslechly. Navrhla proto,
aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou
označena, svým nálezem zrušil, a protože jejich výkonem by mohlo
dojít k velmi citelné újmě" na zájmech nezl. dcery, požádala, aby
vykonatelnost rozhodnutí obecných soudů byla odložena.
Předseda senátu 21 Co Krajského soudu v Hradci Králové se
k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona) za účastníka řízení
(§30 odst. 3 zákona) písemným podáním vyjádřil tak, že vývody
ústavní stížnosti odmítl, připomněl, že stěžovatelka sama
v řízení před obecnými soudy potvrdila, že v místě pobytu otce
žila s nezl. dcerou po dobu osmi let, že nezl. byla v domácnosti
otce dobře zaopatřena, navštěvovala zde také školu, a proto závěr,
že v Haifě měla své obvyklé bydliště [čl. 3 písm. a) Úmluvy], je
zcela důvodný. Jestliže stěžovatelka s nezl. dcerou odjela do
České republiky bez souhlasu otce a zde žije natrvalo, nezbylo než
uzavřít, že tímto jednáním naplnila zákonné znaky protiprávního
zadržení nezletilé ve smyslu Úmluvy (čl. 1), pro jejíž aplikaci
jsou dány i další podmínky.
Obdobně odmítl předseda odvolacího senátu, z něhož napadené
rozhodnutí vzešlo, výtky neúplnosti řízení, odkázal na odůvodnění
ústavní stížností napadeného rozhodnutí, v němž bylo vyloženo,
proč obecný soud výslech nezletilé neprovedl, konstatoval, že
"v řízení před obecnými soudy nevyšlo najevo, že by návrat
nezletilé do domácnosti otce byl pro ni spojen s vážným nebezpečím
fyzické nebo duševní újmy, případně že by se nezletilá dostala do
nesnesitelné situace (čl. 13 Úmluvy)"; navrhl proto, aby ústavní
stížnost stěžovatelky byla zamítnuta.
Obdobný návrh vznesl také vedlejší účastník; ve svém písemném
podání - stručně shrnuto - vyvracel tvrzení stěžovatelky, zejména
pokud mělo mezi ním a stěžovatelkou dojít k dohodě o návratu nezl.
dcery do České republiky, odmítl také stěžovatelčino tvrzení, že
návrat nezl. dcery do jeho domácnosti by negativně působil na její
psychiku a své vývody uzavřel tak, že "vše právně rozhodné bylo
již plně a správně objasněno v průběhu řízení u soudů obecných".
Rozhodnutí obecných soudů napadl ústavní stížností také
Okresní úřad v Rychnově nad Kněžnou jako opatrovník nezletilé;
s odkazem na znalecké vyjádření založené jak ve spise (PhDr. M.),
tak na další posudek (PhDr. Š.), který Ústavnímu soudu předložil,
dovodil existenci vážného nebezpečí, že přikázaným návratem do
domácnosti otce by nezletilá byla vystavena duševní újmě, případně
by se dostala do nesnesitelné situace [čl. 13 písm. b) Úmluvy]
a také on v naznačených souvislostech obecným soudům vytkl
procesní pochybení v tom, že samy nezletilou nevyslechly
a odepřely jí tak právo vyjádřit se k otcem požadovanému návratu
do jeho domácnosti, a tak nesplnily Úmluvou přikázanou povinnost
přihlédnout při rozhodování věci k jejím stanoviskům (čl. 13
Úmluvy); z naznačených důvodů opatrovník nezletilé vznesl návrh
obsahově shodný s návrhem stěžovatelky.
Usnesením Ústavního soudu ze dne 3. října 2000 (I. ÚS
500/2000) byla však ústavní stížnost opatrovníka, s ohledem na jí
předcházející ústavní stížnost stěžovatelky, odmítnuta [§43 odst.
1 písm. e) zákona] a opatrovník byl odkázán k vedlejšímu
účastenství (§35 odst. 2 al. 2 zákona), kterého také v řízení
o ústavní stížnosti stěžovatelky využil.
O návrhu stěžovatelky stran odložení vykonatelnosti
rozhodnutí obecných soudů bylo rozhodnuto (vyhovujícím) usnesením
Ústavního soudu ze dne 9. srpna 2000.
U ústního jednání setrvali stěžovatelka i vedlejší účastníci
na svých přednesech, jak z písemných podání jsou patrny, další
účastník řízení (obecný soud), ač o ústním jednání řádně uvědoměn
(č. l. 39 spisu Ústavního soudu), se k ústnímu jednání nedostavil.
II.
Své tvrzení o protiústavnosti rozhodnutí obecných soudů opírá
stěžovatelka o ustanovení čl. 22 a čl. 32 (odst. 4 a 5) Listiny
základních práv a svobod; jejich porušení spatřuje v tom - jak již
ostatně řečeno - že svými rozhodnutími ji obecné soudy nutí
k tomu, aby k zachování svého práva na výchovu nezl. dcery
opustila Českou republiku a "jednala tak proti své vůli a mimo
rámec zákona". Tvrzení o porušení práv plynoucích z ustanovení čl.
32 v jeho odstavci čtvrtém a pátém Listiny základních práv
a svobod zdůvodňuje - nepřiléhavě - podrobným rozborem účasti
rodičů na výchově nezl. dcery a rodinných poměrů vůbec, případně
podezřením, že jí napadená rozhodnutí obecných soudů chápe otec
nezletilé tak, že "dcera byla svěřena jemu a že na její výchově
bude se nadále podílet sám", když jinak podmínky pro aplikaci
ustanovení Úmluvy neshledává.
Takto shrnutá tvrzení stěžovatelky a jejich odůvodnění
neshledal Ústavní soud důvodnými, neboť v podstatné části svou
povahou směřují proti věcné správnosti či legalitě napadených
rozhodnutí a stěžovatelka - ponechávajíc ústavněprávní aspekty
věci stranou - jimi usiluje o takový přezkum, který - jak Ústavní
soud již dříve a opakovaně ve své ustálené rozhodovací praxi
vyložil - nespadá do jeho pravomoci (k tomu srov. např. nález ve
věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů
a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další),
nehledě již ani k tomu, že stěžovatelčin odkaz na práva plynoucí
z čl. 32 (odst. 4 a 5) Listiny základních práv a svobod, ústavně
upravující péči o děti a jejich výchovu, vztahují se k oběma
rodičům, aniž by kterémukoli z nich dávaly přednost, zatímco
ustanovením odst. 5 označeného článku Listiny základních práv
a svobod se (rovněž oběma) rodičům ústavně prohlašuje právo na
pomoc státu. Svým obsahem se tedy označený článek Listiny
základních práv a svobod posuzované materie nikterak nedotýká
a Ústavní soud proto tvrzení stěžovatelky, stran jeho porušení
obecnými soudy, odmítl.
Nejinak je tomu i co do tvrzeného porušení čl. 22 Listiny
základních práv a svobod, který svým textem i obsahem stanoví
podmínky ústavní ochrany politických práv a svobod, jejich výkladu
v intencích svobodné soutěže politických sil v demokratické
společnosti; povahou práv (a jejich ochrany) tímto článkem Listiny
základních práv a svobod prohlášených je dáno - aniž by bylo
zapotřebí podrobnějšího zdůvodnění - že jejich aplikace, příp.
porušení obecnými soudy v posuzované věci, je již pojmově
vyloučeno; proto Ústavní soud i toto tvrzení stěžovatelky odmítl.
Přesto však, byť z jiných důvodů než těch, které stěžovatelka
svými tvrzeními uplatnila, shledal Ústavní soud posuzovanou
ústavní stížnost důvodnou.
III.
Z hlediska kritérií aplikace Úmluvy pokládá Ústavní soud za
podstatné a rozhodující zjištění, zda
a) ke změně pobytu nezletilé došlo vskutku jednostranným
jednáním stěžovatelky nebo zda se otec nezletilé se
vzniklou situací nesmířil [čl. 13 písm. a) in fine
Úmluvy];
b) navrácení nezletilé do domácnosti (bydliště) otce nenese
v sobě pro nezletilou nebezpečí duševní újmy nebo pro ni
nevyvolá nesnesitelnou situaci [čl. 13 písm. b) Úmluvy],
případně že nezletilá (za podmínek Úmluvou stanovených)
s návratem do domácnosti otce nesouhlasí.
Pod těmito aspekty a s přihlédnutím k námitkám stěžovatelky,
pokud byly shledány pro posouzení věci relevantními,
a s přihlédnutím ke stanoviskům obecného soudu, opatrovníka
a vedlejšího účastníka řízení, Ústavní soud, necítě se vázán
skutkovými zjištěními, k nimž v předchozím řízení dospěly obecné
soudy (§81 zákona), doplnil v níže uvedeném rozsahu řízení,
případně některé z důkazů provedených obecnými soudy opakoval
a takto dospěl k následujícím zjištěním:
ad a):
1) ze spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn.
6 C 91/99, že stěžovatelka a vedlejší účastník řízení jsou
manželé, manželství uzavřeli dne 7. září 1991 před
Městským úřadem v Rychnově na Kněžnou, nicméně návrhem ze
dne 15. června 1999 usiluje stěžovatelka o rozvod tohoto
manželství. Svůj návrh odůvodňuje tím, že v manželství
vznikly problémy "ekonomického charakteru, ale i výchovné
s dcerou", pro ně že docházelo mezi manžely ke stále se
stupňujícím neshodám, které posléze vyústily v její
rozhodnutí vrátit se do České republiky i s nezletilou
dcerou; v době podání návrhu na rozvod manželství bydlel
otec nezletilé podle údajů navrhovatelky v Hradci Králové.
Řízení o rozvod manželství není dosud skončeno.
Nezletilá K., narozená 1991
v Hradci Králové, je podle rodného listu, vydaného Úřadem
města Hradec Králové dne 24. července 1991, dcerou
vedlejšího účastníka,
2) z dopisů vedlejšího účastníka, založených ve spise téhož
soudu (Nc 535/99), že ačkoliv rozvod svého manželství
vedlejší účastník nese těžce, "nedá se nic dělat" (neboť)
"žijem v moderním životě" (č. l. 91 označeného spisu), že
stěžovatelku "pustil s Kajou, protože (stěžovatelku)
miluje a nechce, aby trpěla víc (láska je obětování)", že
si přeje, aby (stěžovatelka) "mohla nechat Kaju, aby mu
psala dopisy", že přeje "jen jednu věc od pána boha, aby
vám podporovali v životě, aby se podařil nový život", "že
kdykoli (vedlejšího účastníka) budete potřebovat, jsem vám
k dispozici" a konečně že nerad stěžovatelku s dcerou
opouští, ale že "musí, protože všechny síly jsou proti
němu, a protože to nevede nikam",
3) z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 5.
dubna 2000 (č. l. 126 spisu obecného soudu), že u tohoto
jednání byl konstatován obsah znaleckého posudku (PhDr.
M.), že byly přečteny části dopisu otce ze dne 16. března
1999 a posléze, že jak stěžovatelka, tak opatrovník
nezletilé, trvali na doplnění dokazování znaleckým
posudkem z oboru pedopsychologie (č. l. 138 spisu obecného
soudu), když jinak oba setrvali také na návrhu na výslechu
nezletilé (č. l. 130, 125).
Skutková zjištění, jak zejména sub. 2) je na ně poukázáno,
podle přesvědčení Ústavního soudu, do nemalé míry podlamují závěr
odvolacího soudu, dle něhož "jednostranný a svévolný postup
(stěžovatelky) změnu místa obvyklého bydliště (nezletilé)
nezakládá" (č. l. 141 spisu obecného soudu).
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (č. l. 140 až 142)
totiž nikterak nevyplývá, jak údaje v označeném dopise
a konstatované soudem, jako skutečnosti, o nichž byl proveden
důkaz, odvolací soud hodnotí a ani, jestliže již přijal také další
dopis otce nezletilé ze dne 9. července 1999 (č. l. 92 spisu
obecného soudu), proč jím - obdobně - důkaz neprovedl, ačkoli sub.
2) označené citáty z obou dopisů, podepřené případně dalšími
důkazy, by měly dát podnět k úvaze, zda nelze přisvědčit tvrzení
stěžovatelky, že otec nezletilé se s rozpadem svého manželství
a posléze i s pobytem své dcery u matky v České republice nakonec
smířil [čl. 13 písm. a) Úmluvy], čemuž v souvislosti s dalšími
okolnostmi zdá se zatím nasvědčovat i jím zahájené řízení o úpravě
styku s nezletilou (č. l. 9 spisu obecného soudu).
Posuzováno hledisky ustanovení §6 o. s. ř. a ustálenou
rozhodovací praxí Ústavního soudu je proto na naznačený postup
a na rozhodnutí odvolacího soudu v této části nahlížet jako na
(ústavně nesouladně) opomenuté důkazy, a protože problematika
s nimi spojená byla v judikatuře Ústavního soudu již dříve
podrobně vyložena, pro odůvodnění tohoto rozhodnutí zcela postačí
na ni odkázat (např. nález ve věci III. ÚS 95/97 in Ústavní soud
České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8., vydání 1.,
č. 76, Praha 1998, a další), aniž by se jevilo potřebné zásady
dříve vyložené opakovat či cokoli k nim dodávat.
ad b):
Ze znaleckého posudku PhDr. M., jímž odvolací soud provedl
důkaz jako listinou (§129 o. s. ř.), se podává, že nezletilá je
"z psychologického hlediska, s ohledem na své rozumové
a osobnostní předpoklady, schopna formulovat vlastní názory";
tento důkaz, byť provedený v intencích ustanovení obecného
soudního řádu jako důkaz listinou, odvolací soud v podstatě odmítá
jednak proto, že byl předložen z iniciativy stěžovatelky, jednak
též proto, že se svým obsahem (a také nepřípustnými závěry do
právní oblasti věci) míjí s podstatou věci.
Jakkoli naznačenému hodnocení tohoto důkazu, spojenému
s očividnou rezervou vůči němu, nelze odvolacímu soudu vytýkat
zásadní pochybení (§132 o. s. ř.), přece jen, podle přesvědčení
Ústavního soudu, měl jej takto provedený důkaz vést k úvaze, zda
otázku psychické vyspělosti nezletilé, a odvozeně její schopnosti
vyjádřit se k návratu do domácnosti otce, nelze objasnit jiným,
soudem ustanoveným, znalcem, jenž by vhodně soudem položenými
otázkami byl veden k odbornému posouzení materie spojené
s eliminujícími důvody plynoucími z čl. 13 [písm. a)
a následujícího odstavce] Úmluvy (§120 odst. 3 o. s. ř.).
Obdobné výhrady sluší podle přesvědčení Ústavního soudu
vztáhnout také k závěrům odvolacího soudu, z nichž se podává, že
odvolací soud nepokládal výslech nezletilé za nutný vzhledem
k tomu, že jde o dítě ve věku osmi let, a proto neschopné
dostatečně pochopit podstatu projednávané věci, a že také pro
stupeň její vyspělosti "by jeho vyjádření nemohlo přivodit jiné
rozhodnutí ve věci".
V souvislosti s touto výhradou provedl Ústavní soud důkaz
opatrovníkem předloženým znaleckým posudkem PhDr. Š.; podle něj
vyspělost nezletilé odpovídá nadprůměrné úrovni a při
(v současnosti) dovršených devíti letech věku přesahuje rámec
dítěte mladšího školního věku a je na úrovni vyspělého dítěte
středního školního věku a nezletilá je tak schopna v konkrétních
záležitostech věrohodně vyjádřit své potřeby, když současně
nerespektování jejího přání by znamenalo zlomení její vůle
a představovalo by vážné psychické trauma s rozkolísáním její
psychické rovnováhy s naprosto nejistou perspektivou stabilizace.
S ohledem na tento důkaz, když proti odbornosti
a nestrannosti autora posudku až dosud nic nesvědčí, dospěl
Ústavní soud k přesvědčení, že dříve zmíněné závěry odvolacího
soudu stran úrovně a psychické vyspělosti nezletilé se za daného
stavu pro svou obecnou a zcela neindividualizovanou povahu jeví
jako předčasné a jako takové až na další jako nedůvodné, a proto
v tomto rozsahu tvrzení stěžovatelky co do neúplnosti skutkových
zjištění obecnými soudy přisvědčil.
Od objasnění materie zmíněné v předchozím odstavci závisí,
zda stěžovatelkou i opatrovníkem navrhovaný výslech nezletilé
soudem může vést v intencích jak Úmluvy, tak zákona o rodině (č.
94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů) k přesvědčivé formulaci
jejího vnitřního postoje k návratu do domácnosti otce a zda,
v kladném případě, s přihlédnutím ke všem rozhodujícím okolnostem,
lze tomuto postoji dát přiměřený výraz v následném soudním
rozhodnutí.
Po takto doplněném dokazování Ústavní soud své úvahy uzavřel
tak, že nikoli zájem rodičů, ale ochrana práv nezletilé a ohledy
na její zdárný vývoj (§31 zák. č. 94/1963 Sb., ve znění
pozdějších předpisů) vyžadují, aby skutečnosti, které až dosud ve
vztahu k jejímu návratu do domácnosti otce byly opomenuty, byly co
nejspolehlivěji zjištěny (§6 o. s. ř.), v rámci volného hodnocení
důkazu soudem vyhodnoceny (§132 o. s. ř.), a aby tak následné
rozhodnutí odpovídalo zákonu (§157 o. s. ř.).
Pod aspekty ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993
Sb.) Ústavní soud ve svých závěrech nepřehlédl obtížnost důkazní
situace, která je v posuzované věci dána zejména a především zcela
protichůdnými postoji rodičů nezletilé k její budoucí výchově
a jimi podmíněnými jejich procesními stanovisky, ovlivněnými
zřetelně účelovými záměry. Přesto však, jakkoli se důkazní situace
může jevit jako obtížná, má Ústavní soud za to, že v posuzované
věci nebyly obecnými soudy vyčerpány všechny přístupné důkazní
prostředky, jimiž by - pod již zmíněnými aspekty ochrany zájmů
a práv nezletilé - byly rozhodující okolnosti způsobem ústavně
souladným objasněny co nejúplněji.
Jestliže je dětem obecně zaručena ochrana nejen zákonná (§32 a násl. zák. č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů), ale
nadto také ochrana ústavní (čl. 32 odst. 1 al. 2 Listiny
základních práv a svobod), je nutno tyto zákonné a ústavní garance
při jejich aplikaci v konkrétní věci podložit co nejpečlivěji
zjištěným skutkovým stavem a stejně pečlivě z něj odvozeným
právním posouzením; z hlediska aplikace Úmluvy (jejího čl. 13) to
znamená, že jak eliminující důvody návratu dítěte do místa
bydliště otce (čl. 3 Úmluvy) musí být zjištěny a objasněny natolik
dostatečně, aby hrozba vážného nebezpečí fyzické nebo duševní
újmy, příp. nesnesitelná situace z přikázaného návratu byly s co
nejvyšší mírou pravděpodobnosti vyloučeny a obdobně, aby co
neúplněji byly ozřejměny také všechny okolnosti, z nichž by bylo
lze usoudit na skutečný postoj otce nezletilé k jejímu současnému
pobytu v České republice, nikoli však v současné době, ale
v době, kdy sám z České republiky v létě 1999 odjížděl.
Procesní vady a neúplnost ve zjištění skutkového základu
posuzované věci tak, jak k nim podle přesvědčení Ústavního soudu
před obecnými soudy došlo a jak je na ně v tomto nálezu poukázáno,
posléze zmíněným zásadám nevyhovují, a proto jak řízení před
obecnými soudy, tak jejich rozhodnutí z nich vzešlá pro porušení
ústavního znaku stanoveného postupu nevyhovují ústavním kautelám
plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Na obecných soudech proto bude, aby v následném řízení
provedly případně i další důkazy, které rodiče nezletilé
navrhovali a poté aby v intencích kritérií rozvedených v tomto
nálezu znovu rozhodly.
Z takto rozvedených důvodů a vzhledem k tomu, že zjištěnými
vadami trpí obě rozhodnutí obecných soudů, byla tato rozhodnutí
zrušena [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 7. prosince 2000