ECLI:CZ:US:2000:3.US.458.2000
sp. zn. III. ÚS 458/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 30. 11. 2000 v ústním jednání a v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. F., za účasti vedlejšího účastníka Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. května 2000, sp. zn. 6 To 390/2000, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. dubna 2000, sp. zn. 40 Nt 1540/2000, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. května
2000, sp. zn. 6 To 390/2000-60, a usnesení Okresního soudu v Ústí
nad Labem ze dne 27. dubna 2000, sp. zn. 40 Nt 1540/2000, se
zrušují.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co
do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocné
a doručené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31.
května 2000 (6 To 390/2000-60) a jemu předcházející usnesení
Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. dubna 2000, sp. zn.
40 Nt 1540/2000, a tvrdil, že těmito rozhodnutími jmenované obecné
soudy porušily mimo jiné též jeho ústavně zaručené právo na osobní
svobodu (čl. 8 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění
ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecný soud II. stupně jako
soud stížnostní potvrdil rozhodnutí obecného soudu I. stupně, jímž
byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby, aniž by však
odůvodnění tohoto rozhodnutí - stručně shrnuto - bylo opřeno
o konkrétní důvody, z nichž by zákonný důvod omezení jeho osobní
svobody byl zřejmý; obdobnou výtku vznesl stěžovatel také vůči
rozhodnutí obecného soudu I. stupně.
Nadto stěžovatel, který obsáhle rozvedl své výhrady jak vůči
skutkové stránce věci, tak i vůči jejímu procesnímu průběhu,
tvrdil - že ve věci vznikají nedůvodné průtahy (čl. 38 Listiny
základních práv a svobod) a zejména, že až dosud shromážděné
důkazy nikterak nepotvrzují důvodnost podezření z jím spáchaného
trestného činu, neboť všechny skutky, kvalifikované jako trestný
čin podvodu (§250 odst. 1, 4 tr. z.), jsou toliko - opět stručně
shrnuto - důsledkem podnikatelského rizika, resp. nezdaru
v podnikatelském záměru.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud jím napadená
rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Předseda senátu stížnostního soudu, z něhož ústavní stížností
napadené rozhodnutí vzešlo, se k výzvě Ústavního soudu k ústavní
stížnosti vyjádřil (§42 odst. 4 zákona) tak, že v podstatě její
vývody odmítl, připustil však - vzhledem k obsahu (odůvodnění)
nálezu Ústavního soudu ze dne 6. září 2000 (IV. ÚS 371/2000),
vydaného ve věci téhož stěžovatele a dotýkajícího se obdobné
materie spojené s omezením jeho osobní svobody - že "nemůže
odmítnout analogickou stížnostní námitku nedostatku odůvodnění
koluze", nicméně vyjádřil své přesvědčení, že po odstranění
Ústavním soudem vytknutého pochybení svým následným usnesením ze
dne 11. října 2000 (6 To 243/2000) lze považovat tento nedostatek
za fakticky konvalidovaný, čímž (přihlížeje přitom ke zjištění, že
koluze nezanikla ani v následujícím, respektive současném stádiu
přípravného řízení) ústavní stížnost obviněného P. F.
zjevně pozbyla věcného podkladu i důvodnosti.
Konečný návrh předseda senátu krajského soudu ve věci
nevznesl.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ze spisu Ústavního soudu ve věci téhož stěžovatele (IV. ÚS
371/2000) je patrno, že vykonatelným nálezem ze dne 6. září 2000
bylo zrušeno (jako rozhodnutí předcházející rozhodnutí
posuzovanému v této věci) usnesení téhož stížnostního soudu ze dne
5. dubna 2000 (6 To 243/2000-36), jímž byl stěžovatel vzat do
vazby, a to v podstatě proto, že podle přesvědčení Ústavního soudu
rozhodujícího v oné věci, rozhodovací důvody (odůvodnění) obecného
soudu byly natolik kusé, že z nich nebylo možno pro absenci
konkrétních skutkových okolností dovodit existenci zákonných
důvodů stěžovatelovy vazby (§67 tr. ř.).
Jestliže takto bylo rozhodnuto o vazebním rozhodnutí obecného
soudu předcházejícím rozhodnutí posuzovanému nyní, je zřejmé, že
zrušení předchozího rozhodnutí, jako rozhodnutí v jistém smyslu
podkladového, jímž byl stěžovatel vzat do vazby, podmiňuje
i právní existenci rozhodnutí následného, které, byť se týká
žádosti stěžovatele o propuštění z vazby, samo o sobě za dané
procesní situace nemůže obstát.
Vycházeje z naznačeného závěru a s přihlédnutím ke kasačnímu
rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. září 2000 (IV. ÚS 371/2000)
zrušil Ústavní soud též usnesení stížnostního soudu ze dne 31.
května 2000 (6 To 390/2000-60), přihlédnuv přitom k tomu, že
obdobnou vágností, jaká byla zjištěna již dříve stran vazebního
rozhodnutí, trpí i ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných
soudů, jimiž žádost stěžovatele o propuštění z vazby byla
zamítnuta, aniž by se jakkoli zabýval skutkovou stránkou věci nebo
rozsahem a povahou koluzních důvodů.
Jakkoli se z následného rozhodnutí stížnostního soudu ze dne
11. října 2000 podává, že nálezem Ústavního soudu ze dne 6. září
2000 (IV. ÚS 371/2000) vytýkané vady byly odstraněny, Ústavní soud
má za to, že tato skutečnost, byť by šlo o rozhodnutí s účinností
ex tunc, napravit či odstranit neústavnost posuzovaných rozhodnutí
nemůže.
Protože naznačenými vadami trpí napadené rozhodnutí obecného
soudu vztahující se též k obv. JUDr. F. H., CSc., za použití §63
zákona a s přihlédnutím k ust. §261 tr. ř. Ústavní soud zrušil
toto rozhodnutí i ve vztahu k tomuto obviněnému (podrobněji
k tomu srov. nález ve věci III. ÚS 188/99 - dosud ve Sbírce nálezů
a usnesení Ústavního soudu České republiky nepublikován).
Co do dalších vývodů stěžovatele stran tvrzených průtahů ve
věci nebylo třeba se jimi zabývat, neboť stěžovatel ani netvrdí,
že by se byl - marně - o odstranění průtahů způsobených soudem
pokusil zákonem předvídaným postupem (§6 odst. 1 zák. č.
335/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, §26 a násl. zák. č.
436/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů); posuzováno touto
skutečností, byla by i případně jinak důvodná ústavní stížnost pro
nevyčerpání všech procesních prostředků (§75 odst. 1 zákona)
nepřípustná, když ostatní námitky stěžovatele (omezení práv
obhajoby apod.), ve smyslu ustálené rozhodovací praxe v současném
stádiu věci, nemají místo (k tomu srov. např. usnesení ve věci
III. ÚS 181/98 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů
a usnesení - svazek 11., vydání 1., usn. č. 49, Praha, 1998).
Z důvodů takto vyložených bylo rozhodnuto, jak z výroku
tohoto nálezu je patrno [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona],
když vývody účastníka řízení odkazují se na důvody již vyložené.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 30. listopadu 2000