Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.11.2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000 [ nález / JURKA / výz-3 ], paralelní citace: N 181/20 SbNU 267 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:3.US.463.2000

sp. zn. III. ÚS 463/2000 Nález Ústavní soud rozhodl bez jednání dne 30. 11. 2000 v senátě o ústavní stížnosti navrhovatele P. B., směřující proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 173/2000, ze dne 4. 5. 2000 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 1 T 1/2000, ze dne 16. 2. 2000, za vedlejší účasti Městského státního zastupitelství v Praze, takto: Usnesení Městského soudu v Praze, č.j. 9 To 173/2000-38, ze dne 4. 5. 2000 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9, č.j. 1 T 1/2000-24, ze dne 10. 2. 2000, se zrušují. Odůvodnění: Návrhem na zahájení řízení před Ústavním soudem ze dne 1. 8. 2000 se navrhovatel domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 173/2000, ze dne 4. 5. 2000, jakož i předcházejícímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 1 T 1/2000, ze dne 16. 2. 2000. Má za to, že postupem uvedených soudů došlo nejen k porušení trestního řádu, ale i k jednání protiústavnímu, a to zasažením čl. 38 odst. 2, event. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále Listina). Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 1 T 1/2000 Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl odsouzen shora citovaným rozsudkem pro trestný čin neplnění odvodní povinnosti dle §267 odst. 1 trestního zákona (dále tr. zák.) tím, že ve dnech 1. 4. 1998, 26. 10. 1998, 6. 4. 1999 a 11. 11. 1999 se nedostavil k odvodnímu řízení v úmyslu splnění odvodní povinnosti oddálit. V dané věci byla Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 9 na navrhovatele podána obžaloba, která byla formulována pro dva trestné činy (oba dle §267 odst. 1 tr. zák.), které skutkově spočívaly v tom, že ač informován, nedostavil se na vyzvání k odvodu poprvé dne 1. 4. 1998 a podruhé dne 26. 10. 1998. Obvinění pro uvedenou trestnou činnost bylo navrhovateli sděleno dne 26. 11. 1999. V průběhu jednání navrhovatel uváděl, že se k odvodům dostavoval a jednal s pracovnicí příslušné Územní vojenské správy E. E., která jej vždy poslala domů s tím, že o dalším řízení bude vyrozuměn. Uvedenou svědkyní však byla jeho výpověď vyvrácena, když ta uvedla, že navrhovatel se na výzvu k odvodu nedostavil ani ve dnech 6. 4. 1999 a 9. 11. 1999. Vycházeje z těchto skutečností soud I. stupně dospěl k závěru, že "jednání obžalovaného je ještě širší, než bylo popsáno v obžalobě", a kvalifikoval je jako jediný trestný čin (dle §267 odst. 1 tr. zák.) sestávající ze čtyř jednání, kdy se ve dnech 1. 4. 1998. 26. 10. 1998, 6. 4. 1999 a 11. 11. 1999 nedostavoval k odvodu. Blíže k tomuto postupu z hlediska úvah o pokračujícím trestném činu nic dalšího neuvedl. V odvolání proti cit. rozsudku navrhovatel poukázal na to, že pro dva skutky uvedené v rozsudku (ze 6. 4. 1999 a 11. 11. 1999) mu nebylo sděleno obvinění, nemohl se k nim tedy jako obviněný vyjadřovat a poukázal v této souvislosti na to, že mezi jeho jednáními nebyla časová ani jiná souvislost. Z hlediska viny poukazoval na svou snahu prokázat svůj zdravotní stav, zejména však na to, že v rozhodné době studoval na vysoké škole, takže s ohledem na tuto skutečnost výsledek odvodního řízení nemohl mít vliv na jeho nástup vojenské základní služby. Dodal, že i když mohl být aktivnější, přece jen se na vojenskou správu několikrát dostavil a nelze tak dovodit jeho úmysl se odvodu vyhýbat, když jej ani nenapadlo, že svým jednáním by se trestného činu vůbec mohl dopustit. Takto podané odvolání potom Městský soud v Praze dne 4. 5. 200 usnesením, č.j. 9 To 173/2000-36 podle §256 tr.ř. zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že i on pokládá obhajobu navrhovatele za vyvrácenou výpovědí svědkyně E. a přisvědčil i tomu, že soud I. stupně posoudil jednání navrhovatele jako jediný skutek, když všechna jeho (postupná) jednání je třeba považovat za jeho součást a znovu bez toho, že by se blíže zabýval charakteristikou tzv. pokračování v trestné činnosti. V dalším souhlasil se závěry soudu I. stupně, a to jak v oblasti právní, tak i skutkové s tím, že navrhovatel nebyl "poškozen", postup soudu nevykázal podstatné vady a navrhovatel nebyl zkrácen na svých právech na obhajobu. V návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti potom navrhovatel uvedl především to, že byl obžalován pro dva (samostatné) trestné činy neplnění odvodní povinnosti dle §267 odst. 1 tr. zák., kterých se měl dopustit ve dnech 1. 4. 1998 a 26. 10. 1998 (tedy šlo o dva skutky). Dále polemizuje s výpovědi shora uvedené svědkyně a také s tím, že (s ohledem na jeho studium na vysoké škole) nejednal úmyslně. Poukázal na to, že soudy v konečném rozhodnutí jeho jednání posoudily jako skutek jediný, který rozšířily (na rozdíl od obžaloby) o další dvě data (6. 4. a 11. 11. 1999), kdy se k odvodu nedostavil. V této souvislosti potom vznesl výhradu k takovému postupu spočívající v tom, že pro uvedené poslední dva skutky mu nebylo sděleno obvinění, a proto se k nim ani nemohl vyjádřit. Dodal také (bez bližší argumentace), že se nemohl ani vyjádřit ke změně osoby předsedy senátu. V důsledku uvedeného postupu obecných soudů má za to, že jím byla zasažena jeho ústavně zaručená práva obsažená v čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny. Na vyžádání Ústavního soudu se k věci vyjádřili Městský soud v Praze i Městské státní zastupitelství v Praze. Městský soud uvedl, že argumenty uplatněné navrhovatelem v řízení před Ústavním soudem již tento užil i v řízení před obecnými soudy, ty se jimi zabývaly, a proto odkázal bez dalšího na obsah obou napadených rozhodnutí. Městské státní zastupitelství upozornilo, že obvinění navrhovateli bylo sděleno dne 26. 11. 1999, takto byl skutek časově ohraničen, a proto navrhovatel nebyl krácen na svých právech, pokud mu nebylo sděleno obvinění i pro další dílčí útoky (ve dnech 6. 4. a 11. 11. 1999). Ustanovení trestního řádu nebyla porušena ani při hodnocení shromážděných důkazů soudy. Důvody ke zrušení napadených rozhodnutí (stejně jako Městský soud v Praze) nevidí. Dle ust. §44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, tedy stěžovatel podáním svého právního zástupce ze dne 13. 11. 2000 a účastník řízení podáním ze dne 22. 11. 2000 vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a také vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, od ústního jednání v předmětné věci upustil. Po zvážení shora uvedených skutečností, s poukazem na obsah uvedeného spisového materiálu i argumentaci navrhovatele a vyjádření Městského soudu v Praze i Městského státního zastupitelství v Praze, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je důvodná. Z hlediska ústavněprávního, které zakládá ingerenci Ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných, takto zjistil, že ty ve své rozhodovací činnosti postupovaly v rozporu s obsahem hlavy páté Listiny. Jádrem podaného návrhu jsou námitky vznesené vůči postupu obecných soudů, které jednání navrhovatele (na rozdíl od obžaloby) kvalifikovaly jako jeden trestný čin (pokračující), který sestává ze čtyř útoků. Navrhovatel argumentuje tím, že pro dva z nich mu nebylo sděleno obvinění a tedy na ně nereagoval v rámci své obhajoby, když tak s ohledem na řečené ani učinit nemohl. Polemizuje dále s výpovědí klíčové svědkyně a poukazuje také na své vysokoškolské studium a v této souvislosti na neaktuálnost samotného výkonu vojenské základní služby. Z hlediska takto uplatněné argumentace však Ústavní soud konstatuje, že obvinění bylo navrhovateli sděleno dne 26. 11. 1999, tedy až poté, kdy jednotlivě uváděná dílčí jednání navrhovatele měla být uskutečněna. Zároveň o nich bylo jednáno přímo před soudy (hlavní líčení příp. veřejné zasedání), kterých se navrhovatel účastnil, mohl se k nim vyjádřit či je vzít na zřetel a reagovat na vzniklý stav; to také učinil, přičemž způsob jeho reakce je nerozhodný. V tomto směru mu tedy Ústavní soud nemohl dát za pravdu, stejně jako v jeho úvahách, že výkon vlastní vojenské základní služby nebyl aktuální - toho se uvedené trestní stíhání nedotýká a samotnou vojenskou službou se správně soudy ani nezabývaly. Úvahy tohoto druhu se v naznačených souvislostech jeví jako irelevantní. Konečně jeho námitku stran osoby předsedy senátu nutno odmítnout, když výhrady v tomto směru v řízení před soudy neměl a tuto námitky ani v ústavní stížnosti blíže nevysvětlil. Obecným soudům ovšem lze vytknout jiná pochybení, kterých se v projednávané věci zjevně dopustily. Ze spisového materiálu tak, jak označen shora, jsou zřejmé skutečnosti, které lze označit za takové, které navrhovatelova základní práva zaručená mu ust. čl. 90 Ústavy ČR i čl. 36 odst. 1 Listiny narušily. Především ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 1 T 1/2000, nelze zjistit, zda a jakým způsobem navrhovateli bylo doručováno předvolání k odvodovému řízení na příslušnou vojenskou správu ve dnech 6. 4. 1999 a 9. 11. 1999. Navrhovatel přitom opakovaně tvrdil, že tato předvolání neobdržel a z výpovědi svědkyně (pracovnice uvedené vojenské správy) plyne, že minimálně předvolání na den 6. 4. 1999 nepřevzal. Touto zjevnou skutečností se soudy nezabývaly, a to ani z hlediska případného doručení za použití tzv. fikce. Z uvedeného spisového materiálu (znovu z výpovědi uvedené svědkyně) plyne, že dnem na který byl předvolán k vojenské správě k odvodovému řízení byl den 9. 11. 2000. Ve skutkové větě, stejně jako v odůvodnění obou rozhodnutí je však ve zjevném rozporu se zjištěnou skutečností uváděn den 11. 11. 1999, to však je datum kdy se k vojenské správě skutečně dostavil, ač prokazatelně předvolán na 9. 11. 1999. V daném případě tak oba soudy v rozporu se skutečnostmi zjištěnými i v řízení před nimi nesprávně označily jedno z dílčích jednání navrhovatele, aspoň co se týče data, kdy k takovému jednání mělo dojít (tedy otázky přesné identifikace skutku či jednání, pro které byl navrhovatel trestně stíhán). Konečně oba soudy dospěly k závěru, že v daném případě jde o jeden jediný skutek sestávající z jednotlivých (z části nepřesně označených) jednání navrhovatele. Kvalifikovaly tak jednání navrhovatele jinak než bylo vymezeno v obžalobě, tento svůj postoj však nijak neodůvodnily, zejména z hlediska legální definice obsažené v §89 odst. 3 tr. zák., která pojednává o pokračování v trestním řízení, a to i z hlediska tzv. blízké časové souvislosti. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje (tak i ve svém rozh. III. ÚS 464/99), že k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr.ř.), jejíž respektování musí obsahovat základní principy tohoto pojmu. Těmi jsou hodnocení důkazů podle svého vnitřního přesvědčení, které musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu, a to jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však není a nesmí být projevem libovůle resp. svévole orgánů činných v trestním řízení. Jedním ze základních principů trestního řízení je nutnost důkazní postup pečlivě a úplně popsat a také logicky a přesvědčivě odůvodnit. Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 tr.ř.) a stejně tak usnesení, které pojednává o meritu věci (§134 tr.ř.). Je tedy nepřípustné, aby odůvodnění rozhodnutí, která musí respektovat označená kritéria, byla založena na zjevně nesprávně založených skutkových zjištěních. Taková rozhodnutí (jejich odůvodnění či naopak absence zdůvodnění tam kde rozhodné skutečnosti prostě odůvodněny být musí) nesou stopy libovůle, a protože nejsou adhezní ke zcela určitě zjištěnému skutkovému ději, jde o rozhodnutí, která nerespektují trestní řád jako základní procesní trestněprávní předpis. V konečném důsledku se takové rozhodnutí posouvá i do polohy protiústavní, zejména z hlediska nároku člověka, který je trestně stíhán na to, aby se mu dostalo spravedlivého posouzení jeho věci. Spolehlivé zjištění skutkového stavu, právní závěry z něj odpovědně a přiléhavě vyvozené, jakož i vyjádření těchto skutečností v příslušných rozhodnutích a jejich odůvodnění, jsou z naznačených hledisek spravedlivého procesu (posouzení věci) nezbytnou nutností. Pokud se tak nestane nezbývá Ústavnímu soudu vyslovit než, že k porušení základního práva na spravedlivý proces, jak již označeno (čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny) v projednávané věci došlo. Proto také Ústavnímu soudu nezbylo než obě napadená rozhodnutí zrušit, a to s ohledem na ekonomiku řízení i s poukazem na to, že k zásahu do navrhovatelových základních práv došlo již v řízení před soudem I. stupně. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat. V Brně dne 30. listopadu 2000