ECLI:CZ:US:2000:3.US.548.2000
sp. zn. III. ÚS 548/2000
Usnesení
III. US 548/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Hollandera a soudců JUDr. Ivany Janu a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti S., zastoupené advokátem Mgr. Z.H., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20.6.2000, č.j. 29 Ca 95/98-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se návrhem ze dne 12.9.2000, k výzvě Ústavního soudu posléze doplněným a upraveným, domáhala zrušení pravomocného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20.6.2000. č.j. 29 Ca 95/98-29, jímž byla zamítnuta její žaloba o přezkoumání rozhodnutí FŘ ze dne 12.2.1998. č.j. FŘ 5806/97-120, ve věci dodatečného vymezení daně z příjmů právnických osob. Ve zdůvodnění ústavní stížnost stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že citovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu konkrétně uvádí, že již předcházející postup finančního úřadu byl nesprávný, podala proti němu odvolání, které bylo s odůvodněním, že postup správce byl v souladu s platnými právními předpisy, zamítnuto. Stěžovatelka se cítila tímto rozhodnutím zkrácena na svých právech, a proto podala návrh na přezkoumání. Výsledkem soudního řízení bylo napadené rozhodnutí, které stěžovatelka považuje za nepřezkoumatelné nesrozumitelné a naprosto nedostatečně odůvodněné, zejména soudu vytýká nerespektování §157 odst. 2 obč. soudního řádu, čímž došlo k tomu, že z odůvodnění rozsudku nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, odůvodnění neobsahuje žádné konkrétní důkazy, nýbrž pouhé odvolání na již učiněná rozhodnutí, jejichž zákonnost měla být přezkoumána a posouzena, a že se soud nevypořádal se všemi skutečnostmi uváděnými v podaném odvolání.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k argumentům stěžovatelky neuvedl žádné stanovisko, pouze zformuloval domněnku, že ústavní stížnost byla podána opožděně, a proto navrhl její odmítnutí podle §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
FŘ, jako vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti, konstatovalo svoje přesvědčení, že napadené rozhodnutí obsahuje všechny náležitosti stanovené v §157 odst. 2 obč. soudního řádu, odůvodnění je dostatečné a srozumitelné a jsou v něm obsaženy závěry soudu, ke kterým v průběhu řízení dospěl. Dále uvádí, že Krajský soud v Brně přezkoumal žalobu v souladu s ustanovením §249 obč. soudního řádu v mezích
III.US 548/2000
uplatněných žalobních důvodů, věc projednal předepsaným procesním způsobem a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Soud rozhodl na základě skutkového stavu zjištěného v řízení před správními orgány a z odůvodnění jeho rozsudku vyplynulo, že neshledal žádnou právní vadu. Z tohoto důvodu nebylo stěžovatelce upřeno právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny. Za podstatu ústavní stížnosti považuje vedlejší účastník vyjádření stěžovatelčina nesouhlasu se skutkovými zjištěními a právními závěry z nich učiněnými krajským soudem a územními finančními orgány, k čemuž dodává upozornění na dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu vycházející z jeho postavení, kdy není další instancí v systému obecného soudnictví, přičemž do rozhodovací pravomoci obecných soudů mu přísluší zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelčina podání. Ústavní stížnost byla podána včas. Krajský soud v Brně se mýlí, když uvádí, že stížnost byla podána po zákonné lhůtě, neboť vychází z otisku podacího razítka na kopii ústavní stížnosti, aniž by vycházel z informace, že šlo o další kopii stížnosti, kterou stěžovatelka zaslala na základě výzvy Ústavního soudu, neboť v původním podání nenaplnila požadavek předepsaného počtu vyhotovení podle §34 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. Navíc, Krajský soud v Brně se zabývá otázkou, jejíž posouzení mu nepřísluší. Pochybení ohledně lhůty k podání ústavní stížnosti se dopustila i stěžovatelka, když v části II. stížnosti cituje již několik let zrušené ustanovení o počátku lhůty, tato citace však nemá vliv na to, že zákonná lhůta byla dodržena. Také další požadované náležitosti byly naplněny, neboť stěžovatelka oprávněná k podání ústavní stížnosti byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. Věc byla v další fázi řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně připomíná, že není ani vrcholem soustavy obecných soudů, tj. čtvrtou soudní instancí, ani svým posláním nemůže nahrazovat chybějící Nejvyšší správní soud v procesu přezkumu správních rozhodnutí. Ústavní soud, jakožto orgán odíraný ústavnosti, je oprávněn do rozhodovací pravomoci jiných orgánů zasahovat pouze za předpokladu, že jejich postup nebyl v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Ústavní soud proto neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo, neboť posouzení zákonnosti přísluší obecným soudům (typicky soudům přezkoumávající správní rozhodnutí v souladu s §247 a násl. obč. soudního řádu). Rozhodnutí obecného soudu by bylo možné považovat za neústavní pouze, pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. O takovou situaci se v posuzovaném případě nejedná. Meritem ústavní stížnosti je tvrzení, že došlo k porušení základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, podle něhož se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, principů spravedlivého procesu podle čl. 6 Úmluvy. V návaznosti na dosavadní judikaturu Ústavního soudu lze konstatoval, že k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, event. by zůstal v řízení delší dobu nečinný). K takové situaci nedošlo, protože Krajský soud v Brně žalobu stěžovatelky přijal, její záležitost projednal a o věci rozhodl, přitom v odůvodnění, byť stručně, ale věcně a jednoznačně uvedl, že vytýkaná porušení ustanovení §23 odst. 1 a §24 odst. 1 zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, neshledal důvodná a v napadeném rozhodnutí neshledal rozpor se zákonem. Proto nelze v postupu Krajského soudu v Brně spatřovat porušení základního práva stěžovatelky.
III.US 548/2000
Na základě uvedených zjištění senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh, v celém jeho rozsahu, jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usneseni Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2000
JUDr. Pavel Hollander předseda senátu Ústavního soudu