ECLI:CZ:US:2000:3.US.554.2000
sp. zn. III. ÚS 554/2000
Usnesení
III. ÚS 554/2000
Ústavní soud rozhodl dne 21. prosince 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. T. P., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. července 2000, sp. zn. 2 Cmo 208/00, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocné usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. července 2000 (2 Cmo 208/00-35) a tvrdil, že jmenovaný obecný soud tímto rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že v opravném řízení, stran usnesení vyhovujícímu návrhu na vydání předběžného opatření (zákazem zcizení apod. blíže označených a popsaných nemovitostí), nebyl obecnými soudy ani vyrozuměn
o podání odvolání (žalovaným), ani mu nebyl doručen jeho opis, a tak došlo k tomu, že Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozhodl (měnícím výrokem) bez toho, že by znal k vývodům odvolatele jeho stanovisko jako žalobce; protože stěžovatel postupem obecných soudů se "cítí poškozen", (zejména v tom, že) "nemohl uvést na pravou míru tvrzení obsažené v odvolání", aniž by svá tvrzení stran porušení již zmíněného ústavně zaručeného práva pod ústavněprávními aspekty blíže odůvodnil, navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí odvolacího soudu, jak vpředu jsou označeno, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Námitky, jimiž stěžovatel svou ústavní stížnost odůvodnil, nemají oporu v zákoně, neboť povinnost obecných soudů doručit protistraně opis opravného prostředku vztahuje se toliko k rozsudku (§210 odst. 1 o. s. ř.), a protože v posuzované věci v řízení před obecnými soudy nešlo o rozhodnutí o věci, bylo obecným soudem I. stupně - ve shodě se zákonem - rozhodnuto nikoli rozsudkem, ale usnesením, které bylo přezkoumáváno nadřízeným soudem bez nařízení jednání (§214 odst. 2 o. s. ř.), a konečně také proto, že v takovém řízení
(o opravném prostředku) zákon (občanský soudní řád) pro rozhodnutí odvolacího soudu nevyžaduje stanovisko druhého z účastníků (§211 a §75 odst. 3 o. s. ř.), nelze procesnímu postupu obecných soudů ani z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nic vytknout. Nadto nelze opomenout, že občanský soudní řád umožňuje, aby návrh na vydání předběžného opatření byl v probíhajícím řízení podán opakovaně.
Pro důvody takto vyložené dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu nedošlo a stěžovatelovu ústavní stížnost posoudil jako zjevně neopodstatněnou, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána již samotnou povahou vyložených důvodů; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 21. prosince 2000