ECLI:CZ:US:2000:3.US.555.99
sp. zn. III. ÚS 555/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele P. M., zastoupeného Mgr. P. Š., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, čj. 22 Ca 416/98-31, ze dne 18. 8. 1999, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 9. 11. 1999 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl doručen Ústavnímu soudu dne 10. 11. 1999. Návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, čj. 22 Ca 416/98-31, ze dne 18. 8. 1999, kterým byla zamítnuta žaloba navrhovatele proti rozhodnutí Celního ředitelství v Olomouci, čj. 1-2891-414-98, ze dne 15. 7. 1998, jímž bylo změněno rozhodnutí Celního úřadu ve Zlíně, čj. 10-8451/97, ze dne 17. 12. 1997. Napadnutým rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě byla podle názoru navrhovatele porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 4 a v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně tímto rozhodnutím Krajský soud v Ostravě porušil čl. 1 Listiny a čl. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 22 Ca 416/98, vedený u Krajského soudu v Ostravě. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel podal u uvedeného soudu žalobu na přezkoumání rozhodnutí Celního ředitelství v Olomouci, čj. 1-2891-414-98, ze dne 15. 7. 1998, jímž bylo ve výroku změněno rozhodnutí Celního úřadu ve Zlíně, čj. 10-8451/97, ze dne 17. 12. 1997, kterým byl navrhovateli vyměřen celní dluh. Meritorně se však jednalo o potvrzující rozhodnutí Celního ředitelství. Ze spisového materiálu vyplynulo, že navrhovatel na základě povolení Celního úřadu provozoval soukromý celní sklad, do něhož bylo skladováno specifikované zboží propuštěné do režimu uskladňování. Tento celní sklad pak navrhovatel přemístil s povolením Celního úřadu do pronajatých prostor, jejichž vlastníkem byla obchodní společnost A. Zlín, a.s. Ze spisového materiálu dále vyplynulo, že vlastník pronajatých skladových prostor vzhledem k tomu, že navrhovatel neplnil své povinnosti nájemce, tyto prostory otevřel a zboží přemístil jinam, protože tyto prostory potřeboval pro další zájemce. Celní úřad Zlín na základě ust. §149 odst. 1 a §240 odst. 3 písm. d) zák. č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "celní zákon") vyměřil navrhovateli celní dluh za to, že propuštěné zboží bylo odňato celnímu dohledu. K odvolání navrhovatele Celní ředitelství v Olomouci jako odvolací orgán toto napadené rozhodnutí potvrdilo, když pouze ve výroku změnilo (upřesnilo) uvedení příslušných ustanovení celního zákona, na jejichž základě bylo napadené rozhodnutí vydáno. Žalobou podanou k soudu se navrhovatel domáhal přezkoumání napadeného rozhodnutí a jeho zrušení, protože v tomto rozhodnutí byla podle jeho názoru věc nesprávně po právní stránce posouzena a zjištění skutkového stavu, z něhož správní rozhodnutí vycházelo, bylo v rozporu s obsahem spisu. Navrhovatel v žalobě uvedl, že celním dlužníkem je obchodní společnost A. Zlín, a.s., která zboží nezákonně odňala celnímu dohledu. Uvedl, že podle §240 odst. 1 celní dluh vzniká okamžikem odnětí zboží celnímu dohledu. Ve vztahu k osobě, která má plnit povinnosti vyplývající z dočasného uskladňování zboží, může jít o nezákonné odnětí zboží pouze tehdy, pokud tato osoba svoje povinnosti nesplnila a v příčinné souvislosti s tím došlo k odnětí zboží celnímu dohledu. Podle jeho názoru je proto celním dlužníkem pouze společnost A. Zlín, protože ta nezákonně odňala zboží celnímu dohledu.
Krajský soud v Ostravě po jednání v dané věci rozhodl tak, že rozsudkem, čj. 22 Ca 416/98-31, ze dne 18. 8. 1999, žalobu zamítl. V odůvodnění pak uvedl, že žalobní důvod - nezákonnost napadeného rozhodnutí spatřoval navrhovatel v tom, že není dlužníkem ve smyslu §240 odst. 3 písm. d) celního zákona - nepovažoval za opodstatněný. Celní dluh vzniká podle §240 odst. 1 a 2 celního zákona nezákonným odnětím zboží celnímu dohledu. Která osoba je celním dlužníkem vyplývá z odst. 3 citovaného ustanovení. Podle §240 odst. 3 písm. d) celního zákona je to osoba, která má plnit povinnosti vyplývající z dočasného uskladnění zboží nebo z režimu, do kterého bylo zboží propuštěno. V daném případě vydal Celní úřad na žádost navrhovatele rozhodnutí, jímž mu bylo jako skladovateli povoleno zřízení celního skladu nejprve ve Zlíně na ulici Š., později na ulici F. v pronajatých prostorách. Podle §149 odst. 1 písm. a) celního zákona odpovídá skladovatel za to, že zboží uskladněné v celním skladu nebude odňato celnímu dohledu. Tuto povinnost však žalobce nesplnil, když neplatil řádně nájem za pronajaté prostory a na písemné výzvy nájemce nereagoval a v důsledku toho bylo zboží uskladněné v najatých prostorách zlikvidováno pronajimatelem. Podle názoru Krajského soudu v Ostravě je navrhovatel beze sporu dlužníkem ve smyslu §240 odst. 1, 2 a 3 písm. d) celního zákona a své odpovědnosti se nemůže zprostit ani v důsledku toho , že zboží celnímu dohledu odňal jiný subjekt. Podle §250 celního zákona totiž v případě, že za celní dluh je odpovědno několik osob, se tyto považují za společné a nerozdílné dlužníky a je tedy na vůli celního úřadu, zda bude požadovat úhradu celního dluhu vůči všem dlužníkům nebo jen vůči některému z nich. Solidární odpovědnost je charakterizována tím, že lze požadovat plnění po kterémkoliv dlužníkovi v plném rozsahu, anebo aby všichni, popř. někteří ji nahradili společně a nerozdílně.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal navrhovatel návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, protože podle jeho názoru byla tímto rozhodnutím porušena jeho základní práva chráněná Listinou, a to vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Porušení těchto práv napadeným rozhodnutím spatřoval navrhovatel v tom, že soud neposkytl dostatečnou ochranu vlastnickému právu navrhovatele proti postupu celních orgánů. Na podporu svého návrhu pak navrhovatel uvedl, že celní dluh měl být vyměřen společnosti A. Zlín, která odňala nezákonně uskladněné zboží celnímu dohledu. Krajský soud, však zastával stanovisko, že osoba odpovědná za to, že zboží uskladněné v celním skladu nebude odňato celnímu dohledu, se stává dlužníkem v okamžiku, kdy je zboží tomuto dohledu odňato, a to bez ohledu na to, která osoba skutečně fyzicky zboží celnímu dohledu odňala. Přehlédl, že postup A. Zlín byl evidentně protiprávní, neboť ani z nájemní smlouvy ani ze zákona nevyplývá oprávnění pronajímatele vniknout do pronajatých prostor a přivlastnit si tam uskladněné zboží patřící jiné osobě jen proto, že nájemce dluží na nájemném. Krajský soud však přičetl tento protiprávní postup společnosti A. Zlín k tíži navrhovateli. Takový výklad zákona je podle názoru navrhovatele zcela neudržitelný, neboť je absurdní, aby ten, kdo zboží prokazatelně a úmyslně celnímu dohledu odňal, neodpovídal za celní dluh, a ten, kdo byl nezákonným přemístěním zboží z celního skladu poškozen, naopak za vzniklý celní dluh odpovídal. Protože tedy interpretace aplikovaných právních norem Krajským soudem vybočila z ústavních mezí, došlo k zásahu do uvedených, ústavně zaručených práv navrhovatele. Dále pak v souladu s čl. 1 Listiny a čl. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech není ani úvaha Krajského soudu o pasivní solidaritě, protože je tak porušena rovnost subjektů před zákonem. Má-li být výkon státní moci celními úřady spravedlivý, je zcela nepřijatelné, aby byla vyvozována odpovědnost jen vůči některé z osob přicházejících v úvahu, a to tím spíše za situace, kdy stranou ponechaná odpovědná osoba evidentně a úmyslně porušila platný právní řád. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud svým nálezem napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zrušil.
Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení. Krajský soud uvedl, že jeho rozhodnutím nemohlo dojít k porušení vlastnického práva navrhovatele, protože v předmětné věci se nejednalo o spor o vlastnictví, popř. o zásah do vlastnického práva ze strany společnosti A. Zlín. Pokud jde o tvrzené porušení práva na spravedlivý proces, Krajský soud uvedl, že navrhovatel měl možnost se domáhat stanoveným postupem svého práva, této své možnosti využil a soud o jeho návrhu rozhodl postupem podle ustanovení části páté občanského soudního řádu při dodržení ústavních principů zakotvených v Listině. Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel toto své právo chápe tak, že za spravedlivý proces může účastník považovat jen ten proces, v němž je se svým nárokem úspěšný. Tvrzeným porušením cit. článku se však navrhovatel v podstatě domáhá, aby Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek jako soud čtvrté instance, protože neuvádí, v čem má podle něj spočívat neposkytnutí dostatečné ochrany jeho dotčeným právům. Navrhl proto, aby Ústavní soud podanou stížnost zamítl.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatel se domáhal ochrany svých základních práv, zaručených Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Jádrem podaného návrhu je nesouhlas navrhovatele s právními závěry, které Krajský soud vyvodil ze zjištěného skutkového stavu. Ústavní soud zde musí přisvědčit vyjádření Krajského soudu v tom, že nelze za porušení práva na spravedlivý proces považovat to, že navrhovatel nebyl se svým návrhem úspěšný. V řízení, které předcházelo napadenému rozhodnutí, Ústavní soud neshledal porušení práv navrhovatele. Navrhovatel měl možnost účastnit se jednání ve věci, předkládat návrhy, uvádět tvrzení a vyjadřovat se k tvrzením druhého účastníka řízení. V tomto smyslu tedy k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny nedošlo. K tvrzení navrhovatele o tom, že Krajský soud při interpretaci aplikovaných právních norem překročil ústavní meze, Ústavní soud dospěl k závěru, že v předmětné věci byly použity, interpretovány a řádně aplikovány ty právní normy, které se na daný předmět vztahují a jejich aplikace byla v souladu s ustáleným názorem teoretickým i rozhodovací praxí. Odpovědnost skladovatele stanovená v §149 odst. 1 celního zákona je stanovena jako odpovědnost objektivní, tj. skladovatel odpovídá za to, že zboží nebude odňato celnímu dohledu, jeho zavinění není pro vznik odpovědnosti právně relevantní. Z ust. §240 celního zákona pak v kontextu §250 vyplývá společná odpovědnost různých subjektů. Z podstaty společné odpovědnosti vyplývá, že vůči oprávněnému subjektu odpovídá kterýkoliv ze společně odpovědných subjektů, a to v plném rozsahu. Tím však samozřejmě není dotčen vztah mezi společně odpovědnými subjekty navzájem, ale tato otázka není předmětem uplatněné sankce celních orgánů vůči navrhovateli jako skladovateli, jednomu ze společně odpovědných subjektů. Společná odpovědnost může být ve svém dopadu vůči jednotlivým společně odpovědným subjektům tvrdá, jejich postavení je však kompenzováno možností vymáhat poskytnuté plnění po ostatních společně odpovědných subjektech. Společná odpovědnost je vždy používána tam, kde postavení oprávněného subjektu vyžaduje ochranu anebo je veřejný zájem na ochraně práv oprávněného subjektu. Toto hledisko je zcela evidentní při posuzování předmětné věci, protože zde je institut společné odpovědnosti použit v souvislosti s ochranou pohledávek státu.
Navrhovatel dále namítal porušení svého vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny. I zde je na místě přisvědčit vyjádření Krajského soudu v tom, že předmětem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, nebyla řešena otázka vlastnictví zboží, ale sankce celních orgánů za nesplnění povinností stanovených navrhovateli jako skladovateli při propuštění zboží do uskladnění. Napadeným rozhodnutím proto nemohlo být porušeno vlastnické právo navrhovatele k danému zboží.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2000
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu