ECLI:CZ:US:2000:3.US.686.2000
sp. zn. III. ÚS 686/2000
Usnesení
III. ÚS 686/2000
Ústavní soud rozhodl dne 21. prosince 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného JUDr. J. N., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. října 2000, sp. zn. 10 Ca 278/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocné rozhodnutí obecného soudu, totiž rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
11. října 2000 (10 Ca 278/2000-16), a tvrdil, že tímto rozhodnutím porušil jmenovaný obecný soud jeho ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených práv došlo tím, že obecný soud, rozhodující ve stěžovatelově restituční věci v režimu správního soudnictví, potvrdil rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci (ze dne 10. července 2000, čj. PÚ 1555/2549/2000 Vy-483), jímž bylo určeno, že stěžovateli se nevydávají nemovitosti (pozemky), v řízení blíže popsané a označené, a to navzdory tomu, že pro takové rozhodnutí nebyly dány zákonné důvody.
S odkazem na průběh předchozích správních řízení, o nichž má za to, že jak samotné toto řízení, tak rozhodnutí v nich vydaná jsou protiústavní, stěžovatel pokládá za "jádro sporu posouzení a vzájemné porušení dvou základních postulátů", když v podrobně rozvedené právní konstrukci dovozuje, že co do posuzovaných nemovitostí jde v aplikaci právních norem o střet dvou (restitučních) zákonů, totiž zákona o půdě (č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a zákona o mimosoudních rehabilitacích (č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a s odkazem na blíže neoznačená rozhodnutí Ústavního soudu svá tvrzení uzavírá závěrem, dle něhož "má-li být věc vydána v konkurenci dvou restitučních předpisů, nelze její vydání odmítnout jen s úvahou, že nárok formálně uplatněný podle jednoho předpisu na daný případ nedopadá a že nárok měl být formálně uplatněn a vydán podle jiného předpisu".
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z narace ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadeného rozhodnutí obecného soudu je patrno, že stěžovateli byla vydána řada pozemků a že vydání pozemků, o které jde v posuzované ústavní stížnosti, mu bylo odepřeno proto, že tyto svou povahou (jde
o kamenolom, případně o plochy zastavěné zařízeními určenými k jeho provozu), jak bylo určeno rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Ústředím pozemkového úřadu (§17 odst. 6 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), jako nezemědělský majetek [§1 odst. 1 písm. a) téhož zákona] pod režim zákona o půdě nespadají; správní orgán (Pozemkový úřad v Jindřichově Hradci) jsou tímto rozhodnutím, jako rozhodnutím o předběžné otázce, vázán,
o stěžovatelem uplatněném nároku rozhodl stěžovateli nepříznivým rozhodnutím a obecný soud poté, co dospěl k závěru, že správní rozhodnutí bylo vydáno na základě úplných skutkových zjištění podložených provedenými důkazy a posoudiv již dříve zmíněné rozhodnutí Ministerstva zemědělství - ústředního pozemkového úřadu jako souladné se zákonem o půdě [§1 odst. 1 písm. a)] rozhodnutí správního orgánu potvrdil s tím, že pokud by právní důvod k vydání pozemků spočíval v jiném právním předpisu než je zákon o půdě (zákon o mimosoudních rehabilitacích č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), pak není v pravomoci pozemkového úřadu, aby takové pozemky vydal, resp. o nich pro nedostatek pravomoci rozhodl.
Za naznačené věcné i procesní situace nelze obecnému soudu v jeho rozhodnutí vytknout protiústavní pochybení, když jinak přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů (jiných orgánů veřejné moci) se ve smyslu ustálené rozhodovací praxe z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995); pod tímto zásadním aspektem z námitek (tvrzení) stěžovatele bylo vyloučit ty, jimiž stěžovatel vytýkal jak věcná pochybení obecného soudu, tak procesní vady ve správním řízení (kasační rozhodnutí Ministerstva zemědělství - ústředního pozemkového úřadu ze dne 12. února 1996, otázky spojené s procesní legitimací ing. H. jako účastníka správního řízení apod.), a to též proto, že jejich přezkum Ústavním soudem, s ohledem na vydaná rozhodnutí správními orgány, brání jak jejich povaha, tak dávno proběhlá lhůta (§72 odst. 2 al. 1 zákona), nehledě již ani k tomu, že správní rozhodnutí ve věci stěžovatele vydaná stěžovatel ústavní stížností podle jejího žádání (petitu) nenapadl.
Protože jak z průběhu projednání věci jak ve správním řízení, tak v řízení o opravném prostředku stěžovatele proti správnímu rozhodnutí, je patrno, že stěžovatel měl v souvislosti s uplatněním svých tvrzených nároků zachována všechna procesní práva, která mu ex lege přísluší (opak ostatně ani netvrdí), nelze přisvědčit jeho tvrzení, že mu byla "odepřena možnost kvalifikovaného přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci soudem"; skutečnost, že obecný soud nepřevzal stěžovatelovy právní konstrukce a že v důsledku toho nebyl stěžovatel úspěšný, přirozeně porušení ústavně chráněného práva na soudní ochranu založit nemůže.
Obdobně nebylo možné přisvědčit tvrzení stěžovatele, dle něhož obecný soud měl rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušit a ve svém zrušovacím rozhodnutí měl "jednak vyslovit závazný právní názor, že dalšímu řízení brání překážka věci rozhodnuté a zdůraznit, že restituce, je-li možná, je nadřazena čemukoliv jinému, a že je nutné odmítnout formalistické úvahy, zda měla nebo má být věc vydána podle toho, či onoho speciálního předpisu"; v těchto námitkách stěžovatel totiž přehlíží, že námitka rei iudicatue nemá oporu ve skutkovém stavu věci (ve věci nebylo vydáno pravomocné rozhodnutí orgánu k tomu oprávněného a návrh dohody o vydání věci, resp. později zrušené rozhodnutí správního úřadu správním orgánem vyššího stupně, měl-li je stěžovatel na mysli, takovou překážku založit nemohlo a pro další (vyslovení "závazného právního názoru" co do právního důvodu vydání věci) není opory v zákoně.
Pro takto rozvedené důvody posoudil Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak konstantní judikaturou, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 21. prosince 2000