Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.11.2000, sp. zn. IV. ÚS 289/2000 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 177/20 SbNU 249 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:4.US.289.2000

sp. zn. IV. ÚS 289/2000 Nález Ústavní soud rozhodl, za souhlasu účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti F. O., proti usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 9 To 269/2000, ze dne 5. 4. 2000, a usnesení Okresního soudu v Hodoníně, čj. Nt 70/2000 - 4, ze dne 28. 2. 2000, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto: Usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 9 To 269/2000, ze dne 5. 4. 2000, a usnesení Okresního soudu v Hodoníně, čj. Nt 70/2000 - 4, ze dne 28. 2. 2000, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 7, čl. 8, čl. 19 a čl. 23 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále na porušení Všeobecné deklarace lidských práv (dále jen "Deklarace") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Proti stěžovateli bylo zahájeno, jak plyne z připojeného spisu, trestní stíhání pro trestný čin útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 t.z. sdělením obvinění, které stěžovatel převzal 2. 11. 1999. V souvislosti s vyšetřováním trestné činnosti vydal vyšetřovatel usnesení, jímž nařídil k posouzení trestní odpovědnosti vyšetření duševního stavu stěžovatele znalci z odvětví psychiatrie. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení stížnost, která byla usnesením státní zástupkyně zamítnuta. Stěžovatel se však k vyšetření nedostavoval a znalci proto navrhli pozorování ve zdravotnickém ústavu podle ustanovení §116 odst. 2 t.ř. Na návrh Okresního státního zastupitelství v Hodoníně pak Okresní soud v Hodoníně usnesením, čj. Nt 70/2000 - 4, ze dne 28. 2. 2000, nařídil pozorování stěžovatele v Psychiatrické léčebně v Kroměříži s odůvodněním, že ho navrhli soudní znalci po bezvýsledném předvolávání stěžovatele k vyšetření. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, ve které uvedl, že ho znalci mají možnost navštívit v místě jeho bydliště a vyslechnout i sousedy a spoluobčany o jeho chování ve společnosti. Krajský soud v Brně v rozhodnutí o stížnosti, sp. zn. 9 To 269/2000, ze dne 5. 4. 2000, stížnost stěžovatele zamítl s odůvodněním, že stěžovatel odmítá komunikovat se znalci i s orgány policie a nerespektuje žádné pokyny orgánů činných v trestním řízení. Za této situace považoval krajský soud nařízené pozorování v psychiatrickém ústavu za jediný způsob jak zjistit, zdali je stěžovatel trestně odpovědný. Stěžovatel napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká, že je jimi omezován na své osobní svobodě a tím jsou porušována jeho základní práva zaručená mu v čl. 7, čl. 8, čl. 19 a čl. 23 Listiny a Deklarací. Uvádí, že je obyčejný venkovský člověk, který část svého života strávil v cizině a vrátil se domů, kde se ocitl bez práce a je proti němu postupováno praktikami komunistického režimu, kdy někteří pracovníci státních orgánů ho chtějí odstranit tím, že ho chtějí dostat "na pozorování do blázince". Tam by ho pak odstranili jako člověka nesmyslným nuceným podáváním nesprávných léků, kde by skutečně pozbyl lidské a i osobní důstojnosti. Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Na podporu své ústavní stížnosti pak stěžovatel zaslal Ústavnímu soudu další sdělení ze dne 18. 7. 2000, 16. 8. 2000 a 31. 8. 2000, v posledním z těchto sdělení pak stěžovatel navíc navrhuje zrušení ustanovení §34 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť toto ustanovení o stejnopisech je podle jeho názoru nepotřebné a obsoletní a lze ho jen zneužívat jako záminku k upírání ústavně zaručených práv. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Hodoníně, sp. zn. Nt 70/2000, a vyžádal si vyjádření Krajského soudu v Brně. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření konstatoval, že rozhodnutí soudu o zkoumání duševního stavu stěžovatele v podstatě vycházelo z nejistoty o jeho trestní odpovědnosti. Postup okresního soudu byl vyvolán neochotou stěžovatele spolupracovat s orgány činnými v trestní řízení, když samotné zkoumání jeho duševního stavu je nepochybně krokem ve prospěch stěžovatele, který může vést k zastavení trestního stíhání, případně jeho zvýhodnění při rozhodování o vině a trestu. Krajské státní zastupitelství se k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřilo. Poté, co se Ústavní soud seznámil se spisovým materiálem, dospěl při posuzování stěžovatelových námitek k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Osobní svoboda představuje jedno ze základních lidských práv chráněných Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami o lidských právech. Podle čl. 8 odst. l Listiny je osobní svoboda zaručena. Nikdo nesmí být zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny). Jedním ze zákonných ustanovení, na základě kterého se omezení osobní svobody připouští je i ustanovení §116 odst. 2 trestního řádu, umožňující nařízení pozorování duševního stavu obviněného ve zdravotnickém zařízení za účelem vyšetření jeho duševního stavu. Nařízení pozorování ve zdravotnickém zařízení však právě proto, že jím dochází k omezení jednoho z nejvýznamnějších základních práv člověka, je třeba považovat za opatření výjimečné. K použití tohoto ustanovení je proto třeba přistupovat pouze za přísného dodržení všech jeho podmínek a tyto vykládat restriktivně, ostatně v souladu s jednou ze zásad trestního řízení, která vychází z obecné zásady stanovené čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, totiž zásadou přiměřenosti (zdrženlivosti), promítající se do ustanovení §2 odst. 4 trestního řádu, a spočívající v zásadě v takovém postupu orgánů činných v trestním řízení, který zasahuje do základních práv a svobod jen pokud je to nezbytně nutné. Také v návaznosti na judikaturu soudů, která vychází z názoru, že v ustanovení §116 odst. 2 tr. řádu použitou vazbu "nelze-li vyšetřit jinak" je třeba vykládat tak, že pozorování ve zdravotnickém ústavu přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže bez něho nelze učinit spolehlivé diagnostické závěry o duševním stavu (rozhodnutí uveřejněné pod č. 15 prvního ročníku - 1/98 Soudní judikatury rozhodnutí soudů ČR z oblasti trestního práva)a zákon zde tedy měl na mysli především problémy odborné, spojené s náročností vyšetření duševního stavu, je tedy třeba před nařízením pozorování ve zdravotnickém ústavu nezbytně trvat na vyčerpání všech možností k vyšetření duševního stavu jiným způsobem. Odmítání spolupráce s orgány činnými v trestním řízení např. tím, že obviněný odepře dostavit se k vyšetření, je proto třeba řešit za pomoci jiných prostředků trestního řádu. S ohledem na to, co bylo shora uvedeno, pak v posuzovaném případě z pohledu Ústavního soudu nebylo možno akceptovat důvody obecných soudů v napadených rozhodnutích výslovně uvedené, spočívající v podstatě na nedostatečné komunikaci stěžovatele se znalci a orgány Policie ČR, případně nerespektování jejich pokynů, a to také s přihlédnutím k tomu, že stěžovatel ve svém opravném prostředku proti prvostupňovému rozhodnutí o nařízení pozorování, poté, co mu byl ustanoven obhájce, jeho prostřednictvím dal v podstatě najevo, že ambulantnímu vyšetření by byl přístupný. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil §82 odst. 1, 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to přesto, že pozorování stěžovatele v době od 8. 6. do 18. 7. 2000 ve zdravotnickém zařízení již proběhlo. Ústavní soud sám tomu zabránit nemohl proto, že k rozhodnutí o navrhovaném odkladu vykonatelnosti napadených rozhodnutí považoval za nezbytné znát obsah soudního spisu, který mu byl předložen okresním soudem sice bez průtahů, nicméně poté, co nařízené pozorování v ústavu již proběhlo. Pokud stěžovatel v doplnění svého podání navrhl zrušení ustanovení §34 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z důvodů nepotřebnosti, obsoletnosti a jeho možného zneužití, tímto se Ústavní soud nemohl zabývat, vzhledem k tomu, že tento návrh nebyl podán prostřednictvím zástupce spolu s ústavní stížností, nehledě k tomu, že podle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ve stěžovatelově případě však skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti nenastala v důsledku uplatnění ustanovení navrhovaného ke zrušení. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 27. listopadu 2000