Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.11.2000, sp. zn. IV. ÚS 316/2000 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 178/20 SbNU 253 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:4.US.316.2000

sp. zn. IV. ÚS 316/2000 Nález Ústavní soud rozhodl, za souhlasu účastníků řízení bez nařízení ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti Ing. I. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2000, čj. 29 Ca 352/99-23, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 30. 6. 1999, čj. 1881/99/FŘ 150, a rozhodnutí Finančního úřadu v B. ze dne 24. 2. 1999, čj. 3876/99/342970/3423, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Finančního ředitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2000, čj. 29 Ca 352/99-23, se zrušuje. Odůvodnění: Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2 a odst. 3, čl. 4, čl. 11 odst. 5, čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 2, odst. 3 a odst. 4 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě, jíž se domáhal přezkoumání rozhodnutí finančního ředitelství. Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 352/99-23, a tvrzení uvedených v ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad v B. vydal dne 24. 2. 1999 výzvu k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem podle §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., kterou vyzval stěžovatele (jako ručitele) k úhradě daňového nedoplatku za daňového dlužníka - společnost UP B., a.s v likvidaci, v celkové výši 868.615,- Kč. Uhrazení této částky na něm bylo požadováno dle ust. §8 odst. 1 písm. a) zákona č.357/1992 Sb., z titulu jeho zákonného ručení za daň z převodu nemovitosti daňového subjektu, vůči němuž existoval v den vydání předmětné výzvy daňový nedoplatek. Odvolání, ve kterém stěžovatel jednak namítal, že povinnost k úhradě daně přešla v souvislosti s prodejem podniknu UP B., a.s., v likvidaci, na jeho nového vlastníka a správce daně se měl nejdříve domáhat splnění závazku po tomto daňovém dlužníkovi a teprve poté jej jako ručitele vyzvat k zaplacení daňového nedoplatku a jednak namítal, že výzva neobsahuje přesné označení, kterých nemovitostí se daňový nedoplatek týká, jakož i údaj o tom, kdy povinnému daňovému subjektu (prodejci) vznikla povinnost zaplatit daň z nemovitostí, bylo výše uvedeným rozhodnutím finančního ředitelství zamítnuto s odůvodněním, že stěžovatel v odvolání neuplatnil žádný možný z odvolacích důvodů, daných v ustanovení §57 zákona č. 337/1992 Sb. Rozhodnutí finančního ředitelství napadl stěžovatel žalobou na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu, ve které opět namítal, že společnost UP B., a.s., v likvidaci, vůbec neměla daňovou povinnost, tuto měl zcela jiný subjekt, který však k jejímu splnění nebyl vyzván, a proto dosud nemohla nastat ani jeho povinnost jako ručitele k úhradě dluhu. Krajský soud napadeným usnesením řízení zastavil. V odůvodnění uvedl, že řízení o žalobě nemohlo proběhnout, neboť žalobou je napadeno rozhodnutí, které se opírá o ustanovení §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., které upravuje sekundární povinnost k úhradě daňové povinnosti jiné osoby než daňového subjektu. Jedná se o ustanovení procesní nikoli hmotněprávní, protože samo o sobě nezakládá právní vztah správce daně a ručitele. Formuluje pouze vztah ručení v daňovém řízení jako subjektivní povinnost ručitele k zaplacení daňového nedoplatku daňového dlužníka. Vydáním výzvy k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě vzniká ručiteli povinnost uhradit daňový dluh daňového subjektu v případě, že daňový dlužník, který je primárním nositelem daňové povinnosti, svůj závazek vůči správci daně včas nesplní. Podle §248 odst. 2 o.s.ř. jsou z přezkumné činnosti soudů vyloučena mimo jiné rozhodnutí správních orgánů předběžné, procesní nebo pořádkové povahy. Procesní rozhodnutí jsou taková, která se nedotýkají přímo práv účastníka vyplývajících z práva hmotného, ale zasahují do práv daných pro vlastní vedení řízení. V tomto smyslu je procesním rozhodnutím i rozhodnutí napadené žalobou, jímž se žalovaný správní orgán nedotkl práv účastníka, která vyplývají z hmotného práva, ale zasáhl do práv daných pro vedení řízení, vedených správcem daně podle části šesté zákona č. 337/1992 Sb. Z tohoto důvodu je proto z přezkumné činnosti soudů vyloučeno. S uvedenými závěry soudu stěžovatel nesouhlasí. V ústavní stížnosti uvádí, že dne 10. 10. 1996 uzavřel kupní smlouvu s obchodní společností UP B., a.s., v likvidaci, a nabyl tak označené nemovitosti v hodnotě 10.447.308,- Kč. Na základě této smlouvy se stal ručitelem ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm.a) zákona č. 357/1992 Sb. Dne 21. 3. 1997 byla uzavřena smlouva o prodeji podniku mezi UP B., a.s., v likvidaci, jako prodávajícím, a Ing. arch. Z. K., jako kupujícím, všechna práva a povinnosti společnosti UP B., a.s., v likvidaci, přešla na kupujícího, který se stal také poplatníkem daně z převodu nemovitosti na základě kupní smlouvy ze dne 10. 10. 1996. Ing. arch. Z. K. však platební výměr o vyměření daně doručen nebyl a namísto toho byl doručen jinému subjektu společnosti UP B., a.s., v likvidaci, ( přípisem ze dne 29. 5. 1997), kterému byla posléze doručena i výzva k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě dle §73 zákona č. 337/1992 Sb. Ke dni 29. 5. 1997 však společnost UP B., a.s., v likvidaci, poplatníkem daně z převodu nemovitosti podle kupní smlouvy ze dne 10. 10. 1996 nebyla, a stěžovatel proto nemůže být ručitelem ve vztahu k této společnosti. Na základě smlouvy o prodeji podniku se poplatníkem daně z převodu nemovitosti stal Ing. arch. Z. K. a stěžovatel je jeho ručitelem pro případ, že by nesplnil svoji daňovou povinnost. Vzhledem k tomu, že poplatník povinný k zaplacení daně dosud nebyl vyzván, nevznikla mu povinnost daň zaplatit a správce daně se nemůže domáhat zaplacení daně po stěžovateli jako ručiteli. Stěžovatel namítá, že mu postupem finančních orgánů byla uložena daňová povinnost, kterou mu zákon neukládá. Z jeho odvolání proti výzvě finančního úřadu k zaplacení daňového nedoplatku vyplývá, že není ručitelem společnosti UP B., a.s., v likvidaci, a že tedy uvedl zákonný důvod pro odvolání. Dále uvádí, že napadená rozhodnutí finančních orgánů se dotýkají přímo jeho práv a povinností, a nemohou být proto vyloučena z přezkumné činnosti soudu, přičemž námitku, která mu dává oprávnění požadovat přezkoumání správních rozhodnutí, tj. námitku, že není ručitelem, stěžovatel uplatnil ve opravných prostředcích, včetně správní žaloby. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se při svém rozhodování neodchýlil od zákonem stanoveného postupu a odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, přičemž zdůraznil, že pokud se někdo domáhá ochrany svého subjektivního práva, musí respektovat zákonem stanovený způsob jeho ochrany, tj. v tomto případě zákonnou úpravu části páté hlavy druhé o.s.ř., v jejíchž intencích soud rozhodoval. Finanční ředitelství v Brně, jako vedlejší účastník, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo obdobné argumenty, které uplatnilo v řízení před krajským soudem, a podrobně se vyjádřilo k meritu věci. Uvedlo, že námitkami stěžovatele, že není ručitelem, se zevrubně zabývalo a na svých závěrech trvá. Rovněž uvedlo, že si je vědomo právního názoru Ústavního soudu ohledně přezkoumatelnosti rozhodnutí dle §57 zákona č. 337/1992 Sb. ve správním soudnictví. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. S ohledem na zjištěné skutečnosti (aniž by však předjímal věcně výsledek řízení před správním soudem) dospěl k závěru, že právě k takovému porušení principů obsažených v Listině základních práv a svobod, opravňující zásah Ústavní soudu došlo, neboť postupem krajského soudu bylo stěžovateli odepřeno právo na soudní ochranu. Ústavní soud předesílá, že stejnou právní problematikou řešící tutéž právní otázku, tj. otázkou procesní či hmotné povahy rozhodnutí dle ustanovení §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., se již Ústavní soud zabýval v ústavních stížnostech, vedených např. pod sp. zn. II. ÚS 373/98, III. ÚS 594/99, I. ÚS 593/99, IV. ÚS 593/99, apod. Od závěrů zde konstatovaných se Ústavní soud nemá důvod odchylovat ani v tomto případě, zcela totožném z hlediska závěrů učiněných senátem 29 Ca Krajského soudu v Brně, a obdobném z hlediska argumentace ústavních stížností. Podle ustanovení §244 a dalších o.s.ř. přezkoumávají soudy ve správním soudnictví zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy. Podle ustanovení §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. se může ručitel odvolat proti výzvě k plnění platební povinnosti. V odvolání může namítat pouze skutečnost, že není ručitelem, nebo že ručení bylo uplatněno ve větším, než zákonem stanoveném, rozsahu nebo že již bylo zaplaceno. Navrhovatel ve svém odvolání k finančnímu ředitelství zákonný důvod pro odvolání uplatnil, neboť z obsahu jeho odvolání je zcela zřejmé, že namítal, že není ručitelem, byť se v daném případě jednalo pouze o námitku, že není ručitelem ve vztahu k daňové povinnosti příslušející společnosti UP B., a.s., v likvidaci ( kterou také správce daně za dlužníka považuje), a o akceptaci jeho postavení jako ručitele ve vztahu k daňové povinnosti nabyvatele podniku UP B., a.s., v likvidaci, tj. Ing. arch. Z. K. Z obsahu odvolání uplatněného stěžovatelem plyne, že své postavení ručitele zpochybnil. Ze skutečnosti, že neodmítl svůj ručitelský závazek v plném rozsahu, tj. i ve vztahu k Ing. arch. Z. K. (kterého finanční orgány navíc ani za povinný daňový subjekt nepovažují), kde však namítal, že tomuto daňovému subjektu (dle jeho názoru subjektu povinnému k zaplacení daně) ještě nebyl daňový poplatek vyměřen, a ze skutečnosti, že stěžovatel složil požadovaný daňový nedoplatek do notářské úschovy, nelze usuzovat, že stěžovatel neuplatnil zákonný důvod pro odvolání proti výzvě dle ustanovení §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. Jak Ústavní soud konstatoval již v rozhodnutí, sp. zn. III. ÚS 373/98, v případě rozhodnutí instančně vyššího správce daně jde vždy o posouzení právních a skutkových okolností případu, které se týkají postavení ručitele z hlediska namítaného ručení (případně tvrzení, že ručitelem není). Rozhodnutí o povolení přezkumu musí pečlivě zvážit dodržení zákonnosti rozhodnutí a zejména i skutkový stav v podobě existence skutečností, které alespoň naznačují, že ten, kdo je označen za ručitele, jím být nemusí. Pokud by instančně vyšší správce daně nepřihlédl k porušení právního předpisu, tedy podstatné vadě řízení nebo k tomu, že skutkové okolnosti alespoň nasvědčují tomu, že ten, kdo je označen za ručitele, jím nemusí být, zůstal by při extenzívním výkladu pojmu "procesní rozhodnutí" stěžovatel v tomto řízení bez soudní ochrany, která je mu Listinou základních práv a svobod v čl. 36 odst. 1 a odst. 2 zaručena. V daném případě spočívalo porušení základních práv a svobod v neposkytnutí soudní ochrany stěžovateli, neboť krajský soud se přidržel výkladu pojmu "procesní rozhodnutí" v rozsahu, který vedl k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. Věcí obecného soudu tak nyní bude, aby zvážil, zda rozhodnutí instančně vyššího správce daně skutečně odpovídá zákonu, a zda zde nejsou okolnosti, které vedly k nesprávnému označení ručitele. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud, aniž by jakkoliv předjímal rozhodnutí ve věci samé, napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2000, čj. 29 Ca 352/99-23, zrušil [§82 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí pro rozpor s čl. 36 Listiny, nezabýval se již též tvrzeným rozporem tohoto rozhodnutí s dalšími články Listiny základních práv a svobod a Ústavy ČR. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 29. listopadu 2000