ECLI:CZ:US:2000:4.US.412.99
sp. zn. IV. ÚS 412/99
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu, ve věci ústavní stížnosti K. P., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. 30 Cdo 408/99, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 1998, sp. zn. 1 Cao 137/98, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 1998, sp. zn. 47 Ca 86/98, a s rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 13. 1. 1998, č. j. 290 319 142, a to se souhlasem účastníků bez ústního jednání, takto:
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. 30
Cdo 408/99, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 1998,
sp. zn. 1 Cao 137/98, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15.
5. 1998, sp. zn. 47 Ca 86/98 a rozhodnutí České správy sociálního
zabezpečení ze dne 13. 1. 1998, č. j. 290 319 142, se zrušují.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadl stěžovatel rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. 30 Cdo 408/99, kterým bylo zamítnuto
jeho dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11.
1998, sp. zn. 1 Cao 137/98, potvrzujícímu rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 15. 5. 1998, sp. zn. 47 Ca 86/98, jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne
13. 1. 1998, č. j. 290 319 142. Rozhodnutím České správy
sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") byla zamítnuta
stěžovatelova žádost o přiznání starobního důchodu s odůvodněním,
že nezískal potřebných 15 let zaměstnání podle §29 zákona č.
155/1995 Sb. o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů.
V osobním listě důchodového zabezpečení mu bylo započteno 5 roků
a 2 dny a na základě dodatečně předložených dokladů doba pojištění
od 1. 9. 1948 do 26. 6. 1949 v celkovém rozsahu 301 dní.
Stěžovatel žádal, aby mu byla pro účely důchodového zabezpečení
započtena nejméně doba 15 let trestu odnětí svobody, ke kterému
byl odsouzen v nepřítomnosti po svém útěku z výkonu trestu
rozsudkem Státního soudu v Praze ze dne 31. 10. 1951, ve znění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 1952. Uvedené rozsudky byly
zrušeny usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 8.
1990, sp. zn. 1 Rt 100/90 podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci.
Obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu ČR, rozhodující v dané
věci o opravných prostředcích stěžovatele, shodně dovodily, že
ustanovení §25 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci nelze na
zkoumaný případ aplikovat, jelikož stěžovatel z výkonu trestu
odnětí svobody uprchl a cit. ustanovení se týká pouze osob
z výkonu trestu propuštěných. Stěžovatel je toho názoru, že
uvedenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného
práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří podle čl. 30 odst.
1 Listiny základních práv a svobod. Podle stěžovatele je nutno
vzít v úvahu, že byl protiprávním jednáním státní moci de facto
zbaven možnosti splnit podmínky pro hmotné zabezpečení ve stáří
a paradoxně by nárok získal, kdyby namísto aktivního odporu
a útěku ve výkonu trestu setrval. Proto navrhl Ústavnímu soudu,
aby napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost byla podána
včas oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem, který vyčerpal
všechny prostředky, poskytnuté mu zákonem k ochraně jeho práv.
Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyzval účastníka
a vedlejšího účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti
vyjádřili.
Za Nejvyšší soud ČR se vyjádřil dne 22. 9. 1999 předseda
senátu JUDr. K. P., který v plném rozsahu odkázal na odůvodnění
rozsudku dovolacího soudu.
Ve velmi obsáhlém a pečlivě vypracovaném vyjádření ze dne 1.
11. 1999, za ČSSZ jako vedlejšího účastníka, ředitel JUDr. L. A.
provedl důkladný právní rozbor dané problematiky. Vedlejší
účastník dává podle svých slov před striktně normativním pojetím,
které by mohlo vést k rozporu se samotným účelem právního
předpisu, v této věci přednost plnému využití interpretačního
prostoru, poskytnutého obsahem právní normy, což ho přivádí
k obdobnému právnímu názoru, jaký zastává stěžovatel. Domnívá se,
že pokud by ustanovení §25 zákona o soudní rehabilitaci skutečně
vedlo k jedinému možnému řešení v podobě zamítnutí požadavku
stěžovatele a jeho důsledky by nebylo možno odstranit za pomoci
výkladu, stala by se aktuální otázka posouzení souladu tohoto
ustanovení s ústavním pořádkem České republiky.
Vedlejší účastník dále uvedl, že ač je interpretační prostor
právního předpisu vymezen skutečným obsahem právní normy, zůstává
otázkou, zda lze tento skutečný normativní obsah chápat čistě jen
v gramatickém smyslu. V této souvislosti zastává názor, že
není-li určitý pojem nebo právní skutečnost definován v právní
normě expressis verbis, nelze bez dalšího dospět k jednoznačnému
závěru, že řešení situace, založené na takovém pojmu zákonodárce
do zákona nevtělil, resp. na daný případ nepamatoval. S ohledem na
účel ustanovení §25 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci se
vedlejší účastník přiklání k názoru, že ve zkoumaném případě se
nejedná o situaci, kdy v zákoně právní úprava chybí. Zákon pouze
danou právní skutečnost nedefinuje výslovně a vedlejší účastník se
v daném případě domnívá, že tuto situaci lze řešit použitím
logického výkladu pomocí argumentu a maiori ad minus. V další
části svého vyjádření se vedlejší účastník zabýval otázkou, zda
lze postupovat výše naznačeným způsobem i tehdy, opustil-li
stěžovatel území státu a dochází k závěru, že lze jen stěží nalézt
odůvodnění pro odlišný postup v případě, kdy se stěžovatel po
útěku z vězení skrývá a v případě, kdy uprchne do ciziny.
Z vyjádření vedlejšího účastníka tedy především vyplynulo, že
nárok stěžovatele v zásadě nepopírá, ale protože se jedná
o poměrně složitou záležitost, přičemž rozhodnutí ČSSZ bylo
potvrzeno obecnými soudy ve třech stupních, je přesvědčen, že
předmětný případ může být vyřešen jen na základě právního názoru
Ústavního soudu.
Poté, co se Ústavní soud v daném případě seznámil
s napadenými rozhodnutími a spisovým materiálem, dospěl k závěru,
že ústavní stížnost je důvodná.
Účelem zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve
znění pozdějších předpisů, bylo především zrušit odsuzující soudní
rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické
společnosti respektující občanská politická práva a svobody,
vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních
normách, byly označeny za trestné. Zákon se týkal především
trestního soudnictví, ale svými důsledky se dotkl i nároků jiných.
Tento právní předpis, podobně jako zákony restituční, je
specifický snahou o nápravu křivd, způsobených zločinným
komunistickým režimem.
Stát a jeho orgány jsou povinny postupovat v souladu se
zákonnými zájmy osob, jejichž újma na základních lidských právech
a svobodách má být alespoň částečně kompenzována. V předmětné věci
by bylo absurdní trvat na závěru, že pokud stěžovatel nebyl
propuštěn, ale uprchl, nelze mu právě proto v jeho žádosti
o přiznání starobního důchodu vyhovět. Objektivní překážka, pro
kterou nemohl stěžovatel splnit podmínku povinné doby trvání
zaměstnání pro účely důchodového zabezpečení, byla způsobena
nedemokratickým postupem státu a proto je nutno v zájmu zachování
účelu zákona o soudní rehabilitaci použít v případě §25 odst. 3
tohoto zákona rozšiřující výklad. Je v rozporu s principem právní
jistoty, která patří mezi stěžejní zásady demokratického právního
státu, aby poté, co odsuzující rozsudky byly zrušeny, zůstaly
zachovány důsledky těchto rozsudků, v daném případě v oblasti
důchodového zabezpečení.
V zákoně č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického
režimu a o odporu proti němu, zákonodárce zcela jasně deklaroval,
že komunistický režim mj. systematicky a trvale porušoval lidská
práva a základní zásady demokratického právního státu, mezinárodní
smlouvy i své vlastní zákony a používal všech mocenských nástrojů
k perzekuci občanů, které popravoval, vraždil, žalářoval ve
věznicích a táborech nucených prací, přičemž v době žalářování
vůči nim používal brutální metody včetně fyzického a psychického
mučení. Pokud podle §3 cit. zákona byl odpor občanů proti tomuto
režimu označen za legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný
a hodný úcty, potom nemůže obstát jakýkoli zužující výklad daného
ustanovení zákona o soudní rehabilitaci. Z tohoto hlediska nelze
útěk z vězení hodnotit nepříznivěji, než propuštění z výkonu
trestu, nehledě na to, že z mravního pohledu mu lze dokonce
přiznat hodnotu vyšší. Interpretace, použitá orgány rozhodujícími
v dané věci vede k diskriminaci stěžovatele a ve svých důsledcích
k porušení principu rovnosti v právech, zakotveného v čl. 1
Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud již několikrát ve
svých rozhodnutích konstatoval, že při výkladu a aplikaci právních
předpisů je nutno vycházet z jejich účelu a smyslu, který nelze
hledat pouze a jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve
kterém jsou a musí vždy být přítomny i principy, uznávané
demokratickými právními státy. Lze shrnout, že tato zásada platí
tím spíše při aplikaci zákonů, kterými se nový, demokratický stát,
spojený s totalitním právní kontinuitou, snaží odčinit vzniklé
křivdy.
Jak zdůraznil Ústavní soud např. ve svém nálezu sp. zn. Pl.
ÚS 21/96, soud není vázán doslovným zněním zákonného ustanovení
absolutně, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to
vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku,
systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj
základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku
(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 7, nález č.
13, sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinak řečeno, jednotlivá ustanovení
zákona je nutno vykládat v první řadě z pohledu ochrany ústavně
garantovaných základních práv a svobod. V posuzovaném případě
obecné soudy včetně Nejvyššího soudu ČR takto nepostupovaly, čímž
došlo k porušení čl. 90 Ústavy ČR, podle kterého jsou soudy
povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly
ochranu právům.
Závěrem pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že neshledal
porušení čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které
namítal stěžovatel. Ústavní soud však při rozhodování o ústavní
stížnosti není vázán rozsahem ústavněprávní argumentace, obsažené
v návrhu na zahájení řízení. Jak je zřejmé z výše rozvedených
důvodů, Ústavní soud stěžovateli zcela vyhověl a napadená
rozhodnutí pro rozpor s citovanými články Ústavy a Listiny
základních práv a svobod zrušil [ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a)
zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní
soud tedy stěžovateli de facto přiznává nárok na starobní důchod,
neboť jakýkoli jiný závěr by popíral samotný smysl rehabilitace.
Ústavní soud tak činí s vědomím, že jde spíše o gesto slušnosti
a spravedlnosti nežli o hmotnou satisfakci, neboť výše vyměřeného
důchodu nebude zřejmě pro stěžovatele představovat významnější
částku.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 16. 8. 2000