ECLI:CZ:US:2000:4.US.527.2000
sp. zn. IV. ÚS 527/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 7. prosince 2000 v senátě ve věci ústavní stížnosti R. Š., t. č. Vazební věznice, P. S. 28, 701 28 Ostrava, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2000, čj. Nt 4246/2000-9, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2000, čj. 5 To 415/2000-19, za účasti 1) Okresního soudu v Ostravě, 2) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a vedlejšího účastníka Okresního státního zastupitelství v Ostravě, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:
Usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2000, čj. Nt
4246/2000-9, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6.
2000, čj. 5 To 415/2000-19, se zrušují.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným
rozhodnutím obecných soudů stěžovatel uvádí, že odůvodnění
napadených rozhodnutí jsou kusá a nepřezkoumatelná a pro svou
obecnost a nesrozumitelnost nemohou založit přípustnou výjimku
z ústavní ochrany svobody, ale naopak touto svou povahou vedou
k jejímu protiústavnímu omezení pro nedostatek určujících
konkrétních skutečností. Z těchto důvodů proto navrhuje zrušení
obou napadených usnesení.
Okresní soud v Ostravě ve svém vyjádření z 12. 10. 2000
uvedl, že setrvává na závěrech, uvedených v odůvodnění napadeného
usnesení, které je řádně odůvodněno, přezkoumatelné a věcně
i formálně správné.
Krajský soud v Ostravě uvedl ve svém vyjádření z 3. 10.
2000, že určité zobecnění důvodů vzetí do vazby je v projednávané
věci, kde je stíháno celkem 11 osob, nezbytné. Kusost,
nepřezkoumatelnost a obecnost jsou pojmy relativní a jde o to
posoudit jejich míru.
Krajské státní zastupitelství v Ostravě se postavení
vedlejšího účastníka vzdalo.
Okresní státní zastupitelství v Ostravě se v určené lhůtě
k ústavní stížnosti nevyjádřilo.
Z obsahu spisu Nt 3050/2000 Okresního soudu v Ostravě Ústavní
soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 1.
2000, čj. Nt 3050/2000-17, ve spojení s usnesením Krajského soudu
v Ostravě ze dne 29. 2. 2000, čj. 1 To 175/2000-33, byl stěžovatel
vzat do vazby z důvodu §67 odst. 1 písm. a), b) trestního řádu,
když mu předtím bylo sděleno obvinění z trestného činu padělání
a pozměňování peněz podle §140 odst. 2, 3 písm. a), b) trestního
zákona s odkazem na ustanovení §143 trestního zákona a pro
trestný čin podvodu dílem dokonaného, dílem nedokonaného podle
ustanovení §250 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 trestního zákona.
Z obsahu spisu Nt 4246/2000 Okresního soudu v Ostravě dále plyne,
že stěžovatel podáním ze dne 11. 5. 2000 požádal o propuštění
z vazby na svobodu s odůvodněním, že ve vztahu k jeho osobě již
nebudou prováděny další úkony, když všichni svědkové
i spoluobvinění byli vyslechnuti, a navíc vyslechnuté osoby jej
neusvědčují. O této žádosti spojené s návrhem na nahrazení vazby
zárukou nebo slibem rozhodl Okresní soud v Ostravě již
konstatovaným rozhodnutím tak, že ji podle §72 odst. 2 trestního
řádu zamítl. V důvodech svého rozhodnutí uvedl okresní soud, že
důvod vazby podle ustanovení §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu
i nadále trvá, a to rovněž vzhledem k faktu rozpadu stěžovatelova
manželství a stěžovatelem navázaného bližšího kontaktu s jinou
ženou, což vše by mohlo vést i k případnému vycestování
stěžovatele mimo území ČR, a že rovněž trvají důvody vazby podle
ustanovení §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť "přípravné
řízení není dosud ukončeno, nelze vyloučit, že dodatečně nevznikne
potřeba provedení dalších důkazů s ohledem na to, že ve věci
nebyly provedeny ještě všechny důkazy tak, aby bylo možno
vyšetřování dokončit a uzavřít." O stížnosti stěžovatele rozhodl
krajský soud napadeným usnesením tak, že tuto stížnost zamítl,
když poukázal na to, že stěžovatel je stíhán pro podezření ze
závažné trestné činnosti, na kterou je stanovena vysoká trestní
sazba, a pro náročnost této trestní věci z hlediska vývoje
dokazování hrozí stále nebezpečí ovlivňování prováděných důkazů.
Stížnosti stěžovatele lze podle názoru krajského soudu přisvědčit
pouze v tom, že jeho osobní poměry v projednávané věci rozhodující
roli při posuzování vazebního důvodu podle §67 odst. 1 písm. a)
trestního řádu nemají, daleko největší nebezpečí zde však vyvstává
z možných, pro stěžovatele závažných důsledků, v souvislosti
s rozhodováním o trestu. Tvrzeným důvodům nelze přiznat takovou
váhu, aby bylo možno stěžovatele propustit z vazby na svobodu,
popř. vazební důvod podle ustanovení §67 odst. 1 písm. b)
trestního řádu vypustit.
Z ustanovení §72 odst. 1 trestního řádu vyplývá povinnost
všech orgánů činných v trestním řízení zkoumat v každém období
trestního stíhání, zda důvody vazby ještě trvají, nebo zda se
nezměnily. Stejnou povinnost tyto orgány mají přirozeně i při
rozhodování o žádosti obviněného o propuštění na svobodu podle
ustanovení §72 odst. 2 trestního řádu. Závěry, k nimž tyto orgány
dospějí při svém rozhodování, musí být zcela jasné, srozumitelné,
a proto i přezkoumatelné, a to tím spíše, že tím, o co v takovém
případě jde, je ústavně zaručené právo na osobní svobodu zakotvené
v čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V projednávané věci však obecné soudy dospěly k závěrům, které ve
své podstatě nejsou přezkoumatelné. Pokud jde o vazební důvod
uvedený v ustanovení §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu,
připouští krajský soud v napadeném rozhodnutí pochybení soudu
prvého stupně stran hodnocení a role osobních poměrů stěžovatele,
nicméně, uváděje dále, "nebezpečí zde daleko více vyvstává
z možných, pro obviněného závažných, důsledků při možném
rozhodování o trestu", nekonstatuje výslovně, jak to činí
v souvislosti s vazebním důvodem podle ustanovení §67 odst. 1
písm. b) trestního řádu, zda tento vazební důvod i nadále trvá či
nikoli. Pokud pak jde o vazební důvod podle ustanovení §67 odst.
1 písm. b) trestního řádu, jeho odůvodnění okresním soudem je
natolik nekonkrétní, že by v zásadě mohlo být vztaženo na všechny
případy, kdy přípravné řízení není dosud skončeno. Přitom, jak již
bylo zdůrazněno v celé řadě nálezů Ústavního soudu, nemůže být
koluzním důvodem vazby jen určitá důkazní situace, např. ta či ona
fáze trestního řízení, ale musí zde být konkrétní skutečnosti
nasvědčující obavě, že obviněný koluzní záměry skutečně má. Ze
spisu je navíc zjevno, že ve skutku, pro který bylo stěžovateli
sděleno obvinění, je orgány činnými v trestním řízení spatřován
již jen trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. a), odst.
4 trestního zákona. Rovněž vzhledem k této skutečnosti, kterou
Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku ve svém rozhodnutí ze
dne 6. 4. 2000 č. 126 ve věci Labita proti Itálii označuje jako
"slábnutí" obvinění a podrobuje kritice i obecnost a globálnost
odůvodnění, lze proto stěží mít za to, že zde existuje určitá
objektivní konstelace, odůvodňující sama o sobě tento vazební
důvod.
Ústavní soud proto vzhledem k výše uvedeným skutečnostem
a úvahám dospěl k závěru, že postupem obecných soudů byla
stěžovateli odepřena ochrana ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny,
a proto pro porušení tohoto ústavně zaručeného práva, jakož
i práva zakotveného v čl. 8 odst. 1 Listiny, ústavní stížnosti
podle ustanovení §82 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, vyhověl a napadená usnesení podle ustanovení §82 odst. 3
písm. a) citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 7. prosince 2000