ECLI:CZ:US:2001:1.US.116.01
sp. zn. I. ÚS 116/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky K. P., zastoupené JUDr. L. C., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2000, čj. 24 Co 113/2000 - 138, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem ze dne 19. 2. 2001 se stěžovatelka domáhá vydání rozhodnutí, kterým by Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2000, čj. 24 Co 113/2000 - 138, jako rozhodnutí, které odporuje čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy ČR, zejména tím, že odvolací soud provedl dokazování v extrémním rozporu s ustanovením
§132 o. s. ř. a jeho právní závěry jsou v nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nesouhlasí s tím, že soud se nezabýval zjištěním existence samotného žalovaného nároku s odkazem, že nárok je promlčen. Má za to, že uznání námitky promlčení je možné ze strany soudu teprve tehdy, když nepochybně zjistí skutkovou a právní podstatu sporu.
Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2000 vyplývá, že tento soud podle §219 o. s. ř. potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 24. 11. 1999, čj. 9 C 74/97 - 82, kterým byla z důvodu promlčení nároku zamítnuta žaloba žalobkyně - stěžovatelky - vůči žalovanému J. P. o zaplacení Kč 372 708,43 s přísl., z titulu jejího podílu na náhradách za živý a mrtvý inventář, které na základě zákona o půdě byly povinnou osobou vydány ve výši Kč 745 416,86 jen jedné z oprávněných osob, a to jejímu bratrovi - žalovanému - který jí (jako druhé oprávněné osobě) podíl jí náležející nepředal. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně, s přihlédnutím ke skutkovým tvrzením stěžovatelky, že žalovaný si bez jejího svolení a vědomí ponechal pro sebe část jejího podílu z poskytnutých náhrad za živý a mrtvý inventář, dospěl k názoru, že tato skutková tvrzení je třeba posuzovat podle hmotněprávní úpravy vztahující se na bezdůvodné obohacení, neboť pokud by skutečnosti tvrzené žalobkyní - stěžovatelkou - byly prokázány, žalovaný by se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil (§451 odst. 1 obč. zákoníku). Plněním by se mu dostalo majetkové hodnoty, kterou bez právního důvodu přijal (§451 odst. 1 obč. zákoníku). Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně aplikoval ustanovení §107 obč. zákoníku, ve kterém je upraveno promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení. Ztotožnil se se soudem prvního stupně v tom, že subjektivní promlčecí doba začala žalobkyni běžet v měsíci prosinci 1993 a její konec připadl na tentýž měsíc v roce 1995. Jestliže žaloba došla soudu až dne 30. 7. 1997, tedy po uplynutí uvedené doby, došlo k promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Na tomto závěru dle odvolacího soudu nemůže nic změnit běh objektivní promlčecí doby a výtka žalobkyně, že soud prvního stupně nezohlednil, že se jednalo o úmyslné bezdůvodné obohacení, nemůže najít své opodstatnění. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně zamítl žalobu pro důvodně vznesenou námitku promlčení. Další věcné posuzování nároku (zda k bezdůvodnému obohacení došlo či nikoli) bylo nadbytečné, stejně tak i dokazování navrženými důkazy.
Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti generelně nezasahuje do jurisdikce obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a nevykonává právo neomezeného přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu článků 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou ČR, je svěřena soudům především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 odst. 1). Pokud jde o občanské soudní řízení, v ustanovení
§132 občanského soudního řádu je stvrzena zásada tzv. volného hodnocení důkazů a v ustanovení §120 o. s. ř. se stanoví, že soud sám rozhoduje, které z navržených důkazů provede.
Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 7. 11. 2000 se vypořádal se všemi okolnostmi závažnými pro jeho rozhodnutí a v jeho postupu ani v postupu soudu prvního stupně neshledal namítané porušení Ústavy ČR, Listiny základních práv a svobod ani Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obecným soudům nelze z tohoto hlediska jejich rozhodnutí nic vytknout.
Ústavnímu soudu nezbývá než přisvědčit správnosti závěrů Krajského soudu v Praze, potvrzující zamítnutí žaloby soudem prvního stupně pro důvodně vznesenou námitku promlčení, bez dalšího věcného posuzování stěžovatelkou uplatněného nároku.
Ze všech uvedených důvodů bylo nutno posuzovat návrh ústavní stížnosti jako návrh zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1992 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2001 JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu