ECLI:CZ:US:2001:1.US.119.01
sp. zn. I. ÚS 119/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci stěžovatele M. Š., zastoupeného JUDr. S. M., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 20. 12. 2000, č. j. OVV/SO/0865/00, a rozhodnutí Komise pro projednávání přestupků městské části Brno - střed ze dne 7. 9. 2000, č.j. VVP 600/2000, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, který Ústavní soud obdržel dne 21. 2. 2001.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 20. 12. 2000, č.j. OVV/SO/0865/00, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Komise pro projednávání přestupků městské části Brno - střed ze dne 7. 9. 2000, č.j. VVP 600/2000.
Napadenými rozhodnutími byl stěžovatel uznán vinným z přestupku proti právu shromažďovacímu podle §14 odst. 1 zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ve znění pozdějších předpisů, a byla mu uložena pokuta ve výši 500,-- Kč a současně stanovena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 500,-- Kč.
V návrhu své ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje především na to, že sice během pouličního průvodu komunikoval s policií, ovšem nikoliv jako pořadatel, a pouze ve snaze zabránit vzniku konfliktu mezi policií a demonstranty. Využil své přítomnosti a technického vybavení, které měl k dispozici k tomu, aby zprostředkoval kontakt a zajistil komunikaci mezi účastníky pouličního průvodu a policií. Megafonem především vyzýval účastníky pouličního průvodu k nenásilí a informoval je o pokynech policie a zástupců Úřadů městské části Brno - střed.
Stěžovatel je přesvědčen, že obvinění z přestupku proti právu shromažďovacímu a následná sankce jsou vážným zásahem do jeho ústavně zaručeného práva na svobodu projevu a práva svobody pokojného shromažďování podle čl. 17 a čl. 19 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá i porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V této souvislosti poukazuje na to, že s ohledem na ustanovení §83 odst. 1 zákona o přestupcích, resp. §248 odst. 3 občanského soudního řádu, mu byla odňata možnost podat správní žalobu a domáhat se přezkoumání svého obvinění nezávislým orgánem a poukazuje na nález Ústavního soudu ČR vyhlášený pod č. 52/2001 Sb.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spisový materiál správních orgánů I. a II. stupně (přestupkový spis č.j. 600/2000).
Z rozhodnutí Komise pro projednávání přestupků městské části Brno - střed Ústavní soud zjistil, že Komise na základě shromážděných důkazů (spisový materiál Policie ČR, Obvodní oddělení Brno - střed, č.j.: MRBM-596/STR-PŘ-2000, ze dne 5. 6. 2000, videozáznam a fotodokumentace ze dne 27. 5. 2000 dodané Policií ČR, protokol o projednání přestupku ze dne 6. 9. 2000, č.j. VVP 600/2000) dospěla jednoznačně k závěru, že stěžovatelovo jednání dne 27. 5. 2000 v době od 16. 35 - 19. 07 hodin na trase od křižovatky ul. Koliště - Kounicova, Kotlářská, Veveří, Úvoz, Zahradníkova, směrem k ul. Šumavská do parku na ul. Šelepova v Brně lze označit za pořádání pouličního průvodu, který byl zakázán rozhodnutím Úřadu městské části Brno - střed, č.j. : OO/KT/0231 ze dne 23. 5. 2000. Tím se dopustil přestupku proti právu shromažďovacímu podle §14 odst. 1 zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ve znění pozdějších předpisů a podle téhož ustanovení mu byla uložena pokuta ve výši 500,-- Kč a současně povinnost nahradit náklady řízení ve výši 500,-- Kč.
Z uvedeného rozhodnutí Magistrátu města Brna - Odboru vnitřních věcí Ústavní soud zjistil, že tímto rozhodnutím bylo rozhodnutí Komise pro projednání přestupků městské části Brno - střed potvrzeno s odůvodněním, že bylo nepochybně prokázáno, že stěžovatel se dopustil přestupku proti právu shromažďovacímu.
Z odůvodnění tohoto rozhodnutí je patrno, že se odvolací orgán znovu zabýval tím, zda stěžovatel svým jednáním v průběhu pouličního průvodu naplnil znaky skutkové podstaty přestupku podle §14 odst. 1 zákona o právu shromažďovacím, resp. zda je možné stěžovatele označit za pořadatele pochodu, který byl místně příslušným správním orgánem zakázaný. Odvolací orgán, jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, stejně jako orgán prvního stupně, dospěl především na základě pořízeného videozáznamu, zachycujícího průběh nepovoleného pochodu, a fotodokumentace k závěru, že bylo bezpochybně prokázané, že stěžovatel pořádal shromáždění, které bylo zakázané, přičemž byla zdůrazněna skutečnost, že stěžovatel věděl, že tento pochod byl zakázaný.
Ústavní soud po přezkoumání návrhu ústavní stížnosti i rozhodnutí, která mu předcházela, dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Stěžovatel se v prvé řadě dovolává porušení ústavně zaručených práv podle čl. 17 a 19 Listiny základních práv svobod.
Ústavní soud při rozhodování o ústavní stížnosti nejprve vycházel z čl. 19 Listiny základních práv a svobod, neboť shromažďovací právo je specifickou formou svobody projevu. Odstavec 1 čl. 19 Listiny základních práv a svobod zaručuje právo pokojně se shromažďovat. Citovaná Listina v odst. 2 stanoví podmínky, za kterých lze shromažďovací právo omezit. Jsou jimi opatření nezbytná v demokratické společnosti pro ochranu práv a svobod druhých, ochranu veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo bezpečnosti státu. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že zákon o právu shromažďovacím stanoví bližší pravidla konání shromáždění, stejně jako konkretizuje podmínky pro jejich zákaz nebo rozpuštění. Institut "zákaz shromáždění" pak specifikuje
§10 tohoto zákona a dále i přestupek proti právu shromažďovacímu podle §14 citovaného zákona. Ústavní soud připomíná, že pochod v době od 16. 35 do 19.07 hodin dne 27. 5. 2000, tak jak vyplývá z připojených materiálů, nebyl ÚMČ Brno - střed povolen z důvodu ohrožení života a zdraví jeho účastníků, tedy na základě jednoho z důvodů uvedeného v ustanovení §10 citovaného zákona.
Z rozhodnutí správních orgánů je pak patrno, že stěžovatel během pouličního průvodu vyjednával s policií o trase průvodu, pohyboval se v čelu průvodu, mluvil k účastníkům průvodu megafonem a byl i tou osobou, která formulovala závěrečné prohlášení k účastníkům průvodu. Tyto skutečnosti pak podle názoru správních orgánů svědčí pro závěr o tom, že stěžovatel pořádal shromáždění, které bylo zakázáno, o čemž věděl, a tak naplnil skutkovou podstatu uvedeného přestupku.
Ústavní soud proto nemohl přisvědčit námitce stěžovatele, že rozhodnutími správních orgánů došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 19 Listiny základních práv a svobod.
Tento závěr má význam i z hlediska jeho druhé námitky poukazující na porušení práva na svobodu projevu podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod.
Jelikož Ústavní soud v posuzované věci nezjistil nic, co by svědčilo o porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele ve smyslu čl. 19 Listiny základních práv a svobod, nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatele ohledně porušení práva na svobodu projevu podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod, protože nezbytná omezení stěžovatele vyplývala především z toho, že pořádal shromáždění, které bylo zakázané.
Stěžovatel dále ve své věci shledává porušení práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že soudní kontrola tzv. správního trestání není věcí Ústavního soudu, ale soudů obecných. Proto Ústavní soud svým nálezem publikovaným pod č. 52/2001 Sb., zrušil ustanovení §83 odst. 1 zákona o přestupcích, který neumožňuje soudní přezkum rozhodnutí o přestupku, za nějž nelze uložit pokutu vyšší než 2000,-- Kč nebo zákaz činnosti. Zrušení napadeného ustanovení §83 odst. 1 zákona o přestupcích umožní, aby v případě, jako je případ stěžovatele, mohly obecné soudy podrobit následné kontrole veškerá rozhodnutí o přestupcích.
Nicméně i za situace, kdy vzhledem k provedenému odkladu vykonatelnosti tohoto nálezu Ústavního soudu (k 28. 2. 2002) není stěžovateli umožněn soudní přezkum rozhodnutí o přestupku, nesdílí Ústavní soud názor stěžovatele, že došlo v jeho věci k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel využil v rámci právní úpravy de lege lata možnosti podání opravného prostředku - odvolání, ohledně něhož bylo postupováno v souladu s ustanoveními zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, i zákona č. č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád).
Ze shora uvedených důvodů musel Ústavní soud návrh stěžovatele pokládat za zjevně neopodstatněný a senátu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2001 JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu