ECLI:CZ:US:2001:1.US.12.99
sp. zn. I. ÚS 12/99
Nález
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. P. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 11. 1998, č.j. 2 A 6/98-26, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 11. 1998, č.j. 2 A 6/98-39, proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 23. 12. 1997, č.j. S 231/97/140 Oš, a proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze 20. 3. 1998, č.j. 3 R 1/98/Šm, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 11 1998, č.j.
2 A 6/98-26, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 11. 1998,
č.j. 2 A 6/98-39, rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže
ze dne 23. 12. 1997, č.j. S 231/97/140 Oš, a rozhodnutí předsedy
Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze 20. 3. 1998, č.j. 3
R 1/98/Šm, se zrušují.
Odůvodnění:
Hlavní město Praha jako zadavatel veřejné zakázky (dále jen
"zadavatel") oznámením Magistrátu hlavního města Prahy, odboru
životního prostředí, ze dne 4. 9. 1997, zn.
OŽP-9841/ozn./V/97/St, sdělil stěžovatelce H. P. (dále jen
"stěžovatelka"), že v souladu s §49 odst. 4 zákona č. 199/1994
Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen "zákon č. 199/1994 Sb."), byla vybrána jako nejvhodnější
pro realizaci zakázky "Údržba plochy I. kategorie - Vrch Vítkov"
(dále jen "zakázka") nabídka firmy G., v.o.s., která byla
vyhodnocena komisí pro posuzování a hodnocení nabídek jako nejlépe
vyhovující zadaným kritériím této veřejné zakázky. Nabídka
stěžovatelky se umístila na 2. místě.
Proti tomuto oznámení podala stěžovatelka dne 12. 9. 1997
(s poukazem na §53 a násl. zákona č. 199/1994 Sb.) námitky, ve
kterých upozornila na to, že citované oznámení (které jí bylo
doručeno dne 8. 9. 1997), neobsahovalo poučení o námitkách, že na
práce, které byly předmětem veřejné zakázky, již byla Městskou
částí Praha 3 vyhlášena veřejná obchodní soutěž, jejíž vítězkou se
podle sdělení ze dne 5. 6. 1996 stala stěžovatelka; následně s ní
byla dne 28. 6. 1996 uzavřena smlouva o dílo podle §536 a násl.
obch.z., na jejíž platnosti stěžovatelka trvá. Dále namítla, že
cena předložená firmou G., v.o.s., je ve smyslu §36 zákona č.
199/1994 Sb. mimořádně nízká.
Primátor hlavního města Prahy dopisem ze dne 24. 9. 1997,
č.j. 3540/97PRM, stěžovatelce sdělil, že jí podané námitky ze dne
12. 9. 1997 jsou ve smyslu ustanovení §54 odst. 1 písm. a) zákona
č. 199/1994 Sb. "nepřístupné", neboť ve smyslu citovaného zákona
uchazeči nepřísluší zasahovat do práva zadavatele zadat veřejnou
zakázku. Stěžovatelčino tvrzení, že zadavatel nemohl veřejnou
zakázku zadat, považuje za právně nedůvodné, neboť vyhlašovatelem
veřejné obchodní soutěže, jejímž vítězem se dne 5. 6. 1996 stala
stěžovatelka, nebyl vlastník předmětných ploch, tj. hlavní město
Praha, nýbrž městská část Praha 3. Zadavatel tedy jako vlastník
- jehož právem ve smyslu ustanovení §123 o.z. je nakládání
s majetkem včetně výlučného práva zadat veřejnou zakázku - zákon
č. 199/1994 Sb. neporušil. Proto primátor hlavního města Prahy
konstatoval, že ve smyslu ustanovení §56 zákona č. 199/1994 nelze
zahájit řízení o přezkoumání námitek.
Primátor hlavního města Prahy v dalším dopisu ze dne 8. 10.
1997, č.j.3540/97PRM, který měl v ostatním stejný obsah jako dopis
ze dne 24. 9. 1997, stěžovatelce sdělil, že jí podané námitky ze
dne 12. 9. 1997 jsou ve smyslu ustanovení §54 odst. 1 písm. a)
zákona č. 199/1994 Sb. "nepřípustné". V dopise primátora hlavního
města Prahy ze dne 4. 11. 1997, č.j. 3673/97 PRM, bylo mimo jiné
uvedeno, že v dopise ze dne 24. 9. 1997 sice došlo k záměně slova
"nepřípustné" za slovo "nepřístupné", avšak "tento fakt nemá vliv
na mé stanovisko o nepřípustnosti Vašich námitek".
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen "Úřad")
rozhodnutím ze dne 23. 12. 1997, č.j. S 231/97/140/OŠ, rozhodl, že
se návrh stěžovatelky ze dne 22. 10. 1997 na přezkoumání
rozhodnutí hlavního města Prahy o výběru nejvhodnější nabídky na
uvedenou zakázku podle ustanovení §57 odst. 2 zákona č. 199/1994
Sb. odmítá. Úřad rozhodnutí odůvodnil především tím, že při
"šetření případu zjistil, že uchazeč (poznámka: stěžovatelka)
nepostupoval v souladu s ustanovením §57 odst. 2 zákona, protože
(rozuměj: návrh na přezkoumání rozhodnutí zadavatele) nebyl podán
v sedmidenní lhůtě od doručení rozhodnutí zadavatele o námitkách".
Úřad se dále zabýval otázkou, zda zadavatel při rozhodování
o výběru nejvhodnější nabídky porušil zákon a konstatoval, že
podle ustanovení §54 písm. a) zákona č. 199/1994 Sb. námitky
nejsou přípustné proti způsobu zadání veřejné zakázky, takže
zadavatel postupoval ve smyslu citovaného zákona. Pokud jde
o stěžovatelčinu námitku týkající se mimořádně nízké nabídkové
ceny, výše nabídkové ceny za 1 rok základní údržby a technického
a materiálního vybavení společnosti G., v.o.s., Úřad uvedl, že
zadavatel provedl výběr nejvhodnější nabídky v souladu
s příslušnými ustanoveními zákona č. 199/1994 Sb. a není proto
důvod, aby Úřad zahájil správní řízení z vlastního podnětu ve
smyslu §57 odst. 1 citovaného zákona.
Předseda Úřadu rozhodnutím ze dne 20. 3. 1998, č.j. 3
R 1/98/Šm, potvrdil rozhodnutí Úřadu ze dne 23. 12. 1997, č.j.
S 231/97/140/OŠ, a stěžovatelčin rozklad zamítl. V odůvodnění
svého rozhodnutí předseda Úřadu vycházel především z toho, že
"v řízení na úřadě o návrzích na přezkoumání úkonů zadavatelů
veřejných zakázek se postupuje podle správního řádu". Jeho
ustanovení "o lhůtách, včetně tříměsíční lhůty pro odvolání při
chybném nebo neexistujícím poučení, platí až od zahájení řízení,
t.j. od data přijetí návrhu na přezkoumání rozhodnutí od účastníka
řízení (v tomto případě od 23. 10. 1997). Lhůty stanovené zákonem
pro ty úkony zadavatele a uchazečů o veřejnou zakázku, které
předcházejí uvedenému správnímu řízení, se však správním řádem
neřídí. Podle své povahy jsou lhůtami hmotněprávními. Předseda
Úřadu dále poukázal na to, že v daném případě sice není ve
spisových podkladech doklad o doručení rozhodnutí zadavatele
o námitkách, stěžovatelka však odpověděla dopisem, který
zadavateli došel dne 7. 10. 1997 a nejpozději v tento den tedy
byla s námitkami seznámena. Její návrh na přezkoumání rozhodnutí
zadavatelem o námitkách byl doručen orgánu dohledu dne 23. 10.
1997, tedy po uplynutí sedmidenní lhůty stanovené v §57 odst. 2
zákona č. 199/1994 Sb. Na této situaci nic nemění ani druhé
(opravné) rozhodnutí zadavatele o námitkách a druhý návrh na
přezkoumání, který stěžovatelka doručila Úřadu až po zahájení
řízení. Předseda Úřadu uvedl, že i v případě opožděného návrhu
musel Úřad věcně posoudit, zda zadavatel neporušil zákon a zda
nemělo být zahájeno řízení z vlastního podnětu. V této souvislosti
konstatoval, že Úřad neshledal porušení zákona v postupu
zadavatele při výběru nejvhodnější nabídky, neboť vítěz za
nabízenou cenu zaručoval provedení všech prací podle zadání
zakázky. Předseda Úřadu pro úplnost dodal, že pokud Úřad "vydal
procesní rozhodnutí o odmítnutí návrhu, nemusel se věcnou stránkou
případu vůbec zabývat, přičemž se vedle zdůvodnění tohoto
odmítnutí mohl omezit jen na konstatování, že neshledal důvody pro
zahájení řízení o přezkoumání úkonů zadavatele z vlastního
podnětu".
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 5. 11 1998, č.j.
2 A 6/98-26, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 11. 1998,
řízení o žalobě stěžovatelky o přezkoumání citovaného rozhodnutí
předsedy Úřadu zastavil. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení a že se žalobci vrací 50 % ze
zaplaceného soudního poplatku 1.000,- Kč, tj. částka 500,- Kč.
Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal především na
to, že "přestože v tomto případě nepochybně jde o zásah do práv
účastníků řízení, byť práv procesních, nelze je učinit předmětem
přezkumu, neboť zákonodárce jmenovitě tato (a některá další)
rozhodnutí z přezkumu vyloučil, a to tzv. inkompetenčním
ustanovením (§248 o.s.ř.). Mezi takto z přezkumu vyloučená
rozhodnutí patří i rozhodnutí procesní a tím rozhodnutí
o odmítnutí návrhu bezpochyby je." Vrchní soud uvedl, že Úřad
nerozhodl o hmotném právu či povinnosti stěžovatelky, neboť návrh
(tak, jak byl podán) odmítl pro jeho opožděnost a nic na tom
nemění to, že se fakticky zabýval i věcnou stránkou případu.
Rozhodnutím Úřadu bylo rozhodnuto pouze o tom, že se návrh na
přezkoumání rozhodnutí zadavatele o námitkách odmítá, "tudíž
toliko o právu, aby žalovaný (poznámka: Úřad) určitým způsobem
postupoval a vydal rozhodnutí o určitém obsahu. Tedy (rozhodnutí)
o právu na řádné vedení procesu, a rozhodnutí o tomto právu pak
není rozhodnutím ve věci samé (totiž o správnosti postupu
zadavatele), ale jen o tom, že se návrh odmítá s důsledkem, že
není dále v řízení pokračováno; o předmětu návrhu se věcně
nerozhoduje". Vrchní soud uzavřel konstatováním, že k datu vydání
rozhodnutí Úřadu, resp. k jeho právní moci, se nezměnila žádným
způsobem výchozí pozice stěžovatelky, nebylo rozhodováno o jejím
subjektivním hmotném oprávnění, nýbrž toliko o tom, že se orgán
dohledu nebude návrhem nadále zabývat.
Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podala
stěžovatelka ústavní stížnost.
V ní poukázala mimo jiné na to, že zadavatelovo oznámení
o výběru nejvhodnější nabídky ze dne 4. 9. 1997, zn.
OŽP-9841/ozn./V/97/St, neobsahovalo "poučení o opravném
prostředku, které má být jeho součástí, což vyplývá z ustanovení
§39 odst. 2 zákona č. 199/1994 Sb.". Stejně tak uvedla, že dopis
primátora hlavního města Prahy ze dne 24. 9. 1997, č.j.
3540/97PRM, ani jeho "nové rozhodnutí" ze dne 8. 10. 1997,
č.j.3540/97PRM, neobsahovala poučení o opravném prostředku, jak to
vyplývá z ustanovení §56 odst. 2 zákona č. 199/1994 Sb.
Stěžovatelka se v uvedené souvislosti - v návaznosti na
rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 20. 3. 1998, č.j. 3 R 1/98/Šm,
kterým potvrdil původní rozhodnutí Úřadu ze dne 23. 12. 1997,
č.j. S 231/97/140/OŠ, s odůvodněním, že ustanovení správního řádu
o tříměsíční lhůtě v případě chybného nebo neexistujícího poučení
o opravném prostředku platí v řízeních o přezkoumávání úkonů
zadavatelů veřejných zakázek až po přijetí návrhu na přezkoumání
rozhodnutí - domnívá, že Úřad tímto výkladem prakticky vyloučil
platnost ustanovení §54 odst. 3 správního řádu pro přezkoumávání
rozhodnutí zadavatele veřejné zakázky. Pro účastníka veřejné
soutěže to znamená, že mu zadavatel svým postupem může znemožnit
účinnou ochranu jeho práv. Stěžovatelka na straně druhé zvažuje,
zda v případě neuvedení poučení o opravném prostředku, je
rozhodnutí o námitkách skutečným právním aktem, neboť toto poučení
je podle ustanovení §56 odst. 2 zákona č. 199/1994 Sb. součástí
rozhodnutí o námitkách.
V návaznosti na tyto úvahy stěžovatelka uvádí, že rozhodnutím
předsedy Úřadu nebyl odmítnut její návrh, ale bylo jím pouze
potvrzeno rozhodnutí Úřadu ze dne 23. 12. 1997, č.j.
S 231/97/140/OŠ, a byl jím zamítnut její rozklad. Nejedná se tedy
o procesní rozhodnutí ve smyslu §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř.
a Vrchní soud v Olomouci se prý proto měl správní žalobou zabývat.
Postupem Vrchního soudu v Olomouci a postupem Úřadu bylo proto
stěžovatelce znemožněno, aby se domáhala svého práva ve smyslu čl.
90 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listiny"). Uvedená práva byla dle názoru stěžovatelky porušena
také postupem primátora hlavního města Prahy.
Z těchto důvodů stěžovatelka navrhuje, aby bylo zrušeno
usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 11 1998, č.j. 2
A 6/98-26, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 11. 1998,
rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 23. 12.
1997, č.j. S 231/97/140 Oš, a rozhodnutí předsedy Úřadu pro
ochranu hospodářské soutěže ze 20. 3. 1998, č.j. 3 R 1/98/Šm.
Pokud Ústavní soud shledá, že úkony primátora hlavního města Prahy
ze dne 24. 9. 1997, č.j. 3540/97/PRM, ze dne 8. 10. 1997, č.j.
3540/97/PRM, a ze dne 4. 11. 1997, č.j. 3673/97/PRM, jsou
správními rozhodnutími, navrhuje stěžovatelka rovněž jejich
zrušení.
Ústavní soud dovodil, že včas podaná ústavní stížnost splňuje
všechny zákonné náležitosti a že proto nic nebrání projednání
a rozhodnutí ve věci samé.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Vrchní
soud v Olomouci, dále Úřad pro ochranu hospodářské soutěže
a vedlejší účastník - Magistrát hlavního města Prahy.
Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření uvedl, že neporušil
ani čl. 90 Ústavy ČR ani čl. 36 Listiny. Čl. 90 povolává soudy
k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu
právům, avšak způsob této ochrany stanoví zákon, zejména
v procesních předpisech (v daném případě v o.s.ř.). Čl. 36
odst. 2 Listiny poukazuje sice především na princip všeobecné
soudní přezkoumatelnosti správních rozhodnutí, současně však
deleguje zákon, aby z této přezkoumatelnosti soudem připustil
výjimky; jako jednu z nich uvádí procesní rozhodnutí podle
ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. Soud proto postupoval
v souladu s ustanovením §250d odst. 3 o.s.ř. a řízení zastavil,
neboť v souzené věci Úřad nijak nezasáhl do práv a povinností
stěžovatelky, když vydal v prvním i ve druhém stupni toliko
rozhodnutí procesní povahy, které je ze soudního přezkumu
vyloučeno. Dále soud odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
Vrchní soud dále poukázal na uvedenou objektivní lhůtu čtyř
let v §57 odst. 2 zákona č. 199/1994 Sb., po kterou "je
předvídána činnost Úřadu všude tam, kde došlo k porušení zákona".
Podle názoru Vrchního soudu v Olomouci je tak zajištěno, aby se
Úřad v této lhůtě zabýval každým rozhodnutím zadavatele, které
porušilo zákon, a to i v případě neposkytnutí poučení podle §56
odst. 2 zákona č. 199/1994 Sb. Vrchní soud proto konstatoval, že
zastavením řízení neodňal stěžovatelce právo, aby bylo rozhodnutí
zadavatele napraveno, pokud by došlo k porušení zákona
v objektivní rovině, neboť povinnost orgánu dohledu (Úřadu)
zahájit v takovém případě řízení z vlastního podnětu se
"nevyčerpává a nekončí tím", jestliže není takovýto návrh podán ve
lhůtě. Vrchní soud konečně sdělil, že na ústním jednání v řízení
před Ústavním soudem netrvá.
Vrchní soud v doplnění k svému vyjádření dále uvedl, že Úřad
nerozhodl ve výroku svého rozhodnutí o tom, zda zadavatel, který
není správním orgánem a nerozhoduje ve smyslu správního řízení,
postupoval v souladu se zákonem či nikoli. Pouze v odůvodnění
rozhodnutí se zmínil o důvodech, které ho vedly k tomu, že
nezahájil řízení z vlastního podnětu a proto nelze ani z tohoto
pohledu na napadené rozhodnutí nahlížet jako na rozhodnutí
meritorní.
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže ve svém vyjádření
poukázal na to, že zákon č. 199/1994 Sb. v §56 odst. 2 sice
ukládá zadavateli povinnost poučit uchazeče o možnosti podat do
7 dnů návrh na zahájení přezkumného řízení u orgánu dohledu, avšak
neobsahuje ustanovení obdobné §54 odst. 3 správního řádu
o prodloužení lhůty pro odvolání na tři měsíce. Úřad současně
konstatuje, že i bez ohledu na skutečnost, že stěžovatelka nebyla
poučena o možnosti podat návrh na přezkoumání rozhodnutí
zadavatele u orgánu dohledu, platí pro něho zákonná povinnost (§57 odst. 2) učinit tak v sedmidenní lhůtě od doručení rozhodnutí
zadavatele. Podle mínění Úřadu analogické použití ustanovení §54
odst. 3 správního řádu (v případě nesprávného nebo chybějícího
poučení) v dané věci nepřipadá v úvahu, neboť zadavatel nevydává
rozhodnutí ve správním řízení, které je zahájeno až dnem, kdy Úřad
obdrží od uchazeče příslušný návrh.
Úřad v závěru konstatoval, že se zabýval také věcnou stránkou
případu a v postupu zadavatele neshledal pochybení, které by mělo
vliv na výběr nejvhodnější nabídky a které by odůvodňovalo
zahájení správního řízení z vlastního podnětu.
Proto Úřad navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl
jako neodůvodněnou. Na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
Magistrát hlavního města Prahy (dále jen "Magistrát") ve svém
vyjádření v prvé řadě uvedl, že zakázka byla zadána formou výzvy
více zájemcům podle §49 odst. 1 zákona č. 199/1994 Sb. a nikoli
formou obchodní veřejné soutěže, jak uvádí stěžovatelka v ústavní
stížnosti. Magistrát ve svém vyjádření dále podrobně vylíčil
průběh a výsledky jim vypsaného výběrového řízení, činnost komise
pro posouzení a hodnocení nabídek a uvedl, že žaloba stěžovatelky,
kterou se domáhala určení neplatnosti vyhlášení veřejné zakázky
hlavním městem Prahou, byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu
1 ze dne 28. 4 1998, sp. zn. 12 C 205/97, zamítnuta. Tento
rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9.
12. 1998, č.j. 13 Co 405/98-25.
Magistrát se (tedy) domnívá, že stěžovatelka směšuje způsob
zadání veřejné zakázky formou obchodní veřejné soutěže (pro kterou
zákon č. 199/1994 Sb. stanoví ve své druhé části striktní postup)
a formou výzvy více zájemcům (pro niž prý platí postup podstatně
zjednodušený). To se týká i postupu při oznámení rozhodnutí
o výběru nejvhodnější nabídky. V případě obchodní veřejné soutěže
je podle ustanovení §39 odst. 2 cit. zákona součástí oznámení
o výběru nejvhodnější nabídky též poučení o možnosti podat
námitky. V případě výzvy více zájemcům je v ustanovení §49
odst. 5 zákona č. 199/1994 Sb. pouze stanoveno, že zadavatel musí
výběr nejvhodnější nabídky oznámit všem uchazečům, a to bez odkazu
na analogické použití §39 citovaného zákona. Podle názoru
magistrátu proto zadavatel tím, že v oznámení o výběru
nejvhodnější nabídky neuvedl poučení o možnosti podat námitky,
neporušil příslušná ustanovení zákona. Magistrát dále poukázal na
to, že v případě námitek stěžovatelky, "podaných proti rozhodnutí
zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky, se nejednalo de facto
o přezkoumávání těchto námitek statutárním orgánem zadavatele, ale
o sdělení ve smyslu ustanovení §54 písm. a) zákona, vzhledem
k tomu, že námitky směřovaly proti právu zadavatele zadat zakázku,
o nepřípustnosti takovýchto námitek".
Ústavní stížnost je důvodná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že postupem Vrchního
soudu v Olomouci a Úřadu jí bylo znemožněno, aby se domáhala svého
práva ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny.
Ústavní soud musel nejdříve obecně posoudit důsledky postupu
Vrchního soudu v Olomouci a Úřadu pro zajištění spravedlivé
ochrany stěžovatelčiných práv a oprávněných zájmů jako účastníka
řízení. Proto se soustředil zejména na tuto otázku.
Ústavní soud, který není součástí soustavy obecných soudů,
již vícekrát vyslovil, že zpravidla není oprávněn zasahovat do
jurisdikční činnosti obecných soudů, že není vrcholem jejich
soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a již proto nemůže na sebe
atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, leč jen
potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě
s Ústavou, ústavními zákony, Listinou základních práv a svobod,
jakož i mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy. [Podrobněji
srov. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka
nálezů a usnesení - svazek 1., C.H.Beck Praha 1994, str. 41
a násl.]. Ústavní soud však ve své judikatuře připouští že
interpretace právních předpisů obecnými soudy, která se opticky
jeví jako interpretace na první pohled zákonná, může být
v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí
ústavnosti. Tak je tomu zejména tehdy, jestliže bude např. výklad
předpisu natolik extenzivní, že zasáhne do některého ústavně
garantovaného základního práva, čímž poruší čl. 4 odst. 4 Listiny,
který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl
základních práv [srov. IV. US 188/94 (I. ÚS 12/95) In: Ústavní
soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3.Vydání
1. Praha, C.H.Beck Praha 1995, str. 284].
Ústavní soud se v souzené věci v prvé řadě (a to na rozdíl od
zadavatele hlavního města Prahy) domnívá, že námitky stěžovatelky
uvedené v jejím dopisu ze dne 12. 9. 1997 nesměřovaly proti
rozhodnutí zadavatele o způsobu zadání veřejné zakázky [srov.
ustanovení §54 a) zákona č. 199/1994 Sb.], a že stěžovatelka
toliko upozornila, že na práce, jež byly předmětem veřejné
zakázky, již byla vyhlášena veřejná obchodní soutěž Městskou částí
Praha 3; tím zpochybnila právo (ne způsob) zadavatele zadat
zakázku, jak ostatně uvádí sám zadavatel ve svém vyjádření
k ústavní stížnosti. Vedle toho stěžovatelka uplatnila námitky
vůči ceně předložené firmou G.
Ústavní soud dovozuje (což zadavatel, Úřad ani Vrchní soud
v Olomouci nezpochybnily), že zadavatel, který námitkám
stěžovatelky svým dopisem ze dne 24. 9. 1997, č.j. 3540/97PRM,
nevyhověl, byl podle ustanovení §56 odst. 2 zákona č. 199/1994
Sb. povinen poučit ji o možnosti podat do sedmi dnů návrh na
zahájení řízení o přezkoumání rozhodnutí zadavatele u orgánu
dohledu (tj. Úřadu). To se nestalo, a proto stěžovatelka podala
návrh na zahájení řízení o přezkoumání rozhodnutí zadavatele
u Úřadu až dne 22. 10. 1997. Za této situace Ústavní soud usuzuje,
že důsledky nesplnění této povinnosti zadavatelem nemohly
stěžovatelce bránit, aby se - v souladu s ustanovením čl. 36 odst.
1 a 2 Listiny - stanoveným postupem svého práva u orgánu dohledu
(Úřadu), případně dále u nezávislého a nestranného soudu domáhala.
Ústavní soud se současně zabýval i posouzením důsledků toho,
že v souladu s ustanovením §61 zákona č. 199/1994 Sb. se
ustanovení správního řádu použijí na přezkoumání úkonů zadavatele
(poznámka: až) u orgánu dohledu, není-li stanoveno citovaným
zákonem jinak. V souzené věci to konkrétně znamená, že
- v případě, když zadavatel nepoučil stěžovatelku o možnosti podat
do sedmi dnů návrh na zahájení řízení o přezkoumání rozhodnutí
zadavatele u orgánu dohledu - chybí k nápravě tohoto opomenutí,
jež znamená porušení ustanovení §56 odst. 2 zákona č. 199/1994
Sb., prostředek obdobný tomu, který předpokládá v ustanovení §54
odst. 3 správní řád (zák č. 71/1967 Sb.). Podle tohoto ustanovení,
pokud účastník řízení v důsledku nesprávného poučení nebo proto,
že nebyl poučen vůbec, podal opravný prostředek po lhůtě, má se za
to, že jej podal včas, jestliže tak učinil nejpozději do tří
měsíců ode dne oznámení rozhodnutí. Ústavní soud usuzuje, že
zajištění základního práva na soudní a jinou právní ochranu
v souzené věci vyžaduje - jestliže přímá aplikace ustanovení §54
odst. 3 správního řádu není možná - uvážit možnost přiměřeného
použití hlavních obecných zásad správního řízení; ty totiž
nepředstavují pouhou právně nezávaznou deklaraci určitých
procesních pravidel nezávisle na tom, zda je konkrétní správní
řízení podřízeno správnímu řádu výlučně nebo subsidiárně, či zda
se na ně správní řád nevztahuje. Mezi taková obecná pravidla
správního řízení náleží - mezi jinými - povinnost správních orgánů
postupovat v řízení v úzké součinnosti s účastníky řízení, jakož
i jejich povinnost poskytovat fyzickým a právnickým osobám
příležitost, aby mohly svá práva a zájmy účinně hájit. Fyzické
a právnické osoby zcela nepochybně mají právo na příslušné poučení
a současně případné nesprávné nebo dokonce chybějící poučení
o opravném prostředku by nemělo vést k porušení jejich práva na
soudní a jinou právní ochranu. Hlavní zásady správního řízení
(které jsou v určité koncentrované podobě uvedeny v ustanovení §3 správního řádu) mají proto obecný význam (srov. také Hendrych,
D. a kol. Správní právo. Obecná část. 4. vydání. Praha: C.H.
Beck, 2001, str. 212 a násl.) a některé z nich vycházejí již přímo
z ústavní úpravy veřejné správy a jejích vztahů k občanům. Zásady
správního řízení mohou být i výsledkem zobecněné soudní a správní
judikatury (cit. dílo, str. 212).
Ústavní soud proto dovozuje, že za situace, kdy zadavatel
stěžovatelku nepoučil o možnosti podat do sedmi dnů návrh na
zahájení řízení o přezkoumání rozhodnutí u orgánu dohledu, neměl
Úřad sám vykládat tento důsledek k tíži stěžovatelky, nýbrž naopak
v její prospěch. Vrchní soud v Olomouci v řízení o správní žalobě
proti rozhodnutí předsedy Úřadu o rozkladu proto neměl - v této
specifické situaci - zastavit řízení, nýbrž byl povinen zajistit
účinnou ochranu stěžovatelčina práva v řízení před Úřadem.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným usnesením
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 11 1998, č.j. 2 A 6/98-26, ve
znění opravného usnesení ze dne 17. 11. 1998, č.j. 2 A 6/98-39,
rozhodnutím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 23. 12.
1997, č.j. S 231/97/140 Oš, a rozhodnutím předsedy Úřadu pro
ochranu hospodářské soutěže ze 20. 3. 1998, č.j. 3 R 1/98/Šm, bylo
porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces podle čl. 36
odst. 1 a 2 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl
a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 11 1998, č.j. 2
A 6/98-26, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 11. 1998, č.j.
2 A 6/98-39, rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze
dne 23. 12. 1997, č.j. S 231/97/140 Oš, a rozhodnutí předsedy
Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze 20. 3. 1998, č.j. 3
R 1/98/Šm, zrušil.
Neurčitě (a podmíněně) formulovanou částí petitu ústavní
stížnosti týkající se "úkonů primátora hlavního města Prahy ze dne
24. 9. 1997, č.j. 3540/97/PRM, ze dne 8. 10. 1997, č.j.
3540/97/PRM, a ze dne 4. 11. 1997, č.j. 3673/97/PRM", se Ústavní
soud dále nezabýval, neboť je toho názoru, že tuto otázku by měl
řešit v rámci své působnosti Úřad pro ochranu hospodářské soutěže.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 26. 6. 2001