ECLI:CZ:US:2001:1.US.143.01
sp. zn. I. ÚS 143/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele P. J., zastoupeného JUDr. M. V., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2000, čj. 28 Ca 169/99 - 29, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v návrhu napadá konečné rozhodnutí Městského soudu v Praze, uvedené v záhlaví tohoto usnesení, kterým byl zamítnut návrh na přezkoumání rozhodnutí ve věci dodatečného platebního výměru daně z přidané hodnoty. Dovozuje, že uvedeným soudním rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavní právo podle čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V petitu navrhuje zrušení napadeného soudního rozsudku a dále ve smyslu §74 zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, požaduje zrušení ustanovení §250j odst. 4 o. s. ř. pro jeho rozpor s čl. 91 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a prostudování příslušného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je nutno považovat za zjevně neopodstatněný.
Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
Stěžovatel v dané věci především obecnému soudu vytýká, že svá tvrzení - zvláště své podnikání v zahraničí - spolehlivě prokázal a že "v dané věci existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry a v řízení tak došlo k flagrantnímu porušení jeho práv podle čl. 11 odst. 5, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod". V odůvodnění návrhu nicméně stěžovatel vesměs opakuje argumentaci, kterou již uplatnil v průběhu soudního řízení, tedy otázky, se kterými se - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí - již obecný soud odpovídajícím způsobem vypořádal.
Co se týče namítaného porušení práva podle čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, pokud toto ustanovení stanoví, že daně mohou být ukládány na základě zákona, znamená to, že i způsob jejich výpočtu, vybírání atp. upravuje zákon. Jestliže je tedy příslušná daň (hmotná stránka) i způsob jejího vyměření a vybírání (procesní stránka) stanoven zákonem, jde o úpravu provedenou způsobem ústavním (srov. též nález publikovaný pod č. 130/1996 Sb.). Listina pro zákonodárce v tomto směru nestanoví žádná další omezení. V souladu s výše uvedeným Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (to přísluší soudům obecným), pokud tím není porušeno nějaké další ústavně zaručené základní právo.
S tím souvisí i otázka stěžovatelem namítaného porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které tvoří součást komplexu práv na tzv. spravedlivý (řádný) proces (čl. 36 - čl. 38). K tomu je třeba ze širšího pohledu konstatovat, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů (srov. II. ÚS 81/95, resp. usnesení č. 22 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6). Především pak soud sám nezávisle rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (srov. zejména §120, §123 a §132 o. s. ř.). Postupoval-li obecný soud v souladu s příslušnými ustanovením o. s. ř., jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a svůj postup řádně odůvodnil, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek (srov. sp. zn. IV. ÚS 16/93, resp. č. 51 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2). Z obecného pohledu si pak je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z citovaných článků Listiny základních práv a svobod, jakož i z dalších ustanovení a také z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé právní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Navíc je v dané věci třeba poukázat na zvláštní charakter daňového řízení, kdy se klade důraz na zájem státu, resp. zájem veřejný (tj. řádné plnění daňové povinnosti, což je zákonem uložená a ústavně podložená povinnost), a kdy platí nejen obvyklá procesní zásada volného hodnocení důkazů, ale i pravidlo, že např. na rozdíl od obecného správního řízení (zákon č. 71/1967 Sb.), kde se zpravidla uplatňuje zásada vyhledávácí, tj. správní úřad je procesně odpovědný za to, nebude-li zjištěn určitý poznatek o skutečnosti, zde platí naopak zásada projednací. Spočívá v tom, že správní úřad není povinen vyhledávat důkazní prostředky svědčící ve prospěch poplatníka, důkazní břemeno je na daňovém subjektu a v případě, že některé skutečnosti neprokáže, nese z toho důsledky účastník řízení (daňový subjekt), který má důkazní povinnost. To, co musí prokazovat správce daně je výslovně uvedeno v zákoně č. 337/1992 Sb. Pokud tedy daňový subjekt neunese důkazní břemeno, nelze uvažovat o porušení práva na spravedlivý (řádný) proces a event. ingerenci Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných. Ostatně - bez ohledu na eventuální význam, který by mu obecný soud přiznal - čestné prohlášení N. V. stěžovatel měl a mohl uplatňovat v samotném daňovém řízení, a nikoliv až v řízení soudním, které není pokračováním procesu správního, ale přezkumem zákonnosti rozhodování správního úřadu.
Ústavní soud považuje za nepřípadnou konkrétní námitku, když stěžovatel spatřuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v tom, že rozhodování ve správním soudnictví je řízením jednoinstančním. Nic takového z citovaného ustanovení nelze vyvodit. Toliko stanoví, že každý se může domáhat svého práva pouze způsobem zákonem stanoveným, což nutno chápat tak, že obecným soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Jde tedy o ustanovení, které se soudní ochranou práv zabývá z pohledu obecného. Otázka správního soudnictví je řešena - ve vztahu k čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - zvláštním, doplňujícím ustanovením čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, které nicméně pouze garantuje, že každý se může obrátit na soud, aby přezkoumal rozhodnutí orgánu veřejné správy, nestanoví-li zákon jinak. Zákonodárci se tedy nejen umožňuje některá rozhodnutí ze soudního přezkumu vyloučit, ale ani se mu neukládá, aby přezkumné řízení bylo dvouinstanční. Ústavně není dána ani žádná souvislost mezi existencí Nejvyššího správního soudu a eventuálně jeho funkcí jako odvolacího orgánu ve správním soudnictví, toliko se pro zákonodárce zakládá možnost delegovat některé rozhodovací pravomoci Ústavního soudu na tento soud (čl. 87 odst. 2 Ústavy ČR), jinak je na úvaze zákonodárce, jakou působností a pravomocí ho vybaví (čl. 91 odst. 2 Ústavy ČR).
Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, Ústavní soud se nezabýval návrhem na zrušení §250j odst. 4 o. s. ř., neboť takový návrh sdílí osud ústavní stížnosti (obdobně srov. např. sp. zn. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, str. 351 a násl.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2001 JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu