ECLI:CZ:US:2001:1.US.183.01
sp. zn. I. ÚS 183/01
Nález
Senát Ústavního soudu
, rozhodl po ústním jednání ve věci
ústavní stížnosti navrhovatele J. V., t. č. ve Vazební věznici
Vězeňské služby ČR v Liberci, proti usnesení Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 11 To 64/2001 a proti
usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 1. 2001, sp.
zn. Nt 202/2001, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 1.
2001, sp. zn. 11 To 64/2001 a usnesení Okresního soudu v Hradci
Králové ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. Nt 202/2001, se zrušují.
Odůvodnění:
Dne 23. 3. 2001 došel Ústavnímu soudu včas podaný návrh ze
dne 22. 3. 2001, jímž stěžovatel J. V., t. č. ve Vazební věznici
Vězeňské služby ČR v Liberci, napadá rozhodnutí obecných soudů
citovaná ve výroku tohoto nálezu.
Z důvodů níže uvedených má stěžovatel za to, že napadenými
rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na osobní svobodu,
ústavně zaručené v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv
a svobod, č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen
"Listina").
I.
Proti navrhovateli je Krajským úřadem vyšetřování Policie ČR
v Hradci Králové vedeno od 19. 1. 2000 trestní stíhání pro trestný
čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 4, ve
spolupachatelství podle §9 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb.,
trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák.").
Usnesením soudce Okresního soudu v Semilech ze dne 20. 1.
2000, sp. zn. Nt 101/2000, byl podle §68 zákona č. 141/1961 Sb.,
o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
"tr. ř."), vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm.
c) tr. ř. Proti tomuto usnesení navrhovatel včas podal stížnost,
kterou Krajský soud v Hradci Králové svým usnesením ze dne 7. 2.
2000, sp. zn. 11 To 80/2000 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.,
jako nedůvodnou zamítl. Z odůvodnění tohoto usnesení je dále
patrné, že k zadržení stěžovatele jako podezřelého, podle §76
odst. 1 tr. ř., došlo nejpozději dne 18. 1. 2000, ve 20, 10 hodin.
Usnesením soudce Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3.
7. 2000, sp. zn. Nt 434/2000, mu byla podle §71 odst. 2 tr. ř.
tato vazba prodloužena do 19. 11. 2000 s tím, že návrh Krajského
státního zastupitelství v Hradci Králové na prodloužení vazby
došel okresnímu soudu tamtéž dne 28. 6. 2000.
Dalším usnesením ze dne 8. 11. 2000, sp. zn. Nt 579,
589/2000, prodloužil soudce jmenovaného okresního soudu vazbu
stěžovatele podle §71 odst. 2 tr. ř. do 19. 1. 2001; návrh na
její prodloužení byl okresnímu soudu doručen dne 1. 11. 2000.
V tomto případě byla vazba prodlužována na lhůtu delší než jeden
rok ( a to o jeden den), přičemž o tom rozhodl soudce.
Ústavní stížností napadeným usnesením senátu uvedeného
okresního soudu ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. Nt 202/2001, je tato
vazba prodloužena podle §71 odst. 2 tr. ř. do 19. 2. 2001, a sice
na návrh, jenž tomuto soudu došel dne 4. 1. 2001, tedy po
patnáctidenní lhůtě, uvedené v §71 odst. 6 tr. ř. Stejně tak
napadeným usnesením ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 11 To 64/2001,
Krajský soud v Hradci Králové zamítá podle §148 odst. 1 písm. c)
tr. ř. stížnost do naposledy citovaného prvostupňového usnesení
jako nedůvodnou; stížnost vytýkala nesprávné obsazení soudu při
rozhodování o prodloužení vazby a též uplynutí zmíněné propadné
lhůty.
Obě uvedená rozhodnutí obecných soudů stěžovatel napadá
ústavní stížností z důvodů, které rozvádí následovně:
"Ve věci samé dosud probíhá přípravné řízení. Jak patrno
z výše citovaných rozhodnutí, návrh na prodloužení vazby došel
soudu 4. 1. 2001. I když se odhlédne od toho, že vazba po 18. 1.
2001 prodloužená samosoudcem, byla nezákonná, pak návrh státního
zástupce byl podán po lhůtě propadné i za situace, kdy orgány
činné v trestním řízení vycházely z toho, že moje vazba je
prodloužena do 19. 1. 2001. V tomto případě by návrh podaný
patnáct dnů před skončením této lhůty byl návrhem včas podaným jen
tehdy, pokud by soudu došel 3. 1. 2001. To vyplývá z §60 odst.
1 tr. ř. . Na svobodu jsem měl být propuštěn uplynutím 18. 1.
2001, respektive 19. 1. 2001, pokud odhlédnu od nezákonného
prodloužení lhůty samosoudcem. To se však nestalo a má vazba trvá
v rozporu se zákonnými a ústavními zárukami spravedlivého procesu
(§1 tr. ř., čl. 36 odst. 1 LPS). Na tyto ústavně nekonformní
postupy (a samozřejmě i na nezákonné) byl krajský soud upozorněn
v mé výše uvedené stížnosti. Svým rozhodnutím ze dne 29. 1. 2001
však nápravu nezjednal a porušil tak ustanovení čl. 8 odst. 1, 2,
al. 1, odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k vytýkaným pochybením se navrhovatel domnívá, že
bude nutno obě rozhodnutí obecných soudů zrušit, pro jejich rozpor
s ústavněprávními ustanoveními, jak uvedeno shora.
Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle §42
odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen "zákon") vyjádření účastníků
a vedlejších účastníků.
Předseda senátu Okresního soudu v Hradci Králové, jakožto
zástupce účastníka, ve svém stanovisku rekapituluje průběh
rozhodování o vazebním zajištění stěžovatele. Poté dodává: "Pokud
se týká rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 2.
2000, sp. zn. 11 To 80/2000, jímž měl být upraven počátek vazební
lhůty na 18. 1. 2000, toto nebylo a dosud není obsaženo v kopii
v předloženém spisovém materiálu. S ohledem na výše uvedené
považuji ústavní stížností napadené usnesení Okresního soudu
v Hradci Králové ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. Nt 202/2001 za
rozhodnutí vycházející z informací obsažených ve spisovém
materiálu."
Předseda senátu Krajského soudu v Hradci Králové, coby
zástupce dalšího účastníka, odkazuje na obsah odůvodnění ústavní
stížností napadeného svého usnesení. K tomu doplňuje: "Navíc
poukazujeme na stanovisko Nejvyššího soudu ČR č. 58/94 Sbírky
soudních rozhodnutí, ze kterého bylo taktéž při rozhodování
v dané trestní věci vycházeno. Proto považujeme rozhodnutí, které
jsme ve věci učinili, za správné."
Krajská státní zástupkyně v Hradci Králové, jako zástupce
vedlejšího účastníka, využila oprávnění, které jí dává §28 odst.
2 zákona, a uvedeného procesního postavení se vzdala.
Replika stěžovatele došla Ústavnímu soudu dne 31. 5. 2001.
V ní se odvolává na dosavadní argumenty, které byly popsány
v písemném vyhotovení ústavní stížnosti, trvá na ní a dodává.
Obsah vyjádření předsedy senátu krajského soudu k návrhu se
nezabývá ani zákonností, ani ústavností napadeného jeho usnesení.
Pokud by se krajský soud řídil judikaturou, jak uvádí, nedošlo by
zřejmě k zásahu do ústavních práv stěžovatele. Přitom odkaz na
zmíněné rozhodnutí byl obsažen již ve stížnosti obviněného (nyní
stěžovatele), kterou napadl usnesení okresního soudu o prodloužení
jeho vazby. Námitku stěžovatele týkající se postupu okresního
soudu, kdy rozhodoval jeho soudce namísto senátu ponechal účastník
stranou. Přitom byl povolán zjednat nápravu a poskytnout soudní
ochranu zákonným a ústavním právům obviněného (nyní stěžovatele).
Okresní soud ve svém vyjádření pouze odkazuje na jednotlivá
svá rozhodnutí a obsah spisové materie. Zákonností a ústavností
svých rozhodnutí se rovněž nezabývá. Konstatuje-li okresní soud
nedostatek rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7.
2. 2000, sp. zn. 11 To 80/2000, replika připomíná, že je
stěžovatel přiložil ke své stížnosti.
II.
Ústavní soud se náležitě seznámil též se všemi nezbytnými
dostupnými listinnými důkazy, které k tomu podle §42 odst. 3
zákona vyžádal, zejména vazební spis Okresního soudu v Hradci
Králové sp. zn. Nt 202/2001, jakož i kopii části vyšetřovacího
spisu Krajského úřadu vyšetřování Pardubice ČVS: KVV-27/23-2000,
a dospěl k následujícím závěrům.
Podaná ústavní stížnost je důvodná.
Podle názoru Ústavního soudu spočívá jádro problému ve
správném určení počátku omezení osobní svobody stěžovatele, jak je
má na mysli §71 odst. 8 tr. ř. Podle tohoto ustanovení lhůty
trvání vazby uvedené v odstavcích 2 a 3 se počítají od doby, kdy
došlo k zatčení nebo zadržení obviněného, anebo nepředcházelo-li
zatčení nebo zadržení, od doby, kdy došlo na základě rozhodnutí
o vazbě k omezení osobní svobody obviněného.
Osobní svoboda navrhovatele jako podezřelého byla omezena
cestou zadržení podle §76 odst. 1 tr. ř. vyšetřovatelem, a sice
již dne 18. 1. 2000, od 20, 10 hodin, tedy od okamžiku, kdy
vyšetřovatel dostal k tomuto zadržení předchozí souhlas státního
zástupce. Uvedené zjištění vyplývá z protokolu o zadržení
podezřelé osoby (č.l. 17, příloha č. 16). Pro určení tohoto
okamžiku však nemůže být rozhodující až datum sepsání uvedeného
protokolu, tj. 19. 1. 2000, 00, 25 hodin, z něhož vychází též údaj
na příkazu k přijetí do vazby (č.l. 17, příloha č. 21, dopsaný bod
12.) a který berou v potaz všechna další rozhodnutí o prodloužení
trvání vazby stěžovatele.
Jde o to, že po udělení předchozího souhlasu státním
zástupcem k zadržení byly splněny všechny zákonné podmínky tohoto
zajišťovacího úkonu a ten byl jako takový vzápětí realizován, tedy
v návaznosti na poskytnutý souhlas bez toho, že by byl stěžovatel
v době od 18. 1. 2000, 20, 10 hodin do 19. 1. 2000, 00, 25 hodin
na svobodě. Daná skutečnost plyne i z vyjádření stěžovatele,
zaprotokolovaného u Okresního soudu v Semilech dne 20. 1. 2000
(č.l. 17, příloha č. 18). Jednoznačně totéž potvrzuje
v odůvodnění svého usnesení ze dne 7. 2. 2000 i Krajský soud
v Hradci Králové, sp. zn. 11 To 80/2000, jímž rozhodoval
o stížnosti navrhovatele proti usnesení o jeho vzetí do vazby; zde
se konstatuje: "Správně vycházel (tj. okresní soud) z toho, že
obviněný byl zadržen dne 18. 1. 2000 ve 20, 10 hodin." V opačném
případě by bylo možné posunem doby sepsání protokolu o zadržení
podezřelého vzhledem ke skutečnému omezení na jeho osobní svobodě,
k němuž došlo dříve, fakticky prodlužovat dobu tohoto omezení nad
nepřekročitelný limit uvedený v §76 odst. 4 tr. ř. (48 hodin).
Za tohoto stavu věci poprvé prodlužovaná vazba stěžovatele
podle §71 odst. 2, 6 tr. ř. nad šest měsíců do jednoho roku ještě
byla v souladu se zákonem, i když by se tu kalkulovalo
se správným počátkem omezení osobní svobody, tj. s datem 18. 1.
2000, 20, 10 hod; tím spíše to platilo, vycházel-li soudce z data
chybného, tj. z 19. 1. 2000, 00, 25 hod. Návrh na toto prodloužení
byl doručen příslušnému okresnímu soudu dne 28. 6. 2000, tedy více
než minimálních patnáct dnů před skončením příslušné lhůty (18.
7. 2000), jak požaduje zákon. Samotné prodloužení vazby se
omezovalo datem 19. 11. 2000, tedy stále v rámci prodloužení
vazební lhůty nad šest měsíců až do jednoho roku. Prvé prodloužení
není ostatně ústavní stížností ani napadáno. Uvádí se tu jen pro
celkovou představu stejně, jako další prodlužování vazby
navrhovatele.
V pořadí další rozhodnutí o prodloužení vazby stěžovatele do
19. 1. 2001, o němž rozhodoval soudce přípravného řízení,
vycházelo z návrhu, který příslušnému okresnímu soudu došel dne
1. 11. 2000. Požadavek nepřekročení patnáctidenní lhůty podle §71 odst. 6 tr. ř., v návaznosti na předtím prodlouženou vazbu
stěžovatele do 19. 11. 2000, byl dodržen, když krajním termínem
dojití návrhu na prodloužení vazby okresnímu soudu byl 4. 11.
2000. Ovšem samo toto prodloužení soudcem do 19. 1. 2001 již
v souladu se zákonem nebylo. Vzhledem ke správně stanovenému
počátku trvání vazby (18. 1. 2000, 20, 10 hod) vazba jednoroční
končila 18. 1. 2001, 20, 10 hod, takže prodloužit ji do 19. 1.
2001 mohl podle §71 odst. 2 tr. ř. pouze senát.
Pokud pak dne 4. 1. 2001 došel příslušnému okresnímu soudu
návrh na další prodloužení vazby stěžovatele do 19. 2. 2001 a jeho
senát mu ústavní stížností napadeným usnesením vyhověl, stalo se
tak za situace, kdy zmíněný návrh na prodloužení byl doručen
nikoliv v požadované minimální patnáctidenní lhůtě, na niž bylo
trvání vazby omezeno. Při respektování správného počátku omezení
osobní svobody stěžovatele a tudíž i konce jednoroční vazby, tj.
18. 1. 2001, 20, 10 hod, je v tomto případě posledním dnem
k podání předmětného návrhu, při zachování plné patnáctidenní
lhůty (počítané zpětně od 18. 1. 2001), den 3. 1. 2001.
Krajský soud svým ústavní stížností napadaným usnesením vadné
usnesení prvostupňové potvrdil, neboť stížnost proti němu včas
podanou zamítl.
Okresní i krajský soud, proti jejichž usnesením navrhovatel
brojí, v nich vycházely z počátku omezení osobní svobody
stěžovatele, chybně stanoveného již na počátku řízení o jeho
vazbě. V rozporu se standardními obsahovými náležitostmi
rozhodnutí soudce o vzetí obviněného do vazby v přípravném řízení
nebyl v něm tento počátek vůbec zmíněn, ačkoliv stěžovatel
- obviněný byl před soudce okresního soudu předveden ze zadržení,
§71 odst. 8 tr. ř. (č.l. 17, příloha č. 18). Stalo se tak až
příkazem k přijetí do vazby (č.l. 17, příloha č. 21, dopsaný bod
12.), který ovšem není pro oba jmenované soudy závazný jako
rozhodnutí. Kdyby tedy ono pochybení v počátku omezení osobní
svobody zjistily, což bylo možné přímo na základě protokolu
o zadržení, popř. protokolu o jednání soudce přípravného řízení
stran vzetí stěžovatele do vazby, mohly je napravit v rozhodnutích
vlastních, aniž by musely respektovat uvedenou chybu s odvoláním
na závazné její vyjádření v předcházejícím rozhodnutí o vazbě;
v tomto ohledu bylo rozhodnutí čtvrtého senátu Ústavního soudu
odlišné v tom, že vycházelo z jiné situace, než případ, nyní
projednávaný senátem prvním (viz sp. zn. IV. ÚS 332/2000).
Napadenými rozhodnutími obecných soudů tak byl porušen §2
odst. 1 tr. ř., pojednávající o zásadě zákonnosti trestního
řízení.
Konkrétně se zjištěná pochybení dotýkala §71 odst. 6 tr. ř.
Z něho vyplývá, není-li návrh na prodloužení lhůty trvání vazby
předložen v nepřekročitelné patnáctidenní lhůtě, musí předseda
senátu a v přípravném řízení státní zástupce propustit obviněného
na svobodu nejpozději den po uplynutí lhůty, na niž bylo trvání
vazby omezeno. V daném případě měl být tedy stěžovatel propuštěn
nejpozději dne 19. 1. 2001, když trvání jeho jednoroční vazby bylo
správně omezeno na den 18. 1. 2001, 20, 10 hod.
Krajský soud jako stížnostní nedostál povinnosti, kterou mu
ukládá §147 odst. 1 tr. ř. S námitkou uvedenou ve stížnosti proti
usnesení okresního soudu, zpochybňující počátek trvání vazby
stěžovatele (namísto 19. 1. 2000, správně již od 18. 1. 2000), se
vypořádal pouhým konstatováním, že: ". Vazba . je tedy nepochybně
započítávána od 19. 1. 2000.", aniž blíže zdůvodnil proč. Od
tohoto chybného východiska, které vyúsťuje ve stejně chybný konec
jednoroční vazby stěžovatele (19. 1. 2001) pak odvíjí úvahy
o dodržení lhůty k podání návrhu na prodloužení této vazby podle
§71 odst. 6 tr. ř.
Porušení zákonnosti procesu se projevilo i v nerespektování
zásady přiměřenosti (zdrženlivosti), jak o ní hovoří §2 odst. 4
tr. ř. Napadená vazební rozhodnutí zvyšovala zátěž pro obviněného
v trestním řízení ve věci samé, to na rozdíl od situace, kdy by
proces probíhal na svobodě.
III.
Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí ve smyslu
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, již dříve konstatoval (např. IV.
ÚS 360/97), že není vůči soudům obecným třetí či čtvrtou instancí.
Proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost
napadených rozhodnutí obecných soudů bez dalšího. To však nemění
nic na jeho oprávnění a povinnosti zjišťovat, zda napadenými
rozhodnutími, popř. řízeními jim předcházejícími nebylo zasaženo
do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Ústavním soudem byla z tohoto hlediska zjištěna zásadní
pochybení obecných soudů, jejichž rozhodnutí jsou předmětem
ústavní stížnosti, a která podle jeho názoru dosahují do ústavní
roviny.
Z vad vazebního řízení a rozhodnutí z něho vzešlých má tuto
povahu zjištěný případ nerespektování základních zásad trestního
řízení (tzn. zásady zákonnosti a zásady přiměřenosti
(zdrženlivosti), jak je blíže zdůvodněno v bodu II. odůvodnění
tohoto nálezu).
Nezákonnost tohoto typu se promítla do ústavní roviny
především porušením čl. 1, a dále čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy,
jakož i čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny.
První z citovaných ustanovení garantuje jednu z maxim
právního státu, spočívající v bezvýjimečném panství práva, jehož
(zejména) zákonné prameny zavazují všechny státní orgány; dále jde
o zákonnost realizace veškeré státní moci.
Další ustanovení chrání právo na řádný zákonný trestní
proces; z pohledu mezinárodních smluv ve smyslu čl. 10 Ústavy byla
v tomto ohledu dotčena následující ustanovení: čl. 5 odst. 1 písm.
c), čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod ve znění protokolů (č. 209/1992 a č. 243/1998 Sb.), dále
jen "Úmluva" a čl. 9 odst. 1, čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.).
Vzhledem k tomu, že procesní zásada přiměřenosti
(zdrženlivosti) je provedením čl. 4 odst. 4 Listiny, dotýká se
její nerespektování i této ústavní maximy; porušení citovaného
článku Listiny se promítá i do čl. 18 Úmluvy.
IV.
Na základě právního a ústavněprávního rozboru (II., III.)
dospěl Ústavní soud k závěru, že podané ústavní stížnosti je nutno
v celém rozsahu podle §82 odst. 1 zákona vyhovět, proto napadená
rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 18. 12. 2001