infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.04.2001, sp. zn. I. ÚS 29/01 [ usnesení / PAUL / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:1.US.29.01

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2001:1.US.29.01
sp. zn. I. ÚS 29/01 Usnesení Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2000, sp. zn. 12 Co 995/99, takto: Návrh ústavní stížnosti se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatel napadá svým návrhem ústavní stížnosti v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Plzni, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Plzni - městě, ve sporu stěžovatele proti L. o zaplacení částky 52.650,-- Kč a renty 10.000,-- Kč měsíčně. Domnívá se, že napadeným soudním rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud vydal nález, kterým se napadené rozhodnutí obecného soudu zruší. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh nelze považovat za důvodný. Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Podstatou ústavní stížnosti je zřejmě námitka, že "soudy" nevzaly v úvahu veškeré okolnosti projednávaného případu, resp. že obecný soud vyslovil názor, se kterým stěžovatel nesouhlasí a podle něhož není rozhodující, kdy byl podán návrh na připuštění dalšího účastníka soudního řízení, ale skutečnost, kdy soud o přistoupení dalšího účastníka řízení rozhodoval. Ústavní soud především konstatoval, že právo přezkumu činnosti a rozhodování obecných soudů, jak již výše uvedeno, nevykonává obecně, ale náleží mu toliko tehdy, jsou-li v té které věci v činnosti obecných soudů porušeny zásady ústavnosti, především pak ty, které jsou dány Listinou základních práv a svobod (srov. též nález sp. zn. III. ÚS 26/94, publikovaný pod č. 32, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1). Pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR, ze kterého vyplývá, že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, přímo negarantují základní práva a svobody, neboť v podstatě upravují toliko principy činnosti soudů, a tak poskytují institucionální záruku práva na soudní ochranu (hlava pátá Listiny základních práv a svobod) - přičemž jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 90 Ústavy ČR) - nicméně významně souvisejí s tzv. právem na spravedlivý proces (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 16/97, publikovaný pod č. 52, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8), jehož se stěžovatel taktéž dovolává. Je si nicméně třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý (přesněji řečeno řádný) proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny základních práv a svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na řádný proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupovaly-li obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a svůj postup řádně odůvodnily, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 16/93, publikovaný pod č. 51, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2). Samotná skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, publikovaný pod č. 39, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3). Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod neshledal. V daném případě se obecné soudy řídily ustanovením §92 ve spojení s §103 a §104 o. s. ř , ze kterých vyplývá, že k platnému připuštění dalšího účastníka řízení může dojít jen v případě, že jsou splněny podmínky řízení, které je soud povinen zkoumat kdykoliv v průběhu řízení. Jestliže pak je nedostatek podmínek řízení neodstranitelný (tj. právní neexistence odpůrce bez právního nástupce), nelze přistoupení dalšího účastníka řízení připustit a řízení je nutno zastavit. Pokud jde o námitku proti šestnáctiměsíční nečinnosti soudu, ke které došlo již v letech 1995 až 1997, Ústavní soud toliko konstatuje, že taková námitka měla a mohla být účinně uplatněna jen v době průtahů, a to nejdříve ve formě stížnosti proti průtahům (§6 zákona č. 335/1991 Sb. a §26 až 35 zákona ČNR č. 436/1991 Sb.) a teprve posléze event. ústavní stížností. Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení svým usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 25. dubna 2001 JUDr. Vladimír Paul předseda I. senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2001:1.US.29.01
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 29/01
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 25. 4. 2001
Datum vyhlášení  
Datum podání 16. 1. 2001
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Paul Vladimír
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
  • 436/1991 Sb., čl.
  • 99/1963 Sb., §92, §103, §104
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík účastník řízení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-29-01
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 38165
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-25