ECLI:CZ:US:2001:1.US.420.99
sp. zn. I. ÚS 420/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti JUDr. M. K., zastoupené advokátkou JUDr. J. P., proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 3. 7. 1996, č.j. 9 C 160/94-177, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 4. 1999, sp. zn. 12 Co 659/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud v Klatovech rozhodl, že návrh stěžovatelky (žalobce), aby soud uložil 1. žalovanému - Lesy České republiky, státní podnik Hradec Králové - jako nájemci "za povinnost" pronajímatelům odevzdat - vrátit lesní parcely v k.ú. M. č.p. 204, č.p. 914/2, č.p. 915, č.p. 1423, č.p. 1431, č.p. 1432, č.p. 1543/1, č.p. 1668, č.p. 1674/1, č.p. 1761, č.p. 2261, č.p. 2262 ve výměře stavu a hranicích, v jakých byly převzaty, se zamítá.
V odůvodnění rozsudku Okresní soud v Liberci zejména uvedl, že se stěžovatelka domáhala uložení povinnosti vůči 1. žalovanému, protože je spolu s 2. žalovanou - JUDr. V. Č. podílovou spoluvlastnicí shora uvedených lesních pozemků (dále jen "předmětných pozemků"). 1. žalovaný nepředal (podle názoru stěžovatelky) předmětné pozemky spoluvlastnicím zákonným způsobem, ačkoliv 1. žalovaný byl jako nájemce povinen je vrátit po té, co nájemní vztah existující mezi ním a stěžovatelkou a 2. žalovanou k 31. 1. 1992 skončil. Tuto povinnost však 1. žalovaný prý nesplnil, když jednal pouze s 2. žalovanou, a do dne podání žaloby stěžovatelku k jejich převzetí nevyzval. Vzhledem k nejasnosti hranic a vzniklému závadnému stavu nedošlo k podpisu předávacího protokolu při schůzce, kterou dojednala sama stěžovatelka v květnu nebo v červnu 1992. Po provedeném dokazování vzal Okresní soud v Klatovech za prokázáno, že stěžovatelka a 2. žalovaná jsou spoluvlastnicemi předmětných pozemků, a že obě daly 1. žalovanému výpověď z nájmu těchto pozemků dne 4. 10. 1991. Nájemní vztah tak skončil ke dni 31. 1. 1992. Z dokazování dále vyplynulo, že 1. žalovaný měl zájem na tom, aby došlo k řádnému převzetí předmětných nemovitostí stěžovatelkou, avšak ona sama předávací protokol nepodepsala. Proto to byla právě stěžovatelka, která nesplnila svou povinnost předmětné nemovitosti převzít. Jelikož podepsání předávacího protokolu je pouze akt administrativní, dospěl Okresní soud v Klatovech k závěru, že stěžovatelce jako jedné z vlastnic předmětných pozemků fakticky nic nebránilo v tom, aby na nich hospodařila, a to nejméně od 22. 5. 1992, kdy na nich přestal hospodařit 1. žalovaný.
Krajský soud v Plzni citovaný rozsudek Okresního soudu v Klatovech svým v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil.
V odůvodnění tohoto rozsudku zejména uvedl, že soud prvního stupně provedl veškeré důkazy potřebné k řádnému zjištění skutkového stavu, z nichž správně dovodil, že nájemní vztah žalovaného - Lesy České republiky, státní podnik Hradec Králové - k předmětným pozemkům skončil ke dni 31. 1. 1992, a že obchůzkou, kterou se stěžovatelkou provedl jeho pracovník Ing. K., učinil žalovaný zadost všem svým povinnostem vyplývajícím pro něho v souvislosti se skončením nájemního vztahu z ust. §682 občanského zákoníku. Dále dodal, že se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že je povinností vlastníka od nájemce předmět nájmu v souvislosti se skončením nájemního vztahu převzít. Žalovaný dal stěžovatelce dostatečně najevo ukončení své činnosti vyplývající z nájemního vztahu, takže se stěžovatelka může nerušeně ujmout výkonu svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem, jež jí svědčilo i za trvání nájemního vztahu žalovaného.
V záhlaví uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech napadla stěžovatelka ústavní stížností. V ní zejména tvrdí, že žalovaný - Lesy České republiky, státní podnik Hradec Králové - dosud nesplnil svou povinnost vrátit předmět nájmu, neboť od samého počátku jednal pouze s 2. žalovanou - JUDr. V. Č.- jednou z podílových spoluvlastnic předmětných pozemků. Stěžovatelku však do současné doby k převzetí předmětných pozemků nevyzval. Ta si proto sama ze své vlastní iniciativy dojednala obchůzku v terénu k zjištění stavu. K podpisu předávacího protokolu nedošlo vzhledem k nejasnosti hranic a vzniklému závadnému stavu, kvůli kterému bylo dohodnuto, že během 2-3 měsíců dojde k nové pochůzce za účasti sousedních vlastníků či některého starousedlíka, aby hranice mohly být specifikovány pokud možno přesně. K jednání se stěžovatelkou ze strany žalovaného - Lesy České republiky, státní podnik Hradec Králové - však po té nedošlo. Až v srpnu 1993, a to poprvé, vešel tento žalovaný s navrhovatelkou ve styk. Požadoval zpětně podpisy protokolu z 22. 5. 1992 podepsaného 2. žalovanou - JUDr. V. Č. - a po té dal sám stěžovatelce výpověď, podle níž výpovědní lhůta skončila 10. 12. 1993. K převzetí předmětných pozemků ji však nevyzval. Stěžovatelka navíc trvá na tom, že není možné, aby nájemní vztah u jedné podílové spoluvlastnice skončil 22. 5. 1992 a u druhé v prosinci 1993, protože to je v rozporu s ustanoveními upravujícími podílové spoluvlastnictví.
Dále stěžovatelka uvedla, že tvrzení Okresního soudu v Klatovech nemají oporu v dokazování, a že Krajský soud v Plzni rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, aniž se vypořádal s tím, že jedné podílové spoluvlastnici skončil nájemní vztah na základě výpovědi z 4. 10. 1991 a druhé na základě výpovědi z 6. 8. 1993. Podle vlastního názoru jí vznikla škoda tím, že 2. žalovaná - JUDr. V. Č. - prováděla těžbu kalamitního dřeva a částečně i běžnou těžbu bez souhlasu stěžovatelky v době, kdy předmětné pozemky nebyly a dosud nejsou 1. žalovaným - Lesy České republiky, státním podnikem Hradec Králové - jako nájemcem řádně dle §682 a násl. obč. zák. předány (roz. vlastnicím) do užívání. Oběma obecným soudům stěžovatelka zejména vytýká nesprávné právní posouzení věci (na základě zjištěných důkazů), neboť jejich právní závěry se opírají zejména o volné hodnocení důkazů a vlastní úvahou nahrazují důkazy, které prováděny nebyly; tím docházejí k nesprávnému právnímu závěru, na jehož základě je stěžovatelka dotčena ve svých právech. Jejich postupem tak došlo k porušení základního ústavně zaručeného práva stěžovatelky, tedy práva zakotveného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a to principu, že základní právo - v tomto případě právo vlastnické je nezrušitelné a chráněné. Krajský soud v Plzni tedy nepostupoval podle čl. 90 Ústavy ČR a neposkytl právům stěžovatelky ochranu.
K ústavní stížnosti se vyjádřil i účastník řízení - Krajský soud v Plzni a vedlejší účastník - JUDr. V. Č-. Okresní soud v Klatovech uvedl, že s k ústavní stížnosti nevyjadřuje a Lesy České republiky, státní podnik Hradec Králové, Ústavnímu soudu sdělil, že se svého postavení vedlejšího účastníka vzdává.
Krajský soud v Plzni se vyjádřil pouze v tom smyslu, že jeho rozhodnutí nijak nepřípustně do vlastnického práva stěžovatelky k předmětným nemovitostem nezasahuje, a že si není vědom, že by byl stěžovatelce odepřel právo na ochranu jejího vlastnického práva. Na konání ústního jednání netrvá.
JUDr. V. Č. k věci zejména uvedla, že ústavní stížnost považuje za zcela bezdůvodnou, neboť celé řízení bylo shledáno bez vad. Stěžovatelka prý zneužívá svého práva k bezdůvodnému vedení sporů, když se na jedné straně domáhá vydání nemovitostí (lesů), ke kterým měla trvalé vlastnické právo, a na straně druhé svojí nečinností způsobuje, že po ukončení nájemního vztahu k těmto nemovitostem není důsledně realizováno a stvrzeno jejich převzetí (při pochůzce účastníků nájemního vztahu na místě samém), neboť se na svolané jednání svévolně nedostavila. Podle jejího názoru stěžovatelka uplatňuje před Ústavním soudem stejně jako v předchozích řízeních práva, která nebyla ničím zpochybňována. Navíc mylně považuje Ústavní soud ČR za součást obecných soudů a dožaduje se přezkumného řízení, které není v pravomoci Ústavního soudu. Současně sdělila, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá a že se vzdává svého postavení vedlejšího účastníka řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Zjištění, ze kterých Ústavní soud vychází, jsou dána zejména jeho ústavní úlohou. Tou je toliko ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud se tedy zpravidla nezabývá přehodnocováním dokazování prováděných obecnými soudy, jež mu přísluší jen v případě, že jím byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu dochází obvykle tehdy, jestliže právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (viz nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3., C. H. Beck, ročník 1995, díl. I., str. 257).
O takový případ se však v souzené věci zjevně nejedná.
Stěžovatelka zejména namítá, že právní závěry soudů prvního i druhého stupně nemají oporu v dokazování, a že proto došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví. Stěžovatelka v tomto ohledu zejména vytýká, že se Krajský soud v Plzni nevypořádal s tím, že nájemní vztah skončil jedné podílové spoluvlastnici v jiné době než podílové spoluvlastnici druhé. Již z této argumentace vyplývá, že stěžovatelka především požaduje, aby Ústavní soud zaujal své stanovisko k tomu, zda se soudy dostatečně zabývaly právními účinky jednotlivých úkonů (které provázely skončení nájemního vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem JUDr. V. Č. na straně jedné a žalovaným - Lesy ČR, státní podnik Hradec Králové - vystupujícím v řízení před Okresním soudem v Klatovech jako 1. žalovaný a jako jediný žalovaný v odvolacím řízení před Krajským soudem v Plzni na straně druhé) a zda z nich vyvodily správné právní závěry. Vzhledem k deklarované úloze Ústavního soudu při ochraně ústavnosti, tj. ochraně ústavně zaručených práv, v daném případě práva na ochranu vlastnictví, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že mu nepřísluší se těmito námitkami zabývat. Je tomu tak proto, že právo stěžovatelky na ochranu vlastnictví, jehož zákonný obsah spočívá v jeho ochraně proti nezákonným zásahům ze strany státu či třetích osob, ve své podstatě nebylo a ani nemohlo být tvrzenými nedostatky dotčeno. Ústavní soud se totiž ztotožňuje se závěry obou soudů vyplývajícími z dokazování, že stěžovatelce nebylo ve výkonu vlastnického práva k předmětným nemovitostem ze strany žalovaného - Lesy ČR, státní podnik Hradec Králové - fakticky bráněno, neboť ten si nečinil žádná práva k předmětným nemovitostem po té co bylo jeho právo nájmu ukončeno. V tomto směru považuje provedená dokazování za zcela dostatečná, a proto neshledal tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů obecných (srov. ustálená judikatura Ústavního soudu).
Proto má Ústavní soud za to, že tvrzení stěžovatelky o porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a v čl. 90 Ústavy ČR jsou zjevně neopodstatněná.
Z tohoto důvodu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. 4. 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu Ústavního soudu