ECLI:CZ:US:2001:1.US.567.2000
sp. zn. I. ÚS 567/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů T. M., a J. M., obou zastoupených advokátem JUDr. J. Š., proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 1 T 56/2000, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 6 To 141/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě napadeným rozsudkem shledal stěžovatele vinnými z pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 a §148 odst. 2 a 3 písm. c) trestního zákona a za to je oba odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu 2 roků.
Tohoto trestného činu se prý stěžovatelé dopustili tím, že po vzájemné domluvě se záměrem vylákat od Finančního úřadu v Jihlavě nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty T. M. jako společník firmy M. bez uskutečnění zdanitelného plnění ve výši 3.780.756 Kč vystavil dne 13. 4. 1999 fakturu J. M. (jakožto soukromému podnikateli), který prý pak s jeho vědomím zahrnul tuto fingovanou fakturu do daňových dokladů za měsíc duben 1999, na jejich základě dne 25. 5. 1999 u Finančního úřadu v Jihlavě neúspěšně uplatnil nadměrný odpočet DPH ve výši 681.775,60 Kč. K vrácení nadměrného odpočtu DPH však nedošlo. Stěžovatelé prý skutkový děj doznali, avšak své jednání považují toliko za pouhé pochybení v rámci zákona o dani z přidané hodnoty a nikoliv za úmyslnou trestnou činnost. Okresní soud však zjistil, že oba stěžovatelé ve vzájemné součinnosti uplatnili u finančního úřadu fakturu na zboží, které jednak nebylo dodáno, jednak (dokonce) nedošlo ani k uzavření smlouvy na dodávku předmětného zboží. Proto je soud shledal vinným z pokusu uvedeného trestného činu a odsoudil je shora popsaným způsobem.
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným usnesením odvolání stěžovatelů proti citovanému rozsudku okresního soudu zamítl.
V jeho odůvodnění krajský soud uvedl, že soud prvního stupně učinil úplná a správná skutková zjištění a trestnou činnost stěžovatelů správně kvalifikoval i po právní stránce. Oba stěžovatelé prý nepochybně jednali po vzájemné domluvě, jelikož T. M. vystavil fingovanou fakturu J. M. a ten ji zahrnul do daňových dokladů a uplatnil u finančního úřadu. Odvolací námitka T. M., že jako důkaz k rozhodnutí ve věci neměly být použity listiny založené na č.l. 28-32 spisu, neboť byly opatřeny ještě před sdělením obvinění, je prý zcela nedůvodná, jelikož tyto listiny byly opatřeny zákonným způsobem a mohly proto sloužit jako důkaz.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že se předmětného trestného činu nedopustili. Výrok o vině údajně vyplývá z listinných důkazů, a to z oznámení finančního úřadu, přiznání k dani s výzvou, platebního výměru a protokolu (č.l. 28-32). Tyto důkazy prý byly opatřeny ještě před sdělením obvinění, přičemž nemohly být ani splněny podmínky pro provádění neodkladných či neopakovatelných úkonů ve smyslu trestního řádu. Přesto soud provedl důkaz přečtením těchto listin podle ustanovení §213 trestního řádu. Stěžovatelé se domnívají, že tyto listiny byly Policii ČR ještě před sdělením obvinění postoupeny správcem daně, čímž byl porušen nejen trestní řád, nýbrž §8 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, neboť skutečnosti zjištěné v průběhu daňového řízení podléhají mlčenlivosti, což však neplatí v přípravném řízení trestním a řízení před soudem. Ze spisu prý není zákonný způsob získání důkazů patrný.
Stěžovatelé proto dovozují, že napadenými rozhodnutími obecné soudy porušily jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhují, aby byla zrušena.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud i při posuzování souzené věci. Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatelů, že se předmětného trestného činu nedopustili a že k výroku o jejich vině dospěly obecné soudy pouze na základě listinných důkazů, které neměly být použity. Po prostudování příslušného spisového materiálu však Ústavní soud konstatoval, že námitky stěžovatelů nejsou důvodné. V souzené věci je totiž zřejmé, že obecné soudy při svém rozhodování vycházely nejen z předmětných listinných důkazů, nýbrž i z důkazů dalších. Tak např. na č.l. 14 sám J. M. při výslechu v přípravném řízení trestním uvedl, že příslušná faktura mu byla vystavena, přestože bylo zřejmé, že fakturované zboží nevlastní; T. M. při hlavním líčení dne 30. 3. 2000 prohlásil, že "jsem zboží nedodal a přesto jsme fakturu vystavili", na č.l. 35 je založen přípis VZT-Vzduchotechniky, a.s., ze dne 24. 1. 2000, z něhož především vyplývá, že tuto firmu v inkriminovaném období nenavštívil ani žádný ze stěžovatelů ani P. N. a že v tomto období nepřišla žádná objednávka na zařízení, touto firmou vyráběného, a nebyla odeslána rovněž žádná nabídka. Ústavní soud dále nemohl přehlédnout, že Okresní soud v Jihlavě při ústním jednání obsah předmětných listinných důkazů řádně přečetl a že k nim stěžovatelé neměli žádné připomínky (č.l. 61).
K námitce, že tyto listinné důkazy neměly být v trestním řízení vůbec použity, neboť byly získány ještě před sdělením obvinění, Ústavní soud uvádí, že finanční úřad představuje státní orgán, který je ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 trestního řádu povinen "neprodleně oznamovat státnímu zástupci nebo policejním orgánům skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin". Jestliže tedy finanční úřad splnil svoji oznamovací povinnost v souzené věci, není možno tvrdit, že porušil svoji povinnost mlčenlivosti a že takto získané důkazy nesměly být použity v trestním řízení. Ani samotní stěžovatelé totiž nepopírali, že se dopustili protizákonného jednání (č.l. 61) a nikterak tedy zmiňované listinné důkazy nezpochybnili, nýbrž pouze tvrdili, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, tzn. úmysl. Ústavní soud zastává názor, že finanční úřad nepochybil ani tím, že policejnímu orgánu předmětné listinné důkazy poskytl, neboť je zřejmé, že pro vypracování sdělení obvinění a tedy pro zahájení trestního stíhání ve smyslu ustanovení §160 trestního řádu je vždy nutno shromáždit dostatečné podklady nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin a že jej spáchala určitá osoba, což v daném případě zejména z těchto důkazů vyplývalo (byť nikoli výlučně).
Za těchto okolností Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost ve skutečnosti brojí toliko proti hodnocení důkazů, provedeného obecnými soudy, jejichž přehodnocování však Ústavnímu soudu - jak vyplývá z výše uvedeného - zpravidla nepřísluší. Ústavní soud dále konstatuje, že v průběhu celého trestního řízení byla respektována všechna procesní práva stěžovatelů, když zejména měli možnost vyjádřit se ke všem provedeným důkazům a navrhnout důkazy vlastní. Trestní proces, proti nim vedený, byl proto jako celek spravedlivý a Ústavní soud neshledal důvod jej - z ústavně právního hlediska - v tomto směru jakýmkoliv způsobem zpochybňovat.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. 4. 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu Ústavního soudu