ECLI:CZ:US:2001:1.US.641.2000
sp. zn. I. ÚS 641/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelů J. V., N. F., ing. J. P., L. G., B. N., a Z. D., všech zastoupených JUDr. S. M., advokátem, proti rozhodnutí Okresního úřadu Brno - venkov ze dne 11. 10. 2000, čj. KP-450/00, o pozastavení výkonu usnesení Městské rady v Ivančicích ze dne 25. 9. 2000 o vyhlášení místního referenda, jakož i proti usnesení Městské rady v Ivančicích ze dne 11. 10. 2000, čj. 30/R22, o zrušení usnesení Městské rady v Ivančicích ze dne 25. 9. 2000, o vyhlášení místního referenda, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé svým návrhem napadají jednak v záhlaví uvedené rozhodnutí Okresního úřadu Brno-venkov, o pozastavení výkonu usnesení Městské rady v Ivančicích, jednak usnesení Městské rady v Ivančicích, o zrušení usnesení Městské rady v Ivančicích. Domnívají se, že těmito akty došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv podle čl. 1, čl. 2 odst. 1, 3 a 4, čl. 8, čl. 9 odst. 3, čl. 101 odst. 4 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, preambule a čl. 3 odst. 2, čl. 8 odst. 3 Evropské charty místní samosprávy (publ. pod č. 181/1999 Sb.) a čl. 25 písm. a) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (vyhl. pod č. 120/1976 Sb.). Stěžovatelé navrhují zrušení napadených aktů a zároveň podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, navrhují zrušení §62 odst. 2 zákona o obcích, ve znění platném do dne účinnosti zákona č. 128/2000 Sb. a zrušení §90 odst. 1 věty druhé a §90 odst. 2 zákona č. 298/1992 Sb., o volbách do zastupitelstev v obcích a o místním referendu, ve znění pozdějších předpisů.
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je mj. oprávněna podat ústavní stížnost fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud musel proto především nejdříve posoudit, zda napadená rozhodnutí mají charakter zásahů orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatelů.
Zásahem je z obecného pohledu takové jednání, kterým se konkrétní, subjektivní ústavně zaručená práva (právo) někoho proti jeho vůli určitým způsobem omezují. Musí jít o individuální akt směřující vůči konkrétní osobě, která návrh podává, tedy o zásah individualizovaný a konkretizovaný. Není proto přípustná tzv. actio popularis, tj. návrh ve věci, která se stěžovatele bezprostředně právně netýká, resp. v níž jeho subjektivní práva nebyla zásahem dotčena. Ústavní stížností se pak napadá buď rozhodnutí orgánu veřejné moci, tj. (písemný, formalizovaný) právní akt, který je výsledkem právního řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, nebo opatření či jiný zásah orgánu veřejné moci.
V prvém případě se musí jednat o pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci, rozhodnutí o posledním (procesním) prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci (než je rozhodnutí) pak nutno chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, publ. pod č. 78, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4).
Ústavní soud na základě aplikace uvedených definičních znaků dospěl k závěru, že v daném případě by se mohlo - ve vztahu ke stěžovatelům - jednat pouze o jiný zásah orgánu veřejné moci.
V návrhovém žádání (petitu), kterým je Ústavní soud vázán, stěžovatelé požadují, aby napadené akty - které ovšem mají, jak naznačeno výše, ve vztahu ke stěžovatelům charakter jiného zásahu orgánu veřejné moci - zrušil. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, však takové rozhodnutí neumožňuje (srov. §82 odst. 2 písm. b)). Ústavní soud, stejně jako každý jiný orgán veřejné moci v demokratickém právním státě, totiž může uplatňovat státní moc jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Proto nezbylo než ústavní stížnost posuzovat jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Ústavní soud pro úplnost na vysvětlenou (obiter dictum) uvádí, že je sice pravdou, že čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (a obdobně i čl. 25 písm. a) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech) lze vyložit tak, že garantuje mj. i právo participace na konání místního referenda jako formy přímé účasti na správě věcí veřejných, resp. součásti výkonu práva na samosprávu. Citované ustanovení však nelze chápat tak, jako by zaručovalo i právo konání takového referenda vyvolat. Naše ústavní předpisy totiž neznají tzv. lidovou iniciativu, tj. ústavně předepsanou (a tedy i takto garantovanou) proceduru, kdy lze sebráním určitého počtu podpisů pod petici iniciovat konání referenda. Z toho plyne, že i v případě, že by Ústavní soud neodmítl návrh z důvodu své nepříslušnosti, musel by jej odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Z výše uvedených důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, Ústavní soud se nezabýval návrhem na zrušení §62 odst. 2 zákona o obcích, ve znění platném do dne účinnosti zákona č. 128/2000 Sb. a zrušení §90 odst. 1 věty druhé a §90 odst. 2 zákona č. 298/1992 Sb., o volbách do zastupitelstev v obcích a o místním referendu, ve znění pozdějších předpisů, neboť tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2001 JUDr. Vladimír Paul
soudce Ústavního soudu