ECLI:CZ:US:2001:1.US.664.2000
sp. zn. I. ÚS 664/2000
Usnesení
I. ÚS 664/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů I. T. a G. M., zastoupených JUDr. J. Z., advokátkou, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 20. 9. 2000, č. 5 Zn 229/2000-5, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 30. 10. 2000 se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 20. 9. 2000, č. 5 Zn 229/2000-5, kterým byla podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta jejich stížnost proti usnesení Obvodního oddělení Policie ČR, Brno - Královo Pole, ze dne 10. 8. 2000, č. j. MRBM- 1025/KRP-TČ-2000. Tímto rozhodnutím Obvodní oddělení Policie ČR podle §159 odst. 1 trestního řádu odložilo věc "podezření z trestného činu neoprávněného užívání cizí věci" (§249 odst. 2 trestního zákona), kterého se měli dopustit M. Š. a T. B. tím, že podle stěžovatelů neoprávněně zadržovali jejich osobní věci, specifikované v předmětném rozhodnutí. V odůvodnění policejní orgán uvedl, že dané oznámení, týkající se nevrácených věcí již bylo touto součástí Policie ČR řešeno, když věc byla posléze rovněž odložena (usnesení ze 17. 1. 2000, č. j. MRBM-1531/KRP-TČ-99). V nyní šetřeném oznámení byly opět uvedeny věci, jejichž samotná povaha prakticky vylučuje určení, zda se jedná o osobní věci nebo majetek společnosti "I." a stěžovatelé nijak nedoložili vlastnické právo k nim. Policejnímu orgánu se zdála navíc pochybná i cena, kterou stěžovatelé ohodnotili některé uvedené předměty, např. "poznámky na získání prostředků na objekt Z." (5 000 000 Kč), "osobní kontakty paní M." (500 000 Kč), navštívenky (50 000 Kč).
Proti uvedenému rozhodnutí podali stěžovatelé stížnost, kterou Městské státní zastupitelství v Brně ústavní stížností napadeným usnesením zamítlo, přičemž konstatovalo, že policejní orgán učinil ve věci úplná a správná skutková zjištění, mající oporu v provedených důkazech a nepochybil, pokud dospěl k závěru, že jednáním podezřelých nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu neoprávněného užívání cizí věci.
Stěžovatelé jsou toho názoru, že Městské státní zastupitelství v Brně tímto usnesením porušilo jejich ústavně zaručené právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a jeho postup vůči nim považují za odepření spravedlnosti. Zkrácení v právu vlastnit majetek spatřují prý v "naprosto povrchním způsobu opatřování důkazů policejním orgánem, když tento vycházel pouze z výpovědí osob, oznámených jako podezřelých ze spáchání trestného činu". Podle tvrzení stěžovatelů nebyly provedeny všechny důkazy, prokazující neoprávněné užívání cizí věci, ačkoliv byly navrženy, a to výslech svědkyně J. M. a korespondence, předložená k předchozímu řízení (č. j. MRBM 1531/KRP-TČ-99).
Městské státní zastupitelství v Brně jako účastník řízení před Ústavním soudem ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 27. 12. 2000 uvedlo, že podle jeho názoru stížnost není důvodná a odkázalo na odůvodnění napadeného usnesení. Policie ČR - obvodní oddělení Brno Královo Pole ve vyjádření z 27. 12. 2000 konstatovala, že stěžovatelé podali již několik trestních oznámení, které se týkaly objektu "Z." na ul. P. v Brně, o který vedou spor s jednateli firmy "I." B. a Š.. O majetku, o kterém stěžovatelé tvrdí, že patří jim, naopak pánové B. se Š. tvrdí, že patří společnosti "I.", na kterou je navíc vyhlášen konkurs a o veškerém majetku tedy rozhoduje správkyně konkursní podstaty. Samotný stěžovatel Tužinský je prý stíhán pro podezření z trestných činů poškozování věřitele a pomluvy, kterých se měl dopustit jako jednatel uvedené společnosti.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Fyzická nebo právnická osoba je oprávněna podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy (§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), který není jakýmsi "superrevizním orgánem" v rámci orgánů veřejné moci v ČR, přezkoumal, vědom si svého ústavního vymezení, veškeré shromážděné podklady k dané věci a dospěl k závěru, že ve zkoumaném případě nedošlo k porušení žádných ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v pouhé polemice se závěrem příslušných orgánů, rozhodujících ve věci. Stěžovatelé brojí proti jejich zjištění, že se v dané věci nejednalo o podezření z trestného činu, přičemž stížnost v zásadě opírají pouze o svou subjektivně chápanou představu o tom, jak by podle nich tyto orgány měly postupovat. Orgány činné v trestním řízení však konaly odpovídajícím způsobem v rámci své kompetence, s přihlédnutím k charakteru řešené věci a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Za takové situace Ústavní soud nemůže a nesmí do jejich činnosti jakkoliv zasahovat, či ji dokonce nahrazovat. K výše uvedené obecné charakteristice svých pravomocí v oblasti řízení o ústavních stížnostech proto Ústavní soud dodává, že ke zrušení napadeného rozhodnutí by nepostačovalo, ani kdyby jím došlo k případnému porušení běžného zákona. Toto porušení by muselo být natolik extrémní, že by svou intenzitou porušilo současně i ústavně zaručené základní práva nebo svobody stěžovatelů. Ve zkoumaném případě však k porušení zákonných předpisů nedošlo a tím spíše nebyla ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá zasáhnout do sféry, chráněné předpisy nejvyšší právní síly.
Dále nutno konstatovat, že poukaz stěžovatelů na čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je vzhledem ke zkoumané věci nepřípadný. Celý článek 11 Listiny chrání vlastnické právo proti zásahům orgánů moci veřejné a čl. 11 odst. 1 nutno především chápat jako ústavní příkaz zákonodárci, který nesmí z práva na vlastnictví nikoho vyloučit. Ochranu vlastnictví v rámci soukromoprávních vztahů mezi fyzickými a právnickými osobami pak zajišťuje zejména občanský zákoník, který také vymezuje obsah tohoto práva. Stěžovatelé mají možnost se domáhat svých práv v občanskoprávním řízení a pokud se jim podaří prokázat vlastnické právo k uváděným věcem, poskytne jim nepochybně ochranu nezávislý a nestranný soud, právě v souladu s čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, na který stěžovatelé rovněž nepřípadně a za dané situace i předčasně poukazují.
Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatelů odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 22. června 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu
Doručit:
- oba stěžovatelé
- advokát
- Městské státní zastupitelství Brno
- Obvodní oddělení policie ČR, Brno- Královo Pole
- založit