infUsBrne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22.06.2001, sp. zn. I. ÚS 97/2000 [ usnesení / KLOKOČKA / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:1.US.97.2000

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2001:1.US.97.2000
sp. zn. I. ÚS 97/2000 Usnesení I. ÚS 97/2000 Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. A. H., zastoupené advokátkou JUDr. Z. J., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 1999, sp. zn. 5A 40/97, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví ČR ze dne 26. 2. 1997, č. j. 9353/97 PRO-075-26.02.97, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatelka ve svém návrhu namítala porušení svých ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně měla za to, že došlo k porušení čl. čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 26 odst. 1, 2, čl. 31, čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ke své stížnosti stěžovatelka blíže uvedla, že rozhodnutím Okresního úřadu v Bruntále ze dne 14. 3. 1994, č. j. RZ 210/94, byla zrušena její registrace k poskytování zdravotní péče v nestátním zdravotnickém zařízení. Ministerstvo zdravotnictví ČR rozhodnutím, č. j. PRO-SEP-075-H-29.9.94, odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí okresního úřadu zamítlo a citované rozhodnutí potvrdilo. Vrchní soud v Praze na základě stěžovatelkou podané žaloby pak rozsudkem ze dne 22. 3. 1996, sp. zn. 6A 198/94, rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ČR zrušil, vrátil mu věc k dalšímu řízení a uložil mu zároveň povinnost zaplatit stěžovatelce náklady řízení. Ministerstvo zdravotnictví v návaznosti na rozsudek Vrchního soudu v Praze o věci znovu jednalo a rozhodnutím, č. j. 9353/97 PRO-075-26.02.97, opětovně zamítlo odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Okresního úřadu v Bruntále ze dne 14. 3. 1994. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu k Vrchnímu soudu v Praze, který rozhodl napadeným rozsudkem tak, že se žaloba zamítá a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podle názoru stěžovatelky došlo postupem, resp. rozhodnutími orgánů veřejné moci k porušení především čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle kterého může každý činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, a to ve vazbě na zákon č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 160/1992 Sb."). Citovaný zákon v ustanovení §3 negativně vymezuje poskytování zdravotní péče v nestátních zařízeních s odkazem na zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 20/1966 Sb."), a určuje tak činnosti vyhrazené státním zdravotnickým zařízením. Takové činnosti jsou v zákoně č. 20/1966 Sb. uvedeny zejména v ustanoveních §34, 71 a 75. Podle mínění stěžovatelky o všech ostatních činnostech lékařů v režimu zákona č. 160/1992 Sb. lze říci, že mohou být poskytovány obdobně jako ve státních zdravotnických zařízeních a platí tedy pro ně stejné zásady péče o zdraví lidu, jež lékaře zavazují. Stěžovatelka dále uvedla, že je skutečností, že tzv. obory zdravotnických pracovníků v jednotlivých kategoriích určuje ministerstvo zdravotnictví, avšak v ust. §55 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb. je konstatováno, že každý zdravotnický pracovník je povinen zejména vykonávat své povolání v rozsahu a způsobem, pro něž určuje zásady ministerstvo zdravotnictví. Podle ustanovení §59 zákona č. 20/1966 Sb. může ministerstvo zdravotnictví zřizovat instituty, jejichž posláním je pedagogická, metodická a vědeckovýzkumná činnost, a které podléhají akreditaci. Stěžovatelka ve své stížnosti zdůraznila, že zákon neukládá zdravotnickým pracovníkům povinnost dalšího vzdělávání. Uvedla, že i v případě, pokud by tato povinnost byla stanovena, zákon neurčuje, že by bylo nutno provádět zvyšování kvalifikace jen u těch institutů, které může zřizovat ministerstvo zdravotnictví. podle názoru stěžovatelky k výkonu lékařského povolání jednoznačně postačuje ukončené vysokoškolské studium na lékařské fakultě. Jestliže magnetoterapie není ve správních předpisech uváděna, a přesto ji lékaři s vědomím ministerstva zdravotnictví vykonávají, nemůže být podle mínění stěžovatelky s ohledem na čl. 26 Listiny základních práv a svobod taková činnost zakazována. Stěžovatelka současně měla za to, že napadené rozhodnutí ministerstva zdravotnictví porušuje i čl. 31 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo na ochranu zdraví, neboť uvedenou metodou stěžovatelka přispěla svým pacientům ke zlepšení jejich zdraví. Porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod spatřovala stěžovatelka ve skutečnosti, že obecný soud neshledal nezákonnost správního rozhodnutí a nezabýval se rovněž otázkou, zda stěžovatelka poskytovala léčebnou péči formou magnetoterapie oprávněně. Uvedené správní rozhodnutí bylo podle názoru stěžovatelky vydáno v rozporu se skutečným stavem, celé řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu a nebylo přitom stěžovatelce odpovídajícím způsobem umožněno nahlížet do spisu. Ústavní soud po přezkoumání skutkového i právního stavu v uvedené věci dospěl k závěru, že stížnost stěžovatelky je zjevně neopodstatněná. Z přiloženého listinného materiálu je zřejmé, že stěžovatelka uplatnila shodnou argumentaci jak před obecným soudem, tak i ve své ústavní stížnosti. Zejména polemizovala se závěry správního orgánu ohledně porušení ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 160/1992 Sb. Údajné porušení této právní normy však již bylo předmětem přezkumu soudu na základě původní žaloby stěžovatelky. Na základě žádosti stěžovatelky vydal dne 9. 11. 1992 Okresní úřad v Bruntále pod č. j. RZ-32/160/92 F rozhodnutí o registraci nestátního zdravotnického zařízení s tím, že stěžovatelka bude provozovat nestátní zdravotnické zařízení - obvodní a závodní lékař včetně pohotovostní služby. Shora uvedenou registraci Okresní úřad v Bruntále rozhodnutím ze dne 14. 3. 1994, č. j. RZ 210/84 zrušil. Zrušení registrace odůvodnil tím, že stěžovatelka porušuje povinnosti, které jí vyplývají ze zákona č. 160/1992 Sb. a ze zákona č. 20/1966 Sb. V oznámení o zahájení předmětného správního řízení byla stěžovatelka vyzvána, aby uplatnila svá práva, zejména aby vznesla připomínky, navrhla důkazy apod., přičemž věcné připomínky stěžovatelka neuplatnila. Ministerstvo zdravotnictví na základě odvolání stěžovatelky proti tomuto správnímu rozhodnutí ve svém rozhodnutí potvrdilo prvoinstanční správní rozhodnutí s tím, že stěžovatelka nemá pro výkon magnetoterapie odbornou způsobilost a vydané rozhodnutí o registraci nestátního zdravotnického zařízení poskytování takové zdravotní péče ve svém výčtu neuvádí. Stěžovatelce bylo zejména přičítáno porušení dalších povinností, a to povinností spolupracovat s jinými zdravotnickými zařízeními a revizními orgány. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 3. 1996, č. j. 6A 198/94-43, na základě žaloby stěžovatelky napadené rozhodnutí zrušil jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a vrátil věc správnímu orgánu k dalšímu řízení. Jednalo se zejména o doplnění řízení ve věci posouzení otázky, zda lze magnetoterapii provádět jako součást praxe praktického lékaře, jak se nabývá a prokazuje způsobilost pro používání této metody, zda, kdy, kým a jak byla stěžovatelka poučena o tom, že nemá potřebnou kvalifikaci pro provádění magnetoterapie. Ze spisového materiálu vyplývá, že se správní orgán výše uvedenou otázkou ve všech souvislostech zabýval. Správní orgán po provedeném řízení opět dospěl k závěru, že prvoinstanční správní orgán nepochybil, pokud registraci stěžovatelky zrušil pro porušení povinností dle ust. §5 odst. 2 písm. b) zákona č. 160/1992 Sb., totiž z hlediska povinnosti spolupracovat s jinými zdravotnickými zařízeními, pokud je toho třeba k poskytování zdravotní péče. Toto porušení zákona podrobně správní orgán ve svém rozhodnutí odůvodnil z hlediska chybějící spolupráce stěžovatelky s jinými lékaři, jakož i s revizními orgány. Odvolací správní orgán dospěl k závěru, že prvoinstanční správní orgán měl ke zrušení registrace stěžovatelky dva závažné důvody, přičemž každý z nich by postačoval ke zrušení registrace. Odvolací správní orgán se ve svém rozhodnutí zabýval i otázkou neoprávněného poskytování metody magnetoterapie stěžovatelkou a dospěl k závěru, že stěžovatelka porušila navíc i ustanovení §5 odst. 2 písm. a) zákona č. 160/1992 Sb. Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku potvrdil závěry správních orgánů, když dospěl k závěru, že oba důvody uvedené prvoinstančním správním orgánem pro zrušení registrace stěžovatelky pro porušení povinností uvedených v ustanovení §5 odst. 2 písm. b) zákona č. 160/1992 Sb. považuje za prokázané. Zásadní spornou otázkou v uvedené věci byla okolnost, že odvolací správní orgán uvedl jako další důvod pro zrušení registrace stěžovatelky i porušení povinností dle ust. §5 odst. 2 písm.a), a to pro neoprávněné používání metody magnetoterapie. Po připojení tohoto důvodu nebylo z původního rozhodnutí odvolacího správního orgánu zřejmé, zda tento bez tohoto dalšího důvodu považuje již ostatní dva důvody uvedené prvoinstančním správním orgánem za dostatečné, resp. zda až po připojení třetího důvodu nastává situace, kdy jsou dány důvody pro zrušení registrace. Vzhledem k okolnosti, že ve svém dalším rozhodnutí odvolací správní orgán jasně vyjádřil závěr, že oba důvody uvedené v rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu jsou natolik závažné, že každý z nich je schopný přivodit zrušení registrace stěžovatelky, nebylo již rozhodující prokazování třetího důvodu ke zrušení registrace, neboť odvolací správní orgán rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu z pohledu porušení zákonem stanovených povinností stěžovatelkou potvrdil. Přesto však odvolací správní orgán ve svém rozhodnutí shledal a podrobně i odůvodnil třetí důvod ke zrušení registrace. S přihlédnutím k popsané situaci považuje Ústavní soud závěr Vrchního soudu v Praze za přiměřený. Soud věc uzavřel bez pochybení tak, že pokud je na základě předchozích řízení zřejmé, že důvody uváděné jak správním orgánem prvního, tak i druhého stupně, byly ke zrušení registrace stěžovatelky jednoznačně dostatečné, nezabýval se již z hlediska procesní ekonomie dalším připojeným důvodem, a to případným neoprávněným používáním magnetoterapie stěžovatelkou, neboť výsledek takového přezkoumávání by nemohl mít vliv na věcnou správnost žalobou napadeného rozhodnutí. Jednalo by se jen o případné připojení dalšího důvodu, který vedle důvodů, o jejichž existenci neměl soud pochybností, mohl případně též přivodit zrušení registrace stěžovatelky jako nestátního zdravotnického zařízení. Vrchní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí, dle názoru Ústavního soudu, správně vypořádal i se stěžovatelkou vytýkanými procesními pochybeními. Poukázal na skutečnost, že stěžovatelka nebyla zkrácena na svém právu kdykoliv nahlížet do spisů. Toto právo jí nebylo upřeno ani v tom případě, když ji odvolací správní orgán informoval, že v určitém termínu může do spisu nahlédnout. Z uvedeného nelze bez dalšího dovodit, že by stěžovatelce v jiném termínu nebylo umožněno do spisu nahlédnout (ostatně stěžovatelka tuto možnost nikterak nevyužila, resp. neučinila případný marný pokus realizovat své právo nahlížet do spisu). Pokud se jedná o stěžovatelkou vytýkanou zdlouhavost řízení v uvedené věci, Vrchní soud v Praze se i touto procesní problematikou řádně zabýval a ve svém rozhodnutí věc uzavřel správně tak, že v tomto směru je pochybení odvolacího správního orgánu sice zřejmé, avšak toto nemohlo mít nijaký vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí, a proto k němu soud s odkazem na ustanovení §250i odst. 3 občanského soudního řádu nepřihlédl. Pokud se jedná o argumentaci stěžovatelky, vyslovenou v její ústavní stížnosti, je zřejmé, že se orgány veřejné moci všemi těmito námitkami řádně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně odůvodnily zrušení registrace stěžovatelky jako nestátního zdravotnického zařízení. Ústavní soud, v návaznosti na výše uvedené, s přihlédnutím k okolnosti, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat nijaké porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod, návrh stěžovatelky ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 22. června 2001 JUDr. Vladimír Paul předseda I. senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2001:1.US.97.2000
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 97/2000
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 22. 6. 2001
Datum vyhlášení  
Datum podání 16. 2. 2000
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Klokočka Vladimír
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí správní
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 160/1992 Sb., §3, §5 odst.2
  • 2/1993 Sb., čl. 2 odst.3, čl. 4 odst.1, čl. 26
  • 20/1966 Sb., §34, §71, §75
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení hospodářská, sociální a kulturní práva/svoboda podnikání a volby povolání a přípravy k němu
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základě zákona
Věcný rejstřík zdravotní péče
hospodářská soutěž
správní rozhodnutí
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-97-2000
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 35815
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-26