ECLI:CZ:US:2001:1.US.98.01
sp. zn. I. ÚS 98/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele L. T., zastoupeného JUDr. P. O., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2000, čj. 3 Cao 28/2000, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 10. 1999, čj. 17 Ca 112/94 - 155, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svým návrhem napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze i instančně mu předcházející rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, rovněž v záhlaví uvedené, ve věci přezkumu rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o přiznání (plného) invalidního důchodu. Namítá, že uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby oba rozsudky byly zrušeny.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je nutno považovat za zjevně neopodstatněný.
Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, jak ostatně správně naznačuje i stěžovatel, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
V dané věci stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti kromě podrobné rekapitulace případu (včetně diagnostických nálezů) toliko opakuje argumentaci již uplatněnou před obecnými soudy, resp. polemizuje s právními názory a závěry obecných soudů. Především pak opětovně používá před obecnými soudy již vícekrát uplatňovanou námitku, že se soud nevypořádal s rozpory ve znaleckých posudcích, resp. nepřihlédl k názorům některých odborných lékařů. Zvláště tato výhrada byla dvakrát Vrchním soudem v Praze uznána jako relevantní a stala se důvodem pro zrušení prvoinstančního rozhodnutí Krajského soudu v Plzni. Při svém třetím rozhodování ve věci si Krajský soud v Plzni, v souladu s pokynem obsaženým v rozsudku Vrchního soudu v Praze, vyžádal (další) znalecký posudek znaleckého kolektivu (Institut pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů ve zdravotnictví katedry posudkového a revizního lékařství), který potvrdil (a doplnil) závěry posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, a soud tak měl k dispozici tři posudky (včetně posudku orgánu správy sociálního zabezpečení), které se jednoznačně shodují v tom, že zdravotní stav stěžovatele odpovídá částečné invaliditě.
Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy - a to zvláště Krajský soud v Plzni, na jehož podrobné odůvodnění Vrchní soud v Praze odkazuje - posoudily a argumentačně řádně a dostatečně odůvodnily své rozsudky o přezkoumání rozhodnutí správního úřadu o otázce existence, resp. neexistence nároku na plný invalidní důchod, přičemž se všemi relevantními námitkami zabývaly a řádně se s nimi vypořádaly. Věcné, srozumitelné a logické formulace v odůvodnění rozsudků obou soudů nepotvrzují názory stěžovatele, že by rozhodnutí bylo neúplné, vycházející z neúplně zjištěného skutkového stavu, a proto nepřezkoumatelné, ani rozporuplnost, nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost závěrů ve znaleckých posudcích. Ústavní soud dále opětovně konstatoval, že skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, resp. č. 39, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3).
Namítané porušení práva na tzv. spravedlivý (řádný) proces, jak vyplývá z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, tedy Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal. Je si třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou ČR, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 odst. 1 ), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1). Důsledkem nezávislosti soudcovské moci je mimo jiné i to, že obecné soudy jsou při zjišťování skutkového stavu věci vázány toliko zákonem ( čl. 95 odst. 1), v daném případě - co do důkazní stránky věci - ustanoveními občanského soudního řádu. I ve správním soudnictví se uplatňuje zásada tzv. volného hodnocení důkazů (§132), stejně jako platí, že soud sám rozhoduje jak o tom, které z navrhovaných důkazů provede, tak i o provedení jiných, nenavržených důkazů, jestliže během řízení vyšla najevo potřeba provedení takových důkazů (§120). Postupovaly-li obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř., jež upravují průběh dokazování a hodnocení důkazů a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek (srov. sp. zn. IV. ÚS 16/93, resp. č. 51 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2). Jak vyplývá i ze shora uvedeného, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů (srov. sp. zn. II. ÚS 81/95, resp. usnesení č. 22 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6).
Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2001 JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu