ECLI:CZ:US:2001:2.US.291.01
sp. zn. II. ÚS 291/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti J. R., zastoupeného Mgr. R. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 6 Co 208/2001 z 13. 2. 2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 11. 5. 2001, která byla podána k Ústavnímu soudu dne 14. 5. 2001, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 6 Co 208/2001, ze dne 13. 2. 2001, a to "ve spojení" s rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích, sp. zn. 5 C 233/2000, ze dne 24. 10. 2000. V důsledku uvedených rozhodnutí obecných soudů mělo dojít k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ve smyslu čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že jakožto dědic nabyl členských práv v S. a stal se tak uživatelem bytu, což bylo potvrzeno usnesením Okresního soudu v Prachaticích, č.j. D 319/2000, ze dne 7. 9. 2000. Vzhledem k vážnému zdravotnímu stavu musel na doporučení svého lékaře odinstalovat všechny radiátory v uvedeném bytě, v důsledku čehož neodebíral žádné teplo. Na základě této skutečnosti požádal S. o vrácení přeplatku na zálohách zaplacených za služby spojené s vytápěním bytu, což však družstvo odmítlo. Stěžovatel následně podal žalobu k Okresnímu soudu v Prachaticích, které ji zamítlo a toto rozhodnutí potvrdil i Krajský soud v Českých Budějovicích údajně s odůvodněním, že ve smyslu §9 odst. 3 vyhlášky Ministerstva průmyslu a obchodu č. 245/1995 Sb., kterou se stanoví pravidla pro vytápění a dodávku teplé užitkové vody, včetně rozúčtování nákladů na objekty a mezi konečné spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, se všem spotřebitelům, kteří jsou odpojeni od vnitřního rozvodu tepla, rozúčtovává základní složka nákladů.
Dle názoru stěžovatele uvedené rozhodnutí odporuje ústavnímu pořádku České republiky, konkr. čl. 2 odst. 4 Ústavy, dle kterého nemůže být nikdo nucen činit to, co zákon neukládá. Je tomu tak z důvodu, že je stěžovatel nucen platit za něco, co nepoužívá a ani ze zdravotních důvodů používat nemůže, a to na základě normy nižší právní síly, než kterou Ústava stanovuje.
Z rozsudků obou uvedených soudů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v postavení žalobce se na základě podané žaloby domáhal na S. zaplacení částky 7.791,76 Kč. Prvostupňový soud poté, co stěžovatel prokázal, že je aktivně legitimován, uznal jako oprávněnou pohledávku stěžovatele ve výši 3.991,-- (jednalo se o přeplatky za služby v letech 1997 - 1999 ve výši vyčíslené uvedeným družstvem jakožto odpůrcem). Pokud jde o zbývající částku, soud konstatoval, že rozpor mezi účastníky řízení vznikl v důsledku toho, že stěžovatel jakožto žalobce nesouhlasí s vyčíslením nákladů na dodávky tepla za rok 1999 ve výši 8.839,-- Kč; s ohledem na skutečnost, že měl odmontovány radiátory po dobu 4 měsíců z 9 měsíčního topného období, měla mu být celková částka poměrně snížena, a to o částku cca 3.928,-- Kč. Soud však v této věci dospěl k závěru, že vyhláška č. 245/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nezná jinou variantu výpočtu než podle měřičů tepla nebo podle metrů čtverečních. S ohledem na to, že v roce 1999 ještě měřiče tepla v předmětném bytě nebyly instalovány, nelze vypočítat spotřebu tepla jinak než podle metrů čtverečních a není možno vycházet z toho, zda nájemce teplo fakticky spotřeboval či nikoliv. Z uvedeného důvodu soud žalobu v této části zamítl. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, přičemž odvolací soud rozsudek potvrdil. K námitce stěžovatele, že soud prvého stupně nevzal na zřetel skutečnost, že stěžovatel odpojil radiátory a že nebylo respektováno ustanovení §9 odst. 3 vyhlášky č. 245/1995 Sb., v platném znění, když bylo stěžovateli účtováno teplo, které nespotřeboval, odvolací soud uvedl, že předmětné ustanovení se vztahuje na případy, kdy je teplo měřeno instalovanými měřiči. V rozhodné době v bytě žalobce nebyly instalovány žádné měřiče, takže není možné z tohoto ustanovení vycházet.
Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s právním názorem obecných soudů na postup rozúčtování nákladů na vytápění v případě, že dojde k odpojení uživatele bytu od vnitřních rozvodů vytápění zúčtovací jednotky. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel v podstatě žádá, aby Ústavní soud přezkoumal zákonnost rozhodnutí obecných soudů po věcné stránce, jako by byl součástí soustavy těchto soudů. Jak již konstatoval Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí, tato role mu zjevně nepřísluší.
Dále je nutno uvést, že pokud se stěžovatel dovolává čl. 2 odst. 4 Ústavy, nezbývá Ústavnímu soudu než poukázat na svůj nález sp. zn. III. ÚS 31/97 ze dne 29. 5. 1997 (publ. Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 8, č. 66), ve kterém se mj. uvádí, že citované ustanovení nepředstavuje samostatné, jednotlivé základní právo, ale stanovuje pouze nutnost ukládat obecné povinnosti toliko na základě zákona při zachování základních práv a svobod. Domáhat se ho proto lze pouze v návaznosti na další konkrétní základní práva a svobody zakotvené v Ústavě, v Listině základních práv a svobod nebo v mezinárodních smlouvách ve smyslu čl. 10 Ústavy, jestliže došlo k jejich porušení.
Z ústavní stížnosti dále vyplývá, že stěžovatel patrně omylem napadá rozhodnutí obecných soudů z důvodu, že vycházely z §9 odst. 3 vyhlášky č. 245/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přičemž dospěly k závěru, že všem spotřebitelům, kteří jsou odpojeni od vnitřního rozvodu tepla, se rozúčtuje základní složka nákladů. Z napadeného rozhodnutí však vyplývá, že krajský soud dospěl k závěru, že citované ustanovení nelze aplikovat, neboť v rozhodné době nebyly v bytě stěžovatele instalovány měřiče a tudíž nelze stanovit výši základní a spotřební složky.
K tomu je třeba poznamenat, že námitka stěžovatele ohledně údajné protiústavnosti citované vyhlášky z důvodu, že na jejím základě je stěžovateli ukládáno něco činit, ačkoliv se jedná o podzákonný právní předpis, není důvodná. Dle judikatury Ústavního soudu neznamená, že jakákoliv povinnost, především pak ta, kterou na sebe subjekt bere tím, že chce vykonávat určitou činnost, k níž ho zákon nenutí, může být stanovena toliko formou zákona (např. usnesení ze dne 12. 2. 1999, sp. zn. IV. ÚS 489/98, publ. Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 13, usn. č. 14); kromě toho tato vyhláška byla vydána na základě zákonného zmocnění - konkrétně se jednalo o §32 odst. 6 zákona č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci, ve znění pozdějších předpisů, přičemž na ni odkazuje §4 odst. 4 vyhlášky č. 85/1997 Sb., o nájemném z bytů pořízených v družstevní bytové výstavbě a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytů, případně §11 odst. 5 vyhlášky č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů, jež byly také vydány na základě příslušných zákonů. Na doplnění uvedeného Ústavní soud konstatuje, že se nemůže ztotožnit s názorem stěžovatele, že je nucen platit za něco, co nepoužívá. Je třeba vzít v úvahu specifika daného způsobu vytápění, které je "založeno na fyzikálních vlastnostech tepelné energie, která má schopnost akumulace, proniká stěnami a působí se setrvačností. Nedá se totiž s přesností srovnatelnou s elektrickou energií či plynu změřit spotřeba u jednotlivých spotřebitelů" (viz Č., L. - Ministerstvo průmyslu a obchodu: Cesta tepla podle vyhlášky, Hospodářské noviny, 95, 13). Obecně platí, že nájemce po odpojení od vnitřního rozvodného zařízení v důsledku pronikání tepla stěnami, jakož i přímým ohřevem prostřednictvím rozvodného zařízení procházejícího bytem, nemusí vytápět svůj byt vůbec nebo pouze částečně (tzn. nikoliv ve vztahu k venkovní teplotě). Dále jsou vytápěny společné prostory v domě, a to buď přímo, nebo je vnitřní rozvodné zařízení konstruováno tak, aby docházelo alespoň částečnému vytápění těchto prostor. Z uvedených důvodů je určitá úhrada za uvedenou službu ze strany nájemců (uživatelů) odpojených od rozvodného zařízení plně na místě, přičemž způsob jejího výpočtu stanovuje citovaná vyhláška č. 245/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že nelze pokládat za pochybení, když obecné soudy postupovaly ve své podstatě analogicky podle §9 odst. 3 vyhlášky č. 245/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a stanovily povinnost náhrady za služby poskytované uvedeným družstvem; pokud jde o konkrétní výši plnění, Ústavní soud se touto otázkou nezabýval, neboť by tomu bylo nad rámec ústavní stížnosti.
Z těchto důvodů nezbylo Ústavnímu soudu než dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda II. senátu Ústavního soudu
V Brně dne 26. června 2001