ECLI:CZ:US:2001:2.US.345.01
sp. zn. II. ÚS 345/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti společnosti F. LTD., zastoupené JUDr. J. V., Ph.D., advokátem, proti postupu České národní banky spočívajícím v nečinnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 6. 6. 2001, která byla podána k Ústavnímu soudu téhož dne, se společnost F. C. LTD. (dále jen "stěžovatel") domáhá vydání nálezu, kterým by Ústavní soud zakázal České národní bance pokračovat v porušování práva na soudní a jinou ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a přikázal jí zahájit správní řízení ve věci návrhu společnosti M. Ltd. a stěžovatele na uložení pokuty společnosti J., a. s., ze dne 6. 3. 2001.
V ústavní stížnosti se poukazuje na to, že stěžovatel a společnost M. Ltd. podali k České národní bance (dále jen "ČNB") návrh na zahájení řízení o uložení pokuty společnosti J., a. s. Důvodem pro podání návrhu byla skutečnost, že J., a. s., jako postupník uzavřela smlouvu o postoupení pohledávky za úpadcem T., a. s., s konkursním věřitelem tohoto úpadce - JUDr. I. C., advokátem, jako postupitelem, přičemž tato transakce vyvolává pochybnosti spočívající v tom, že J., a. s., nebyla před tímto postoupením konkursním věřitelem, v rámci konkursního řízení nevyvíjela žádnou jinou aktivitu a s úpadcem nijak nekomunikovala. Na základě postoupení pohledávky došlo k tomu, že JUDr. I. C. přestal být zástupcem konkursních věřitelů a proto navrhl, aby se tímto zástupcem stala právě J., a. s., načež Krajský soud v Hradci Králové tomuto návrhu vyhověl a J., a. s., jmenoval zástupcem věřitelů.
Shora uvedeným postupem se J., a. s., měla dopustit nedostatku činnosti banky podle §26 odst. 3 písm. a), b) a c) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o bankách"). ČNB na podaný návrh reagovala dopisem ze dne 8. 3. 2001, ve kterém uvedla, že nepovažuje stěžovatele za účastníka řízení a tudíž předmětný návrh na uložení pokuty nepovažuje za návrh na zahájení řízení. Protože stěžovatel s tímto názorem nesouhlasil, podal podle §50 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), stížnost na nečinnost ČNB a domáhal se, aby bankovní rada ČNB sama rozhodla o návrhu na uložení pokuty. Bankovní rada uvedenou stížnost postoupila sekci vnitřního auditu ČNB, která v odpovědi stěžovateli ze dne 4. 5. 2001 v podstatě zopakovala argumenty z předchozího vyjádření. Dle názoru stěžovatele byla věc předána "k vyřízení" nepravomocnému orgánu, v důsledku čehož nedošlo k projednání věci příslušným správním orgánem; to představuje zásah do základního práva na projednání věci zákonným soudcem.
Dále stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na nesprávnost výkladu ČNB, pokud jde o ustanovení §26 odst. 5 zákona o bankách. ČNB dospěla k závěru, že dané ustanovení je ustanovením speciálním k §14 odst. 1 správního řádu a účastníkem řízení je pouze dotčená banka. Dle názoru stěžovatele vymezení účastníků v řízení o uložení pokuty dle zákona o bankách nezpůsobuje derogaci obecného vymezení účastníků správního řízení ve smyslu §14 odst. 1 správního řádu, neboť toto ustanovení je vyjádřením jedné ze základních zásad správního řádu, který jako předpis obecný obsahuje zásady správního procesního práva společné všem správním řízením. Přitom stěžovatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 203/94 ze dne 11. 6. 1997 (publ. Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, č. 88) a I. ÚS 279/95 ze dne 20. 12. 1995 (publ. Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 8, č. 73).
Dle názoru stěžovatele je třeba zahájit správní řízení i tam, kde by eventuelně přicházelo v úvahu zamítavé meritorní správní rozhodnutí. Pokud ČNB nereaguje na návrh stěžovatele, postupuje v rozporu s §3 správního řádu a svou nečinností ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, porušuje právo stěžovatele na soudní a jinou ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Vzhledem k tomu, že ČNB odmítá konat s odkazem na výklad ohledně účastenství ve správním řízení, pokládá stěžovatel za nezbytné, aby se Ústavní soud zabýval předběžnou otázkou, zda-li je úprava v §14 odst. 1 správního řádu vyjádřením obecné zásady ohledně účastenství ve správním řízení a zda jako taková se vztahuje i na správní řízení dle zákona o bankách.
Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s názorem ČNB na účastenství jiného subjektu v řízení o uložení pokuty, než je banka, která se měla správního deliktu ve smyslu §26 odst. 3 písm. a) až c) zákona o bankách dopustit. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny, přezkoumal Ústavní soud uvedenou ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Na úvod je třeba uvést, že problematika dané právní věci spočívá v poněkud jiné rovině, než jak ji předestřel stěžovatel, i když úzce s otázkou okruhu účastníků správního řízení podle příslušných ustanovení zákona o bankách souvisí. V první řadě je však třeba určit, zda v daném případě došlo, resp. mohlo dojít k zahájení řízení na návrh stěžovatele. Dle názoru Ústavního soudu je správní řízení podle §26 a násl. zákona o bankách ovládáno principem oficiality, podle kterého správní orgán má právo a povinnost zahájit řízení, jakmile nastane skutečnost předvídaná zákonem, bez ohledu na to, jak ji zjistí, a dále i principem legality, podle něhož je příslušný orgán povinen stíhat všechny delikty, o nichž se dozví; naopak se v něm neuplatní zásada dispoziční, dle které je účastník oprávněn nakládat předmětem řízení. Správní řízení se tak v posuzovaném případě zahajuje výlučně z podnětu správního orgánu ve smyslu §18 odst. 1 správního řádu a podání, které stěžovatel označuje jako návrh, nelze chápat jinak než jako "podnět" pro další činnost správního orgánu. Pokud příslušný správní orgán dospěje k závěru, že je zde důvodné podezření spáchání správního deliktu, je povinen (a také jen tehdy oprávněn) správní řízení zahájit. Ze zaslaných příloh vyplývá, že ČNB se podnětem stěžovatele zabývala, avšak dospěla k jinému závěru než stěžovatel, a proto správní řízení nezahájila.
Jestliže se v daném případě stěžovatel dovolává čl. 36 odst. 1 Listiny, je třeba v návaznosti na výše uvedené doplnit, že z tohoto ustanovení, jež obsahově spadá pod právní institut práva na spravedlivý proces, vyplývá zejména právo na soudní ochranu či na ochranu jiným orgánem než soudem v případě porušení subjektivního práva fyzické nebo právnické osoby. Dle názoru Ústavního soudu je však stíhání pachatele správního deliktu a jeho potrestání věcí vztahu mezi státem a tímto pachatelem; neexistuje tedy žádné ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby byla jiná osoba pro správní delikt stíhána. K namítanému porušení citovaného ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny nezbývá proto Ústavnímu soudu než konstatovat, že postup podle citovaných ustanovení pamatuje na jiné situace, než je tomu v posuzovaném případě; v důsledku jednání ČNB vůči stěžovateli tedy nedošlo k porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda II. senátu Ústavního soudu
V Brně dne 26. června 2001