ECLI:CZ:US:2001:2.US.373.99
sp. zn. II. ÚS 373/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci stěžovatelky společnosti T., s r.o., zastoupené P. K., jednatelem společnosti, právně zastoupené JUDr. Z. K., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 1999, čj. 36 Co 4/99-31, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 9. 1998, čj. 28 C 107/98-23, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů, neboť ta ve svém důsledku mají porušovat její právo na soudní a jinou právní ochranu, které je zakotveno ustanoveními čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), i její rovnost v právech podle čl. 1 Listiny, a to v návaznosti na čl. 11 Listiny. Napadená rozhodnutí mají být v rozporu s právem na spravedlivý proces, a to zejména z toho důvodu, že úkony jednoho z jednatelů společnosti (A. T.), které vedly k zastavení řízení, v němž se stěžovatelka domáhala určení svého vlastnického práva k nemovitostem, jsou nulitní. Nulitu (absolutní neplatnost) těchto úkonů dovozuje stěžovatelka z faktu, že zájmy tohoto jednatele jsou zcela odlišné od skutečných zájmů společnosti, ale jsou naopak totožné se zájmy vedlejšího účastníka (žalovaného). Soudy tuto skutečnost nezohlednily. Řízení zastavily, aniž by usnesení o zastavení řízení doručily právnímu zástupci žalobce JUDr. Z.K., který byl dle názoru stěžovatelky po celé řízení platně zvoleným právním zástupcem žalobce. Usnesení o zastavení řízení bylo doručeno pouze novému právnímu zástupci žalobce JUDr. J. H., jehož k zastupování zmocnil A. T., a to, aniž by zmocnění původního právního zástupce (zvoleného druhým z jednatelů) bylo platně odvoláno. Žalobce, jeho jednatel P.K. a JUDr. K. se o zastavení řízení včas nedozvěděli, a stěžovatelka tak nemohla řádně a včas využít prostředků k ochraně svého práva. Tyto skutečnosti jsou podle stěžovatelky v příkrém rozporu s dobrými mravy a brání jí domoci se svého práva před nezávislým soudem.
Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka, zastoupená JUDr. K. (kterého k zastupování společnosti zmocnil v souladu se svým oprávněním jednatel P. K.), se návrhem ze dne 23. 4. 1998 domáhala u Obvodního soudu pro Prahu 4 určení, že je vlastníkem nemovitostí zapsaných na Listu vlastnictví č. 762, vedeném u katastrálního úřadu Praha-město (konkrétně pozemků parcelní č. 2787, 2788/1, 2788/2, 2788/3 a domu č.p. 399), které se nacházejí v katastrálním území M., obec Praha, městská část M. Uvedené nemovitosti byly totiž na základě kupní smlouvy, podepsané za prodávajícího jednatelem A.T. dne 18. 2. 1998, převedeny na kupujícího-vedlejšího účastníka (společnost P., a.s.). Stěžovatelka v původním řízení namítala, že zmíněná kupní smlouva byla absolutně neplatná, neboť neobsahovala obligatorní ustanovení o kupní ceně a je na ni nutno pohlížet jako na neurčitý právní úkon. Kupní cena měla být podle této kupní smlouvy určena znaleckým posudkem po splnění dalších skutečností.
A. T., jako druhý jednatel společnosti T., spol. s r.o., (dále jen "společnost T."), (který byl podle společenské smlouvy rovněž oprávněn jednat samostatně), vzal dne 11. 8. 1998 žalobní návrh v plném rozsahu zpět a zmocnil téhož dne k zastupování společnosti JUDr. H.
Na základě těchto skutečností soud prvého stupně, i přes námitky JUDr. K. (který navrhoval soudu, aby k úkonům A. T. nepřihlížel), řízení zastavil a usnesení o zastavení řízení ze dne 29. 9. 1998, čj. 28 C 107/98-23, doručil pouze JUDr. H. a žalované straně dne 7. 10. 1998.
Dne 16. 12. 1998 podala stěžovatelka prostřednictvím svého právního zástupce JUDr. K. odvolání proti uvedenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 o zastavení řízení. Toto odvolání doplnila podáním ze dne 6. 1. 1999. V odvolání právní zástupce stěžovatelky uváděl, že mu nebyla plná moc vypovězena a napadené usnesení ani řádně doručeno, stejně tak jako další skutečnosti uváděné posléze v ústavní stížnosti. Současně JUDr. K. předal soudu novou plnou moc udělenou mu P. K. 15. 12. 1998.
Městský soud v Praze dne 6. 4. 1999 rozhodl o tomto odvolání tak, že jej odmítl jako nepřípustné, neboť bylo podáno po uplynutí zákonné patnáctidenní lhůty, kterou odvolací soud počítal ode dne doručení prvoinstančního usnesení novému právnímu zástupci JUDr. H., přičemž toto rozhodnutí bylo doručeno opět pouze jemu.
Ústavní soud si vyžádal k ústavní stížnosti vyjádření Městského soudu v Praze, avšak tento účastník se ve stanovené lhůtě nevyjádřil. K ústavní stížnosti se ve stanovené lhůtě nevyjádřil ani vedlejší účastník obchodní společnost P., a.s.
Ústavní soud se musel zabývat otázkou, zda byla stěžovatelka postupem obecných soudů zkrácena na svém právu zaručeném jí ust. čl. 36 odst. 1 Listiny a na rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny.
§24 o.s.ř. ve znění platném v době, kdy řízení před obecnými soudy probíhalo, stanovil, že účastník se může dát v řízení zastupovat zástupcem, jejž si zvolí, a dále, že "v téže věci může mít účastník současně jen jednoho zvoleného zástupce". Jménem společnosti T.byli oprávněni jednat samostatně a v celém rozsahu dva jednatelé - P. K. a A. T. Každý z jednatelů si v různém okamžiku zvolil právního zástupce, a to P. K. JUDr. K. a A. T. JUDr. H.
Obecné soudy se nemohly opřít o výslovné ustanovení o.s.ř., jak postupovat v situaci, kdy existují plné moci udělené dvěma právním zástupcům jedinou právnickou osobou (společností T.) k zastupování v téže věci. Musely však postupovat v souladu s §24, tedy rozhodnout, který z obou právních zástupců (JUDr. K. a JUDr. H.) bude jediným zvoleným zástupcem společnosti T. v každé fázi řízení. Městský soud v Praze se s požadavkem ustanovení §24 o.s.ř. vypořádal tak, že konstatoval: "Skutečnost, že v průběhu řízení žalobce změnil právního zástupce, na tom nic nemění, když každý z jednatelů žalobce byl způsobilý jednat za společnost samostatně v celém rozsahu a volbou nového právní zástupce bez výslovného odvolání předchozího zmocnění k zastupování konkludentně zastoupení podle dřívější plné moci skončilo. Odvolání podala tedy po uplynutí odvolací lhůty osoba, která k tomu nebyla oprávněna...". Tímto právním názorem podpořil předchozí postup Obvodního soudu pro Prahu 4, který rovněž vycházel z toho, že společnost T. v průběhu řízení svého právního zástupce změnila.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a není proto zásadně oprávněn přezkoumávat a rušit jejich rozhodnutí. Oprávněn by k tomu naopak byl, pokud by shledal výklad zákona obecným soudem natolik excesivním, že by výsledkem takového výkladu byl zásah do ústavně garantovaných práv stěžovatelky. V daném případě Ústavní soud posoudil z uvedeného hlediska výklad §24 o.s.ř. tak, jak jej provedly obecné soudy.
Účelem tohoto zákonného ustanovení nepochybně je, aby bylo možno jednoznačně zjistit, jaká je vůle účastníka v kterémkoli okamžiku řízení. V pozadí tohoto účelu je požadavek právní jistoty, jenž je jedním ze základních předpokladů a principů právního státu, tedy hodnotou chráněnou Ústavou.
Jestliže k zastupování společnosti T. mohli vykázat zmocnění v téže věci dva právní zástupci a zmocnění žádného z nich nebylo výslovně odvoláno, musely obecné soudy v souladu s §24 eliminovat jednoho z nich a určit, kdo je jediným zvoleným zástupcem společnosti T. v řízení před ním. Rozhodly na základě právní maximy, podle níž pozdější projev vůle ruší projev vůle dřívější tak, že pozdější zmocnění JUDr. H. ruší zmocnění JUDr. K.
Ústavní soud si položil otázku, zda použití maximy o primátu později projevené vůle téhož právního subjektu je v souladu s ústavně chráněným principem právní jistoty. Dospěl k závěru, že ano, neboť dovoluje jednoznačně určit, kdo je "současně" jediným zástupcem účastníka. Ústavní soud si je vědom, že lze §24 o.s.ř. interpretovat i jinak, a to, že soud přihlédne jen ke zmocnění osoby, jíž byla právnickou osobou plná moc udělena nejdříve, a to do té doby, než mezi jednateli této právnické osoby dojde k dohodě o jiném zmocněnci (Bureš/Drápal/Mazanec: Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání, 1997, s. 75). I takový výklad poskytuje principu právní jistoty dokonalou ochranu a Ústavnímu soudu je i bližší, neboť projev vůle právnické osoby stabilizuje a nutí jednatele, kteří jsou za ni oprávněni jednat, k hledání vzájemné dohody.
Z toho ovšem nevyplývá, že by výklad ustanovení §24 o.s.ř. oběma obecnými soudy bylo možno považovat za ústavně nekonformní. Pro jeho ústavní konformitu svědčí např. i to, maxima o primátu pozdějšího projevu vůle byla vtělena expressis verbis do současného o.s.ř., jehož §28 odst. 3 ve znění zákona č. 30/2000 Sb., účinného od 1. 1. 2001, uvádí: "Zvolí-li si účastník jiného zástupce, platí, že tím také vypověděl plnou moc dosavadnímu zástupci."
Je nepochybné, že oba jednatelé společnosti T. prokazovali ve svých postojích vzájemný hluboký nesoulad, ten však nemůže být řešen v neprospěch principu právní jistoty chránícího třetí osoby.
Ústavní soud tedy dospěl k názoru, že obecné soudy tím, že přiznaly v řízení postavení právního zástupce společnosti T. JUDr. H., neporušily zákon, ani zákon nevyložily ústavně nekonformním způsobem.
Jinou otázkou je způsob doručení usnesení odvolacího soudu. Toto usnesení bylo doručeno právním zástupcům obou účastníků (za společnost T. JUDr. H.) 17. 5. 1999. Soudu byla ovšem dne 16. 12. 1998 předložena JUDr. K. nová plná moc. Při doručování se měl podle názoru Ústavního soudu držet do té doby jím aplikované maximy primátu pozdější vůle a měl usnesení doručit JUDr. K. Pokud je ale doručil JUDr. H., nemohlo usnesení dne 17. 5. 1999 nabýt právní moci. Odvolací soud si zřejmě svého pochybení byl vědom a JUDr. K. na jeho žádost usnesení doručil dne 10. 8. 1999. V souladu s tím nabylo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 1999 právní moci dne 10. 8. 1999.
Jelikož ústavní stížnost byla předána k poštovní přepravě již 27. 7. 1999, Ústavní soud musel řešit i otázku, zda ji neodmítne proto, že byla podána proti rozhodnutí, jež v té době nebylo pravomocné, v rozporu s tím, co vyžaduje §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. V souladu s tím, že odvolací soud při doručování postupoval chybně, nepovažoval Ústavní soud za možné odmítnout ústavní stížnost z tohoto důvodu a uvedený rozpor překlenul ústavně konformním způsobem tak, že o ní rozhodl až poté, kdy usnesení doručené JUDr. K. (10. 8. 1999) nabylo právní moci (viz Filip/Holländer/Šimíček: Zákon o Ústavním soudu. Komentář, C.H. Beck, Praha, 2001, s. 301).
Tato okolnost nic nemění na tom, že Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto mu nezbylo, než návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
V Brně dne 26. června 2001 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu