Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28.11.2001, sp. zn. II. ÚS 408/01 [ nález / PROCHÁZKA / výz-2 ], paralelní citace: N 182/24 SbNU 355 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:2.US.408.01

sp. zn. II. ÚS 408/01 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti A. I., za účasti účastníka řízení Městského soudu v Praze, a vedl. účastníků 1) Sadů, lesů a zahradnictví, st.p. v likvidaci, 2) Státního statku hl.m. Prahy, st.p., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19.4. 2001, č. j. 38 Ca 309/2000-29, a rozhodnutí Magistrátu hl.m. Prahy - pozemkového úřadu ze dne 12.5. 2000, zn. PÚ 2191/94, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19.4. 2001, č. j. 38 Ca 309/2000-29, a rozhodnutí Magistrátu hl.m. Prahy - pozemkového úřadu ze dne 12.5. 2000, zn. PÚ 2191/94, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatelka vyzvala ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (dále "jen zákon o půdě") vedlejší účastníky k uzavření dohody o vydání nemovitostí, přesně specifikovaných v rozhodnutí pozemkového úřadu Magistrátu hl.m. Prahy ze dne 12. května 2000 zn. PÚ 2191/94. Svůj nárok jako oprávněná osoba opřela o ustanovení §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě, a to z titulu univerzální dědičky. Pozemkový úřad dne 9.6. 1997 rozhodl podle ustanovení §9 odst. 4 zákona pod zn. PÚ 5291/92 o vlastnickém vztahu k požadovaným nemovitostem, a to tak, že stěžovatelka je oprávněnou osobou. Toto rozhodnutí však bylo Městským soudem v Praze zrušeno rozsudkem ze dne 15.9. 1998 pod sp. zn. 38 Ca 230/97. Pozemkový úřad, který při dalším řízení vycházel z právního stanoviska přezkumného soudu, svým rozhodnutím ze dne 12. 5. 2000 zn. PÚ 2191/94 neschválil podle ustanovení §9 odst. 2 zák. č. 229/91 Sb. uzavřené dohody ze dne 7.10. 1994 a 12.10. 1994 mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastníky. V odůvodnění tohoto svého nového rozhodnutí pozemkový úřad uvedl, že podle přezkumného soudu v prvém případě pochybil, uznal-li stěžovatelku za oprávněnou osobu podle ustanovení §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě, neboť stěžovatelka nesplnila podmínku, že jako závětní dědic nabyla celé dědictví. Vázán tímto právním názorem pozemkový úřad rozhodl o neschválení předložených dohod. K podanému odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze tato rozhodnutí pozemkového úřadu o neschválení dohod potvrdil a věc mu vrátil k rozhodnutí ve věci. Ústavní soud před projednáváním této ústavní stížnosti byl nucen nejprve vyřešit otázku přípustnosti stížnosti, vzhledem k tomu, že řízení ve věci bude dále pokračovat. Dospěl k závěru, že otázka schvalování dohod je samostatnou částí řízení, o čemž svědčí vydaný rozsudek, který nabyl právní moci dne 10.5. 2001 a který jako konečný vyloučil použití opravného prostředku podle §250 s odst. 1 o. s. ř. Možnost k jednání má Ústavní soud i za použití §75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť věc je již v řízení od r. 1992 a další rozhodnutí jak pozemkového úřadu, tak i při event. nově podaném odvolání u téhož soudu nemohou vést k jinému, než pro stěžovatelku negativnímu rozhodnutí v intencích závazného právního názoru přezkumného soudu. Dalším postupem jak správního, tak i obecného soudu by došlo k dalším značným průtahům, z nichž stěžovatelce může vzniknout event. vážná újma ( ve věci nemůže být dále pozemkovým úřadem jednáno, neboť spis se nachází u Ústavního soudu při projednávání jiného případu). Není zde tedy překážka, která by bránila Ústavnímu soudu v projednávání stížnosti, neboť jinak stěžovatelka podala stížnost řádně a včas. Z odůvodnění stížností napadeného rozsudku Městského soudu v Praze vyplývá, že svůj opakovaně zamítavý rozsudek opřel o právní názor, že stěžovatelka nesplňuje podmínky oprávněné osoby podle ustanovení §4 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. Aby mohla takovou osobou být, musela by splňovat dvě podmínky : a) být dědičkou ze závěti, která byla předložena při dědickém řízení, b) být dědičkou ze závěti, která nabyla celé dědictví. Soud konstatoval, že podmínku první stěžovatelka splnila, nesplnila však podmínku druhou, neboť v dědickém řízení, které bylo ukončeno, bylo potvrzeno dědictví po zesnulém R. D. ve prospěch dědičky ze zákona, pozůstalé manželky R. D-ové. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti napadá tento právní názor soudu a odvolává se na publikovanou literaturu v této věci, jmenovitě na článek autora JUDr. M. Jindřicha, publikovaného v časopise Ad notam č. 1/1999, který oproti stanovisku soudu dospěl k závěru, že slova "který nabyl dědictví" je třeba vykládat v tom smyslu, že k nabytí dědictví došlo dnem úmrtí zůstavitele závětním dědicem. Vytýká soudu, že dospěl k jinému závěru, a to z důvodu, že tento případ, řešící otázku zastavení řízení pro nepatrný majetek, nelze aplikovat na projednávaný případ. V dědickém řízení po R. D. bylo totiž potvrzeno dědictví ve prospěch dědičky ze zákona, a to pozůstalé manželce R. D-ové. Podle takto stanoveného závěru dovodil soud, že nelze považovat stěžovatelku za dědice, který nabyl celé dědictví, když jej nabyla jiná osoba. Soud obdobným způsobem zhodnotil předložené stanovisko Ústavu státu a práva ze dne 17. března 1998 č.j. 75/98, které bylo souhlasné s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 109/94 ( publikovaným ve Sbírce nálezů a usnesení , sv.4, str. 143 a násl.). Stěžovatelka dále uvádí, že nemohla předložit závěť v době projednávání dědictví, neboť pro nesvobodu v tehdejším Československu pobývala v zahraničí. Uplatnila ji až v dodatečném dědickém řízení po r. 1989. Namítá dále, že když v době nesvobody bylo možno jednat pouze s dědici v Československu, kteří dědictví nabyli potvrzením oránu veřejné moci, byla by tím konstruována domněnka, že dědictví se nabývá rozhodnutím orgánu veřejné moci bez přihlédnutí k zákonu. Byla by tím, jak dále uvádí stěžovatelka, prolomena ústavní zásada, že se dědictví zaručuje všem, když jsou z něho vylučování všichni, kteří v době nesvobody emigrovali. Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 38 Ca 309/2000 a současně požádal soud o vyjádření k ústavní stížnosti. Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 26.10. 2001 sp. zn. Spr 2655/2001-45, postoupený předsedkyni senátu 38 Ca JUDr. K. Ch-ovou poukázal na právní odůvodnění stížností napadeného rozsudku. Dle názoru přezkumného osudu nedošlo z jeho strany k porušení ústavnosti, neboť odlišný právní názor nelze považovat za odepření práva na spravedlivý proces. Proto uzavírá, že ústavní stížnost nebyla podána důvodně. Ústavním soudem dožádaný Magistrát hl. m. Prahy - pozemkový úřad ve svém vyjádření ze dne 23.10. 2001, č.j. PÚ 2191/94 k důvodům ústavní stížnosti nezaujal žádné stanovisko. Odkázal pouze na svůj spis, který se t.č. nachází u Ústavního soudu při projednávání jiného případu stěžovatelky. Ústavní soud, po zvážení možných překážek řízení, dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je důvodná. Ústavním soudem je trvale dodržována zásada, že ingerence do rozhodnutí obecných soudů je možná pouze v případě současného porušení ústavnosti. Městský soud v Praze ve svém vyjádření na tuto skutečnost upozornil a dovodil, že odlišný právní názor nelze považovat za odepření práva na spravedlivý proces. Toto tvrzení, v obecné rovině uznává i Ústavní soud. Dojde-li však ze strany obecného soudu k zásadně odchylnému výkladu zákona natolik, že tento nesprávný výklad je schopen vyloučit účastníka z řízení, dochází nejen k porušení zákonnosti, ale současně i k porušení ústavnosti, a to čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Je potom povinností Ústavního soudu poskytnout ochranu porušeným základním právům občana. Pořadí dědiců v §4 odst. 2 zákona o půdě je ve vztahu k občanskému zákonu ustanovením specifickým, obsaženým pouze v tomto restitučním zákoně. Preferováni jsou při zákonem uvedených podmínkách závětní dědicové původního vlastníka. Zákonodárce podle ustanovení §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě činí univerzálního dědice oprávněnou osobou, a to postavenou na prvé místo po původním vlastníkovi. Vyžaduje k tomu, aby a) závěť pořízená zůstavitelem byla platná, b) aby byla předložena při dědickém řízení, c) aby závětní dědic nabyl celé dědictví. Pokud se týká podmínky sub a), t. j. platnosti závěti, i v dodatečném dědickém řízení ze dne 14. 9. 1995, č. j. D 1222/93-93, bylo vydáno usnesení Okresního soudu v Táboře, že nově objevený majetek zůstavitele nabyla jako jediná dědička ze zákona - pozůstalá manželka R. D-ová. K odvolání MUDr. E. Z., který rovněž předložil závěť (tato závěť předcházela závěti stěžovatelky) Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 23.12. 1995, č. j. 15 Co 565/95-104, potvrdil odvoláním napadené usnesení Okresního soudu v Táboře. Jak však uvádí pozemkový úřad ve stížnosti napadeném rozhodnutí (na str. 4 odůvodnění) v těchto řízeních ani jeden z rozhodujících orgánů se nezabýval platností předložených závětí! Splnění podmínky uvedené sub b), t. j., aby byla závěť předložena v dědickém řízení, nezpochybňuje žádný z rozhodujících orgánů, byť se tak stalo v dodatečném projednání dědictví po původním vlastníkovi. Je-li tedy prokázáno, že další oprávněná osoba uplatnila své restituční nároky a prokáže-li se, že jí zůstavitel v závěti učinil univerzální dědičkou, je právně irrelevantní, zda platná závěť byla předložena v původním řízení dědictví po zemřelém vlastníkovi, nebo v řízení dodatečném. Vážné potíže však působí výklad podmínky, uvedené sub. 3), t. j., aby dědic ze závěti nabyl "celé dědictví". Při kvalifikaci tohoto ustanovení nutno konstatovat, že zákon o půdě ve vztahu k občanskému zákoníku neobsahuje žádné specielní ustanovení, které by modifikovalo okamžik nabývání dědictví. Proto i pro účely restitučního zákona platí, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele. Tedy i pro účely restitučního řízení není třeba zkoumat, zda dědictví po původním vlastníkovi bylo univerzálními dědici potvrzeno či ne. I zde však obecná občanskoprávní úprava chrání osoby, kterým bylo něco z dědictví vydáno a jimž byl jejich dědický nárok potvrzen. Například proto, že v původním dědickém řízení nemohl závětní univerzální dědic prokázat vůli zůstavitele předložením závěti a učinil tak až v dodatečném dědickém řízení. Dodatečné předložení závěti v dodatečném řízení nemohlo však s ohledem na právní úpravu dědického práva - hmotného i procesního - vyvolat účinky nabytí vlastnického práva k majetku zůstavitele. Ke změně v osobách dědiců by mohlo dojít až úspěšným uplatněním petitio hereditatis. To ovšem neznamená, že pro účely restitučních nároků podle zákona o půdě by bylo možno vykládat tuto skutečnost narušené celistvosti dědictví v neprospěch závětního dědice tak, že je vyloučen z okruhu oprávněných osob spadajících pod právní režim §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě. Nelze tak učinit ani v případě, kdyby univerzálnímu závětnímu dědici nebylo vydáno z dědictví ničeho, protože zůstavitel zemřel bez zanechání majetku a řízení bylo zastaveno. Právně významné pro restituční nárok podle §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě je tedy skutečnost, aby existovala platná závěť, kterou byl původním vlastníkem potenciálně restituovaných nemovitostí ustanoven univerzální dědic a aby byla předložena v dědickém řízení. Je právně irelevantní, aby se tak stalo v dědickém řízení původním nebo dodatečném. Dále je nutné, aby podle tehdy platné právní úpravy platilo, že dědictví se nabývá zůstavitelovou smrtí. Pokud oprávněná osoba tyto podmínky splňuje a své restituční nároky řádně uplatnila, je další osobou oprávněnou po zůstaviteli podle §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě a navíc, ve vztahu k osobám, spadajícím do dalších skupin uvedených v §4 odst. 2 zákona o půdě - je v postavení prioritním. Nezáleží na tom, zda tyto osoby z titulu svého postavení (např. neopomenutelní dědici), již něco z dědictví nabyli. Tyto osoby, jak bylo již řečeno výše, jsou chráněny obecnou občanskoprávní úpravou ve vztahu k dědictví nebo věcem, které jim byly v dědickém řízení vydány. S ohledem na významový, logický i jazykový výklad ustanovení §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě, nemůže tato občanskoprávní úprava vyloučit univerzálního závětního dědice z postavení oprávněné osoby podle §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě. Lze proto přisvědčit stěžovatelce, že ze strany rozhodujícího správního i soudního orgánu došlo provedeným výkladem ustanovení §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě k porušení ústavně konformní interpretace a tím i porušení aplikace hmotného práva. Pravost předložené závěti nebyla správním orgánem a ani soudy zkoumána. Z jejich strany tak došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud byl proto nucen dle ustanovení §82 odst. 1, 2 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. ústavní stížnosti vyhovět a v enunciátu uvedená rozhodnutí zrušit. Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 28. listopadu 2001