Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.10.2001, sp. zn. II. ÚS 444/2000 [ nález / MALENOVSKÝ / výz-2 ], paralelní citace: N 162/24 SbNU 191 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:2.US.444.2000

sp. zn. II. ÚS 444/2000 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě v právní věci navrhovatelky OWS zastoupené advokátem JUDr. V. F., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2000, čj. 30 Ca 91/2000-8, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto: Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2000, čj. 30 Ca 91/2000-8, se zrušuje. Odůvodnění: Stěžovatelka se svým návrhem, s tvrzením, že došlo k porušení základních práv chráněných čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě, jíž se domáhala přezkoumání rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni ze dne 20. 1. 2000, čj. 11004/1-2069/12/99, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu Folmava ze dne 30. 8. 1999, čj. 7434/99. Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 91/2000, a tvrzení uvedených v ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Celní úřad Folmava vydal dne 30. 8. 1999 výzvu ručiteli (stěžovatelce) k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka pana P. K., kterou jí byla uložena povinnost uhradit celní dluh ve výši 310.791,- Kč, neboť dlužník jej v zákonem stanovené lhůtě neuhradil, a stěžovatelka za něj poskytla Celnímu úřadu Folmava záruku ve výši 500.000,- Kč. Odvolání stěžovatelky, ve kterém namítala neplatnost záruční listiny, bylo výše uvedeným rozhodnutím celního ředitelství dle ustanovení §50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. zamítnuto. Krajský soud v Plzni pak shora označeným usnesením řízení o žalobě, kterou se stěžovatelka domáhala přezkoumání rozhodnutí správního orgánu - celního ředitelství, zastavil. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že v dané věci se jedná o procesní rozhodnutí, které je ve smyslu ustanovení §248 odst. 2 o.s.ř. z přezkumné činnosti soudů vyloučeno s tím, že procesní rozhodnutí se nedotýkají přímo práv účastníka vyplývajících z práva hmotného, ale týkají se pouze jeho práv procesních. V odůvodnění rozhodnutí soud dále uvedl, že v řízení bylo zjištěno, že stěžovatelka se v záruční listině zavázala společně a nerozdílně s dlužníkem uhradit celní dluh do výše 500.000,- Kč v souvislosti s propuštěním zboží do celního režimu jiného než tranzitu. Rozhodnutí Celního úřadu Folmava o bezvýhradném přijetí záruční listiny bylo stěžovatelce doručeno 20. 5. 1999, přičemž vzhledem k tomu, že se výslovně vzdala práva na odvolání, nabylo téhož dne právní moci. Stěžovatelka tedy zajišťovala závazek dlužníka z titulu nároku státu na clo ve smyslu ustanovení §254 - §263 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění zákona č. 35/1993 Sb. a zákona č. 113/1997 Sb. (dále jen zákon č. 13/1993 Sb.). Celní úřad Folmava poté, co vyměřil dlužníkovi celní dluh, a poté, co marně uplynula lhůta, kterou mu stanovil pro jeho zaplacení, vyzval ručitele (stěžovatelku) k zaplacení splatného nedoplatku ve výši 310.791,- Kč, tedy ke splnění povinnosti, vyplývající pro ni z platného ručitelského závazku. Napadené rozhodnutí proto není rozhodnutím ve věci vyměření cla, vydávaným na podkladě ustanovení §11 odst.1 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb., neboť správní řízení nalézací bylo ukončeno pravomocným stanovením celního dluhu celnímu dlužníkovi, kterým mu celní orgán založil povinnost hmotněprávního charakteru. Protože uloženou povinnost celní dlužník nesplnil, nastoupilo namísto řízení nalézacího řízení vykonávací či vymáhací, v němž celní orgán učinil příslušné procesní kroky v rámci vymáhání nedoplatků cla dle ustanovení §11 odst. 1 písm. h) zákona č. 13/1993 Sb. Dle ustanovení §320 písm. b) tohoto zákona se vymáhání celních dluhů spravuje zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Uvedený předpis v ustanovení §73 odst. 1 upravuje první procesní krok orgánu provádějícího vymáhání daňových nedoplatků (v tomto případě celních nedoplatků), který časově předchází vlastní exekuci. Jde o právní institut výzvy, kdy celní orgán vyzve celního dlužníka, jenž nezaplatil splatný celní nedoplatek v zákonné lhůtě, aby tak učinil ve lhůtě náhradní, a upozorní ho, že po uplynutí této náhradní lhůty přikročí bez dalšího k vymáhání celního dluhu. Výzva je dle závěru soudu procesním rozhodnutím. Stejný charakter má i individuální správní akt vydaný v této fázi řízení ve vztahu k ručiteli, jímž se vyzývá, aby uhradil v příslušné lhůtě celní dluh za celního dlužníka z titulu ručení, když právním podkladem pro tento postup celních orgánů je existující ručitelský závazek. Uvedené dovozuje soud z naprosto shodného účelu, ke kterému tento správní akt směřuje. Ručení, jako jeden z druhů zajišťovacích závazků, má vždy akcesorickou povahu, tedy nemůže existovat, aniž existuje závazek hlavní, a povinnost plnit z tohoto právního vztahu vzniká ručiteli okamžikem, kdy dlužník celní dluh dobrovolně nesplnil. Povinnost plnit celní dluh proto nemohla být založena rozhodnutím celního orgánu, ale vznikla již nesplněním povinnosti dlužníka. Napadené rozhodnutí se proto mohlo dotknout jen procesních práv stěžovatelky. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, směřující proti uvedenému soudnímu rozhodnutí, jednak namítá, že považuje za neplatnou od samého počátku záruční listinu, na podkladě které byla uznána povinnou k úhradě celního dluhu, přičemž námitku neplatnosti zdůraznila v podané žalobě na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu. Záruční listina byla podepsána v omylu vyvolaném cizí osobou, která překročila meze svého zmocnění, a právě toto překročení bylo z hlediska stěžovatelky pro převzetí záruky rozhodující (§49a zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). Dále stěžovatelka nesouhlasí se závěrem soudu, že výzva k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka je procesním rozhodnutím. Uvádí, že dle ustanovení §320 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb., se na celní řízení, s výjimkou některých ustanovení, vztahuje zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Mezi těmito výjimkami je i §57 odst.1, odst. 2 a odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., který proto nelze na celní řízení aplikovat. Na projednávanou otázku je proto třeba aplikovat právní úpravu, jež je charakteru celního řízení nejbližší, a jíž je právní úprava obsažená v §303 až §312 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Stěžovatelka považuje proto za nepochybné, že výzvou k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka je zasaženo hmotněprávní postavení ručitele, neboť výzvou byla přenesena povinnost na subjekt odlišný od dlužníka a tento subjekt je zasažen ve svých hmotných právech. Teprve právní mocí rozhodnutí - výzvy ručiteli k zaplacení splatného nedoplatku, je získán exekuční titul. Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Plzni, a vedlejšího účastníka řízení, Celní ředitelství Plzeň, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti navrhl ústavní stížnost jako neodůvodněnou zamítnout. Shrnul výsledky dosavadního řízení a uvedl, že postupoval v souladu s občanským soudním řádem, platným v době rozhodování. Jak dále zdůraznil, na svém rozhodnutí trvá a odkazuje na jeho odůvodnění. Celní ředitelství v Plzni se svého postavení vedlejšího účastníka přípisem ze dne 3. 9. 2001 vzdalo, a Ústavní soud s ním proto jako s účastníkem řízení nadále nejednal. Ústavní soud poté, co se seznámil s ústavní stížností, rozhodnutími soudu a správních orgánů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe proto atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace či aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhnout tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Ústavní soud shledal, že právě k takovému zásahu do ústavně garantovaného práva v projednávaném případě došlo. Ústavní soud považuje v projednávaném případě z hlediska čl. 36 odst. 2 Listiny a navazujícího ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. za rozhodující, jakým způsobem krajský soud kvalifikoval výzvu ručiteli k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka, čj. 7434/99, ze dne 30. 8. 1999. Dle názoru obecného soudu jde o výzvu učiněnou dle ustanovení §73 zákona č. 337/1992 Sb., jak již bylo výše uvedeno, tedy o výzvu, mající charakter procesního rozhodnutí. Tento názor ovšem Ústavní soud nesdílí. Jak je z odůvodnění napadeného rozsudku patrno, vychází správní soud v podstatě z názoru, že výzva celního orgánu ve smyslu ustanovení §73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., určená dlužníkovi, který nezaplatil splatný celní nedoplatek v zákonné lhůtě a jíž se dlužník vyzývá k zaplacení nedoplatku ve lhůtě náhradní, je prvním procesním krokem orgánu, který provádí vymáhání celního nedoplatku, a má proto procesní povahu. Až potud lze se závěry soudu souhlasit. Správní soud následně ze shodného účelu, k němuž směřuje i výzva ručiteli, dovozuje její stejnou procesní povahu. Uvedený závěr krajského soudu pomíjí kogentní ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. Podle tohoto ustanovení lze v daňovém - a s ohledem na ustanovení §320 celního zákona i v celním řízení - ukládat povinnosti nebo přiznávat práva jen rozhodnutím. Na rozdíl od dlužníka, kterému byla rozhodnutím celního orgánu povinnost zaplatit dluh stanovena již dříve, ručiteli taková povinnost rozhodnutím celního orgánu před uskutečněním výzvy stanovena nebyla. Samotné prohlášení ručitele v záruční listině, byť bylo jeho přijetí celním orgánem potvrzeno formou rozhodnutí, nemůže mít povahu rozhodnutí, jímž se ukládá povinnost ve smyslu ustanovení §32 shora citovaného, neboť ručitelova povinnost splnit dluh za dlužníka se aktualizuje teprve tehdy, když sám dlužník svůj dluh včas a řádně nesplní. Přitom až výzvou mu určenou se ručitel dovídá o tom, že dlužník, za splnění jehož povinnosti clo zaplatit převzal ručení, svůj dluh v konkrétní výši nesplnil. Teprve touto výzvou je tak určenému ručiteli - jak tomu ostatně nasvědčuje i obsah předmětné výzvy - ukládána povinnost k zaplacení nedoplatku ve stanovené lhůtě, v konkrétní výši, za dlužníka, který jej sám v určené lhůtě nezaplatil. Tuto výzvu je proto možno, i přes její označení, považovat za rozhodnutí, vydané ve smyslu ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. Výzva se tak stává v poměru k ručiteli při vymáhání nedoplatku exekučním titulem. Již z tohoto důvodu je třeba ji kvalifikovat jako rozhodnutí materiální povahy. Pokud tedy správní soud dospěl k názoru, že napadené rozhodnutí celního orgánu je jen úkonem procesní povahy, přestože má všechny atributy rozhodnutí správního orgánu, vytvořil zastavením řízení o podané správní žalobě stav, jenž stěžovatelce znemožnil přístup k nezávislému a nestrannému soudu, který by posoudil její námitky ohledně neplatnosti záruční listiny zakládající se na právu hmotném. Soud tak jednal v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny. Námitka porušení čl. 90 Ústavy ČR naopak neobstojí. Uvedené ustanovení je pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu, zakotveného v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení čl. 90, neboť neupravuje ústavně garantované základní právo či svobodu ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Z tohoto hlediska se tedy nelze uvedeného článku dovolávat. Ze všech výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2000, čj. 30 Ca 91/2000-8, zrušit (§82 odst. 2, odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 30. října 2001