infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24.04.2001, sp. zn. II. ÚS 51/01 [ usnesení / PROCHÁZKA / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:2.US.51.01

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2001:2.US.51.01
sp. zn. II. ÚS 51/01 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti 1) D. L., 2) A. L., obě zastoupeny JUDr. M. V., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16.11.2000, čj. 30 Ca 320/99-24, a rozhodnutí Okresního úřadu Domažlice - okresního pozemkového úřadu ze dne 31.5.1999, zn. 14244/99, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti napadají stěžovatelky v záhlaví usnesení označený rozsudek Krajského soudu v Plzni a rozhodnutí příslušného pozemkového úřadu a ke skutkové a právní stránce celé věci uvádí, že v roce 1991 požádaly spolu s A. K. a L. Š., S. o vydání nemovitostí, a to domu, s pozemkem - stavební parcelou a zahradou, v souladu s ust. §6 odst. 1 písm. h) zák.č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). K dohodě o vydání požadovaných nemovitostí nedošlo, proto ve věci rozhodoval příslušný pozemkový úřad, který ve svém rozhodnutí v roce 1992 rozhodl tak, že stěžovatelky nejsou vlastnicemi požadovaných pozemků, když však o domu nerozhodl. Po zrušení opravným prostředkem napadeného výroku předmětného správního rozhodnutí rozhodnutím Krajského soudu v Plzni a vrácení věci k dalšímu řízení, rozhodoval příslušný pozemkový úřad ve věci znovu na základě rozhodnutí o obnově řízení. I toto rozhodnutí správního orgánu bylo rozsudkem krajského soudu zrušeno a bylo znovu rozhodováno příslušným pozemkovým úřadem tak, že stěžovatelky nejsou vlastnicemi předmětných nemovitostí v rozhodnutí blíže specifikovaných. Krajský soud v Plzni rozhodnutí okresního úřadu - pozemkového úřadu potvrdil. S napadenými rozhodnutími nejsou stěžovatelky spokojeny a domnívají se, že jak pozemkový úřad, tak i Krajský soud v Plzni správně neposoudily jejich nárok na vydání předmětných nemovitostí ve smyslu příslušných ustanovení zákona o půdě a porušily tak čl. 1 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Jak dále navrhovatelky v odůvodnění svého návrhu uvádí, jako restituční titul pro vydání nemovitostí, použily ust. §6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě, neboť se domnívaly, že právní úkon vzdání se přídělu naplňuje znaky darování v tísni. Tuto skutečnost stěžovatelky dále rozvádí s tím, že přídělci hospodařili nejprve samostatně, po vzniku J. v roce 1950 vstoupili v roce 1951 do J. V roce 1953 byli manželé K. z členství v družstvu vyloučeni a od tohoto okamžiku se jejich postavení jako samostatně hospodařících zemědělců zhoršovalo do té míry, že v důsledku své sociální a bytové situace se přídělci dne 28.8.1961 vzdali části svého přídělu a ponechali si nadále pouze dům spolu se zahradou. Tento stav tísně podle tvrzení stěžovatelek však trval i nadále a jeho důsledkem byl i následující úkon manželů K., kteří dům a zahradu k němu náležející předali státu a náhradou převzali jako příděl dům v téže obci. Jak pozemkový úřad, tak i krajský soud prý nesprávně posoudily posledně uvedený právní úkon původních vlastníků jako výměnu nemovitostí, kterou nemohla vzniknout křivda, podřaditelná pod některý z restitučních důvodů uvedených v zákoně o půdě. Stěžovatelky tvrdí, že převzetím přídělu, domu došlo u původních vlastníků k majetkové újmě, neboť dům bylo nutno nejprve opravit, takže jejich rodiče byli nuceni ještě rok bydlet v původní usedlosti, když hodnota těchto dvou nemovitostí nebyla rovnocenná. Jako důkaz svědčící o pravdivosti svých tvrzení uvádí stěžovatelky dopis B. K. ze dne 10.3.1969, který popisuje křivdy spáchané na něm a jeho rodině v padesátých letech. Závěrem návrhu stěžovatelky zdůrazňují, že v případě, že by Ústavní soud dospěl k závěru, že restitučním důvodem k uplatnění nároku podle zákona o půdě mělo být ust. §6 odst. 1 písm. r) citovaného zákona, je nutno současně konstatovat, že v ústavní stížnosti uvedené skutečnosti naplňují i znaky politické perzekuce a postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni se zjišťuje, že rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Domažlicích ze dne 31.5.1999, zn. 14244/99, bylo tímto rozsudkem potvrzeno, když označený správní orgán ve smyslu ust. §9 odst. 4 zákona o půdě rozhodl, že navrhovatelky nejsou vlastnicemi předmětných nemovitostí. Při rozhodování dospěl správní orgán k závěru, že původním vlastníkům nemovitostí nesvědčil restituční důvod podle ust. §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, když skutečným důvodem předání pozemků a domu státu byly velice špatné mezilidské vztahy a nikoli politická perzekuce či postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody. Krajský soud ve věci nenařizoval jednání, když s tímto procesním postupem všichni účastníci jednání předem vyslovili souhlas. V odůvodnění rozsudku soud konstatoval, že tato restituční věc byla již dříve projednávána, a to rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20.11.1996, sp. zn. 30 Ca 145/95, ( a z určitého zorného úhlu i rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 13.9.1993, sp. zn. 15 C 289/92). V této souvislosti zdůraznil krajský soud skutečnost, že v předchozím soudním řízení byla již vyřešena podstatná část zákonných znaků přímo souvisejících s uvedenou restitucí, a proto soud z důvodu hospodárnosti řízení odkázal na dříve přijaté právní závěry, pokud jde o otázku včasnosti, rozsahu a povahy uplatněného restitučního nároku navrhovatelek, povinných a oprávněných osob i okamžiku a způsobu přechodu pozemků a budov na stát. V tomto řízení, jak uvedl krajský soud, šlo o zjištění, zda manželům K., jako původním vlastníkům nemovitostí, svědčil restituční titul podle ust. §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, protože jen v takové situaci by se mohly navrhovatelky stát oprávněnými osobami podle ust. §4 odst. 1, odst. 2 písm. c) citovaného zákona. K citovanému restitučnímu důvodu uvedl, že v dané právní věci se nejednalo jak o odnětí (přechod) předmětných nemovitostí na stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku politické perzekuce, tak o postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody. K tomuto právnímu závěru dospěl krajský soud především z těchto skutečností: Sporné nemovitosti patřily do přídělu poř. č. 23, do něhož náleželo i 13 ha zemědělské půdy, o jejíž vydání však stěžovatelky ve své restituční žádosti ze dne 16.10.1991 nepožádaly. Uvedená okolnost má podle názoru soudu ve věci zásadní význam, neboť každá z těchto částí zemědělského přídělu měla při přechodu na stát v roce 1961 odlišné skutkové a právní podmínky. Jak uvedl krajský soud, nemovitosti o nichž bylo rozhodnuto příslušným pozemkovým úřadem, přešly na stát na základě společného písemného prohlášení manželů K. ze dne 9.10.1961 o vzdání se této části zemědělského přídělu ve prospěch státu. Tento akt schválila dne 15.10.1961 Zemědělská komise ONV v Domažlicích, kdy se stát teprve tímto aktem stal vlastníkem předmětných pozemků a budov. Vzdání se přídělu předcházela žádost B. K. o přidělení jiného domu k bydlení pro něj a jeho rodinu, z důvodu hygienické nevhodnosti domu a dále pro neúnosné podmínky v užívání části usedlosti (stodoly) místním J. Na základě doporučení okresního hygienika bylo místním MNV doporučeno přidělit manželům K. dosídlenecký domek. Tato skutečnost byla dostatečným způsobem ověřena z přídělové listiny ze dne 9.10.1961 pod zn. zem 9151/61 tehdejšího ONV Domažlice, kterou byla shora jmenovaným manželům přidělena do vlastnictví obytná budova se stavební parcelou a zahradou. Přídělová cena obytného domu byla stanovena částkou 6.500,-Kč, když zahrada byla přidělena bezplatně (v době rozhodování o nároku stěžovatelek dosud bydlela v této nemovitosti A. K.). Z další listiny ONV Domažlice ze dne 9.10.1961 zn. zem 1961/Pr bylo zjištěno, že původní vlastníci dali na protiúčet dům ve stejné hodnotě 6.500,-Kč, čímž byla hodnota domu vyrovnána. Krajský soud v odůvodnění rozsudku zdůraznil, že z výpovědí svědků nevyplynuly žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že původní vlastníci odešli z domu pod nátlakem. Konkrétní okolnosti o přestěhování neuvedla ani navrhovatelka A. K., rovněž z písemného sdělení B. K. ze dne 7.3.1969, nelze přisvědčit tvrzením stěžovatelek o vystěhování pod nátlakem. Závěrem krajský soud shrnul skutkovou a právní situaci v projednávané restituční věci a konstatoval, že nebylo prokázáno tvrzení navrhovatelek o údajné politické perzekuci původních vlastníků, jež měla za následek přechod sporných nemovitostí na stát v roce 1961, nebo že se jednalo o právní akt učiněný v důsledku porušení jejich základních práv a svobod. Fakticky se jednalo o výměnu dvou domů (přídělů) v téže obci. Tato výměna nemovitostí, v obou případech konfiskovaných ve prospěch státu podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a následně přidělovaných dle dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., neznamenala pro manžele K. žádnou majetkovou křivdu, což je základní předpoklad pro naplnění podmínek pro restituci zemědělského majetku dle zákona o půdě. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelky pouze opakují námitky, se kterými se dostatečným způsobem vypořádal jak správní orgán ve svém rozhodnutí, tak i krajský soud ve stížností napadeném rozsudku. S ohledem na skutečnost, že stěžovatelky tvrdily ve svém návrhu porušení základních práv a svobod ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 36 odst.1, odst. 2 Listiny, které mělo spočívat v údajně nesprávném hodnocení provedených důkazů a tím i v nesprávném právním závěru, a to jak příslušného správního orgánu, tak i Krajského soudu v Plzni, vyžádal si Ústavní soud předložení spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 Ca 320/99. Ze shora označeného spisu zjistil, že manželé K. získali usedlost jako příděl v roce 1947 a na protiúčet byla jimi převedena usedlost, kterou zakoupili J. a H. K. prostřednictvím Národního pozemkového fondu. Na přídělu soukromě hospodařili původní vlastníci až do roku 1961, kdy zejména s ohledem na téměř každoroční platební zápovědi pro dluhy na zemědělské dani a různé pokuty, datující se přibližně od roku 1955, požádal B. K. v roce 1959 o připojení usedlosti o výměře 13 ha zemědělské půdy ke S., neboť se jim již nedařilo zvládat stanovené výrobní úkoly. Této žádosti bylo vyhověno až v roce 1961, kdy písemným prohlášením z 28.8.1961 se přídělci vzdali přídělu mimo dům, se stavební parcelou a zahradou. Toho se vzdali až v říjnu 1961 poté, kdy jim byl přidělen, rovněž jako příděl, domek k datu 1.10.1961, a to na základě již dřívější žádosti manželů K. Z výše uvedeného lze dospět k závěru, že v daném případě se nejednalo o restituční titul uvedený v ust. §6 odst. 1 zákona o půdě, jak to ostatně konstatoval v napadeném rozsudku Krajský soud v Plzni, neboť ze svědeckých výpovědí i listinných důkazů citovaných ve stížnosti napadených rozhodnutích nelze prokázat, že původní vlastníci předmětných nemovitostí tyto předali v roce 1961 státu v důsledku politické perzekuce či postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Je možno souhlasit s názorem, že soukromě hospodařící zemědělci byli v padesátých letech vystavováni nátlaku, jehož smyslem bylo přinutit je ke vstupu do J. Jak však bylo zjištěno, snahou přídělců bylo po jejich vyloučení z J. předat příděl, nejprve zemědělskou půdu, kterou v důsledku zásahů ze strany místního J. i mocenských orgánů nezvládali obhospodařovat tak, jak jim to ukládaly výrobní úkoly, a později i celou nemovitost do vlastnictví státu. Důvodů pro toto jednání bylo v rámci řízení zjištěno několik (nevyhovující hygienické podmínky, špatné mezilidské vztahy), žádný z nich však nenaplňoval znaky ust. §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě. "Výměnou" za dům, včetně pozemku a zahrady požadovali přídělci přidělení jiného domu, pozemku a zahrady v téže obci, ve stejné ceně. Této žádosti bylo sice po delší době vyhověno (jak to ostatně podotýká v dopise ze dne 7.3.1969 B. K.), ale přesto se přídělce cítil tímto zdlouhavým vyřizováním své žádosti poškozen. Ze všech těchto důvodů nezbývá, než souhlasit se závěrem ohledně skutkových i právních zjištění jak místně příslušného pozemkového úřadu, tak i Krajského soudu v Plzni, že předmětné nemovitosti, jejichž vydání se stěžovatelky domáhaly, nepřešly na stát v roce 1961 od původních vlastníků v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody (§6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě), když je nutno zdůraznit, že Ústavní soud nezjistil v průběhu pravomocně skončeného řízení tvrzené porušení čl. 1 Ústavy a čl. 36 Listiny. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Antonín Procházka předseda senátu ÚS V Brně dne 24. dubna 2001

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2001:2.US.51.01
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 51/01
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 24. 4. 2001
Datum vyhlášení  
Datum podání 25. 1. 2001
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Procházka Antonín
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí správní
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 229/1991 Sb., §6 odst.1 písm.h, §6 odst.1 písm.r
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstřík příděl
tíseň
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-51-01
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 39115
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-23