ECLI:CZ:US:2001:2.US.515.2000
sp. zn. II. ÚS 515/2000
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, o ústavní stížnosti 1. K. R. a 2. P. S., směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2000, č. j. 38 Ca 206/99-25, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2000, č. j.
38 Ca 206/99-25, rozhodnutí ze dne 5. 5. 1999, č. j.
PÚPr/1618/99-Ri, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 24. 2. 1999, sp. zn. 10 Ca 335/98, a rozsudek Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 10 Ca
334/98, se zrušují.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 25. 8. 2000 doručena ústavní
stížnost stěžovatelů směřující proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 22. 6. 2000, č. j. 38 Ca 206/99-25, kterým bylo
potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Tábor, okresního pozemkového
úřadu (dále jen "pozemkový úřad") ze dne 5. 5. 1999, č. j.
PÚPr/1618/99-Ri. Tímto rozhodnutím správní orgán podle §9 odst.
4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě
a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen "zákon o půdě") rozhodl tak, že stěžovatelé nejsou vlastníky
nemovitostí uvedených ve výroku tohoto rozhodnutí v podílech
rovněž uvedených ve výroku tohoto rozhodnutí, neboť plně
respektoval právní názor odvolacího soudu - Krajského soudu
v Českých Budějovicích, vyjádřený v rozsudku tohoto soudu ze dne
24. 2. 1999, sp. zn. 10 Ca 335/98. Krajský soud v Českých
Budějovicích v uvedeném rozsudku konstatoval, že oprávněnost
restitučního nároku byla prokázána. Krajský soud dále dovodil, že
současný vlastník předmětných nemovitostí je získal v rámci
privatizace od Fondu národního majetku a nikoli převodem povinné
osoby. Na takový případ nelze vztáhnout ustanovení §5 odst. 3
zákona o půdě a převod uskutečněný Fondem národního majetku
označit jako neplatný, když ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě
se týká převodů povinné osoby a Fond národního majetku
v postavení povinné osoby nepochybně nebyl. Odkaz na nález
Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, pak
není podle názoru krajského soudu pro projednávanou věc případný,
neboť dopadl na situaci, kdy s majetkem, na který byl uplatněn
restituční nárok, disponovala povinná osoba. Městský soud v Praze
pak rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 5. 5. 1999, č. j.
PÚPr/1618/99-Ri, rozsudkem napadeným ústavní stížností potvrdil,
když konstatoval, že se v daném stádiu řízení mohl zabývat pouze
otázkou, zda pozemkový úřad, respektoval právní názor, který byl
vysloven ve shora citovaném rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích.. Městský soud v Praze tedy mohl zkoumat pouze to,
zda pozemkový úřad po zrušení předchozího rozhodnutí ze dne 18.
8. 1998 se při vydávání napadeného rozhodnutí ze dne 5. 5. 1999
řídil právním názorem, který byl vysloven Krajským soudem
v Českých Budějovicích v rozsudcích ze dne 24. 2. 1999, č. j. 10
Ca 335/98-25, a ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 10 Ca 334/98.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítli, že pokud se Městský
soud v Praze nezabýval věcnými důvody, pro které bylo rozhodnutí
pozemkového úřadu ze dne 5. 5. 1999 napadeno odvoláním, pak tento
soud postupoval pouze formalisticky a svým rozhodnutím nejenom
pochybil při hodnocení věci, ale svým postupem porušil čl. 1, čl.
3, čl. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina"). Podstatou ústavní stížnosti je pak tvrzení stěžovatelů
o nesprávnosti názoru Krajského soudu v Českých Budějovicích
v tom, že majetek nelze vydat, neboť jej v současné době vlastní
jiný právní subjekt, než povinná osoba. Stěžovatelé současně
odkázali na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 195/97.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem
formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na
obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření a spis Městského
soudu v Praze a Okresního úřadu Tábor, okresního pozemkového
úřadu, a vyjádření Pozemkového fondu České republiky, územní
pracoviště Tábor a Statku N., s. p.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 25. 9. 2000
uvedl, že ústavní stížností napadeným rozsudkem bylo rozhodováno
o opravném prostředku proti rozhodnutí pozemkového úřadu ve
stádiu, když předchozí rozhodnutí o týchž nemovitostech byla
zrušena Krajským soudem v Českých Budějovicích. Ten také vyslovil
určitý právní názor, který byl nyní napadeným rozhodnutím
pozemkovým úřadem respektován. Proto Městský soud v Praze
z důvodů uvedených v odůvodnění napadeného rozsudku neshledal
podmínky pro vyhovění opravnému prostředku. Sama ústavní stížnost
pak více polemizuje s právním názorem Krajského soudu v Českých
Budějovicích, ten však byl vyjádřen v rozsudku tohoto soudu, jež
není předmětem tohoto řízení. Podle názoru Městského soudu
v Praze k porušení namítaných základních práv stěžovatelů nedošlo.
Vedlejší účastníci řízení, Okresní úřad Tábor, okresní
pozemkový úřad, a Statek N., s. p., sděleními ze dne 13. 10. 2000
a 29. 10. 2001, se vzdali postavení vedlejšího účastníka řízení ve
smyslu ustanovení §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu.
Další vedlejší účastník řízení, Pozemkový fond České
republiky, pracoviště Tábor, se k ústavní stížnosti ve stanoveném
termínu nevyjádřil.
Ústavní soud doručil stěžovatelům vyjádření Městského soudu
v Praze k podané ústavní stížnosti ze dne 25. 9. 2000. Stěžovatelé
ve své reakci na toto vyjádření uvedli, že uvedený soud při svém
předcházejícím rozhodnutí vyslovil právní názor, který byl
v souladu s názorem stěžovatelů. Potvrzení negativního rozhodnutí
Okresního úřadu Tábor, okresního pozemkového úřadu, tímto soudem
rozhodnutím, které bylo napadeno ústavní stížností, došlo skutečně
v podstatě z formálních důvodů, neboť v důsledku odlišných sídel
oprávněných osob a povinné osoby ve věci rozhodoval střídavě
Městský soud v Praze a Krajský soud v Českých Budějovicích,
přičemž Krajský soud v Českých Budějovicích apriorně k vydání
nemovitostí zaujímal negativní stanovisko. V průběhu letitého
sporu nakonec Krajský soud v Českých Budějovicích opřel svůj názor
o tvrzení, že v případě provedené privatizace brání tato
skutečnost vydání nemovitostí restituentům, byť tito řádně a včas
o vydání nemovitostí požádali a k privatizaci došlo v rozporu se
zákonem. Stěžovatelé rovněž poukázali na usnesení Ústavního soudu,
sp. zn. I. ÚS 508/99, ze dne 22. 8. 2001 (správně 28. 2. 2001),
kde nad rámec odůvodnění odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud
na straně 5 a dále v odůvodnění vyslovil právní názor v podstatě
shodný se stanoviskem stěžovatelů.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska
tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl
k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Podle nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 24. 5. 1994, sp.
zn. Pl. ÚS 16/93, vyhlášeného pod č. 131/1994 Sb., je restituce
odstraněním protiprávnosti při převodu vlastnického práva, a to
obnovením původních právních vztahů.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může
uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených
zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud zejména
respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že
není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani
nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi
prováděné. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit,
zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva
nebo svobody stěžovatelů, zakotvená v ústavních zákonech nebo
v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy a v rámci toho
uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Ústavní soud z obsahu správního spisu zjistil, že restituční
nároky stěžovatelů byly soudem projednávány opakovaně (rozsudky
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 8. 1993, sp. zn.
10 Ca 136/93; ze dne 1. 3. 1995, sp. zn. 10 Ca 430/94; ze dne 30.
4. 1996, sp. zn. 10 Ca 7/96; ze dne 10. 4. 1998, sp. zn. 10 Ca
93/98; ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 10 Ca 334/98, a ze dne 24. 2.
1999, sp. zn. 10 Ca 335/98). Po prostudování předložených spisů
sdílí Ústavní soud názor vyslovený v rozsudcích Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 10 Ca 334/98,
a ze dne 24. 2. 1999, č. j. 10 Ca 335/98-25, že oprávněnost
restitučního nároku byla prokázána. Ústavní soud rovněž sdílí
stejný právní názor, pokud se týká části pozemkových parcel
709/1, 709/2, 712/1, 716/1, 716/3, 716/4, 719/1 a 719/2
v katastrálním území J. a pozemkové parcely č. 1343/2, 1353
a 1328 v katastrálním území P., které zůstaly ve vlastnictví
povinné osoby - státního podniku, který nebyl likvidován, a proto
nic nebrání jejich vydání. Pokud se týká zbývajících pozemkových
parcel, které povinná osoba nevlastní a Statek N., s. p., který je
podle výpisu z katastru nemovitostí jejich vlastníkem, resp. pokud
se týká sporné otázky, zda lze zbývající nemovitosti fakticky
vydat, a to s přihlédnutím k provedené privatizaci, Ústavní soud
konstatuje, že s právním posouzením věci vyjádřeným v rozsudcích
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 1998, sp. zn.
10 Ca 334/98, a ze dne 24. 2. 1999, č. j. 10 Ca 335/98-25, se
neztotožňuje a odkazuje na svoji ustálenou judikaturu k této
otázce, podle které jsou restituční nároky, s ohledem na §5 odst.
3 zákona o půdě ve vztahu k jiným majetkoprávním procesům, a tedy
i privatizačním, nároky primárními [srov. např. nález, sp. zn. IV.
ÚS 195/1997, svazek 9, č. 161 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, v němž vyslovil Ústavní soud právní názor, podle něhož je
třeba restituční nároky považovat za primární nároky, a to i za
cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů a srov.
nález, sp. zn. II. ÚS 571/99, svazek 18, č. 74 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu]. Každý jiný výklad by činil blokační
ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu
majetku státu na jiné osoby, prakticky bezcenným.
Nelze proto akceptovat výklad Krajského soudu v Českých
Budějovicích, podle kterého rozhodnutí o schválení privatizačního
projektu představuje pro pozemkový úřad předběžnou otázku, kterou
rozhodl k tomu příslušný úřad, a podle kterého podle §40 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení, je pozemkový úřad rozhodnutím
o schválení privatizačního projektu vázán. Ustanovením §3 odst.
2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na
jiné osoby, byl vysloven zákaz privatizace majetku, na jehož
vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních
předpisů, když tohoto majetku může být podle citovaného zákona
použito pouze v případě, že restituční nároky nebyly ve stanovené
lhůtě uplatněny nebo byly zamítnuty.
Z uvedeného vyplývá, že byla-li uplatněna výzva podle znění
zákona o půdě, v době nabytí jeho účinnosti a o uplatněném
restitučním nároku nebylo negativně rozhodnuto pravomocným
rozhodnutím, nemělo vůbec k privatizaci takového majetku dojít.
Oprávněné osoby tím, že včas zaslaly výzvu povinné osobě a řádně
uplatnily své návrhy u příslušného soudu, splnily veškeré
podmínky, uložené jim zákonem o půdě k tomu, aby jejich nárok mohl
být spravedlivě posouzen a ve smyslu zákona o půdě o něm
rozhodnuto. Jestliže stát disponoval s majetkem v rozporu se
zákonem, tj. byl omezen v dispozicích po dobu trvání lhůty
k uplatnění restitučního nároku, jde o úkon neplatný (absolutně),
a tudíž nemohl vést k nabytí vlastnického práva. Absolutní
neplatnost nemůže zhojit ani následný zápis vlastnického práva do
katastru nemovitostí.
Ústavní soud, aniž by si osvojoval právo nahrazovat příslušné
orgány veřejné moci, rozhodující v dané věci, ke zkoumanému
případu uvádí, že pokud po pečlivém zhodnocení důkazů není sporu
o tom, že stěžovatelé jsou oprávněnými osobami a je splněn
konkrétní restituční titul podle zákona o půdě, je zároveň zřejmé,
že vůči stěžovatelům došlo v minulosti k majetkové křivdě, kterou
lze zmírnit v souladu se zákonem o půdě. Ústavní soud zde
připomíná, že i sama ochrana ústavnosti není pouze úkolem tohoto
soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci a v tomto rámci
zejména obecných soudů. Ústavní soud představuje v této
souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž
nastupuje v případě selhání všech ostatních (viz nepublikované
usnesení Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 508/99, ze dne 28. 2.
2001). Není tedy možné obecně upřednostňovat privatizace před
restitucemi se zachováním nároku oprávněné osoby na finanční
náhradu s odkazem na to, že účelem zákona o půdě je nikoli
odstranění, nýbrž zmírnění některých majetkových křivd, ke kterým
došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku.
Ústavní soud je ve vztahu k rozhodování příslušných státních
orgánů při posuzování naplnění podmínek §9 odst. 4 zákona o půdě
nucen konstatovat, jak tomu učinil např. v nálezu, sp. zn. III. ÚS
187/98, publikovaném pod č. 112 ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu č. 12, že ty případy, kdy obecný soud neposkytne
účastníkům ochranu v jejich základních právech a svobodách, ač jim
tato ve skutkově obdobných případech byla Ústavním soudem
přiznána, je nutno považovat za porušení principu rovnosti
v právech ve smyslu čl. 1 Listiny. K takovému pochybení ze strany
obecného soudu v přezkoumávané věci došlo.
Za situace, kdy se v daném případě jedná o aplikaci
restitučních předpisů, jež speciálně zakotvují nápravu křivd
spáchaných v době nesvobody (zejména v důsledku politické
perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva
a svobody) a kdy jediným důvodem pro nevydání předmětných
nemovitostí je nesprávný právní závěr Krajského soudu v Českých
Budějovicích, spočívající v upřednostnění privatizace před
restitucí, když jak sám Krajský soud v Českých Budějovicích
konstatoval, že všechny ostatní podmínky pro vydání nemovitostí
jsou splněny, Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným
rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2000, sp. zn.
38 Ca 206/99, rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 9. 12. 1998, sp. zn. 10 Ca 334/98, a ze dne 24. 2. 1999, sp.
zn. 10 Ca 335/98, i rozhodnutím pozemkového úřadu ze dne 5. 5.
1999, č. j. PÚPr/1618/99-Ri, došlo k porušení práva stěžovatelů na
spravedlivý proces a na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu
čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod, k porušení principu v rovnosti
v právech podle čl. 1 a čl. 4 Listiny a k odepření ochrany jejich
právům zákonem stanoveným způsobem podle čl. 90 Ústavy. Vzhledem
k výše uvedeným argumentům za situace, kdy k porušení uvedených
základních práv stěžovatelů došlo již rozhodnutími Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 24. 2. 1999, č. j. 10 Ca 335/98-25,
a ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 10 Ca 334/98, nepokládal Ústavní
soud za potřebné zabývat se dalšími námitkami stěžovatelů
uvedenými v ústavní stížnosti.
Pokud stěžovatelé v ústavní stížnosti poukazují na porušení
čl. 3 Listiny, toto ustanovení vytváří hmotně právní garanci
základních práv a svobod bez ohledu na postavení (pohlaví, rasu
apod.). Toto ustanovení je vlastně komplementární k principu
rovnosti a usiluje o vytvoření stavu nediskriminace. Eventuální
diskriminaci by zde bylo možno dovodit tehdy, pokud by výkon
základních práv a svobod byl nepříznivě ovlivněn v důsledku
určitého důvodu, jako je např. pohlaví, jazyk, politické smýšlení,
sociální původ nebo jiné postavení, přičemž ostatní, nezatíženi
tímto důvodem, by byli ve výkonu svých základních práv a svobod
zvýhodněni. Stěžovatelé však v ústavní stížnosti přijatelným
způsobem nevysvětlili, v čem spatřují souvislost uvedeného článku
s předmětem ústavní stížnosti. Článek 3 v odstavci 3 Listiny pak
stanoví, že nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro
uplatňování jeho základních práv a svobod. Jde o předpis patřící
mezi obecná ustanovení Listiny, který sám o sobě bezprostředně
aplikovatelný není a na souzenou věc evidentně nedopadá.
Za tohoto stavu věci proto Ústavní soud rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 22. 6. 2000, č. j. 38 Ca 206/99-25, zrušil.
Jelikož důvody zrušení rozsudku Městského soudu v Praze byly
založeny již rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 9. 12. 1998, sp. zn. 10 Ca 334/98, a ze dne 24. 2. 1999, sp.
zn. 10 Ca 335/98, rozhodnutím Okresního úřadu v Táboře, okresního
pozemkového úřadu, ze dne 5. 5. 1999, č. j. PÚPr/1618/99-Ri, jakož
i z důvodů procesní ekonomie, Ústavní soud rozhodl také o zrušení
těchto citovaných rozhodnutí [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a)
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Vzhledem k vyslovenému souhlasu účastníků s tím, aby Ústavní
soud rozhodl bez nařízení ústního jednání (§44 odst. 2 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu), bylo takto rozhodnuto mimo ústní
jednání.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 11. 12. 2001