Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28.11.2001, sp. zn. II. ÚS 516/01 [ nález / PROCHÁZKA / výz-2 ], paralelní citace: N 183/24 SbNU 361 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:2.US.516.01

sp. zn. II. ÚS 516/01 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu, ve věci ústavní stížnosti J. D-ové, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 19 Co 725/99, a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 16. 9. 1998, č. j. 8 C 37/95-88, za účasti účastníků řízení: 1) Krajského soudu v Brně a 2) Okresního soudu v Prostějově a vedlejších účastníků řízení: 1) ZD K., 2) Zemědělského obchodního družstva K., a 3) V. D., takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 19 Co 725/99, a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 16. 9. 1998, č.j. 8 C 37/95-88, se zrušují. II. Návrh na náhradu nákladů řízení se zamítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností ze dne 22. 8. 2001 se J. D-ová (dále jen "stěžovatelka") domáhá toho, aby Ústavní soud vydal nález, kterým by zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 19 Co 725/99, a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 16. 9. 1998, č.j. 8 C 37/95-88, a dále aby Ústavní soud vydal usnesení, kterým by zavázal prvního a druhého účastníka řízení uhradit společně a nerozdílně do 15 dnů ode dne vykonatelnosti daného rozhodnutí stěžovatelce náklady řízení před Ústavním soudem. Stěžovatelka má za to, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti ZD K., Zemědělskému obchodnímu družstvu K. a V. D. na náhradu živého a mrtvého inventáře a současně bylo stěžovatelce uloženo zaplatit prvému a druhému žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 20.400,-- Kč. Na základě uvedené žaloby se stěžovatelka domáhala toho, aby ZD K. (jakožto prvému žalovanému) byla uložena povinnosti poskytnout stěžovatelce (jakožto žalobkyni) náhradu odpovídající jejímu dědickému podílu po F. D. aj. D-ské za vnesený živý a mrtvý inventář včetně zásob, tj. za 1 krávu ve váze 533 kg, 2 jalovice v celkové váze 236 kg, 2 prasata v celkové váze 209 kg, jednoho koně, za siláž v hmotnosti 51,10 q, za seno v hmotnosti 3,5 q, za slámu v hmotnosti 23,8 q, za brambory - sadba - krmné v hmotnosti 17,95 q, za zrniny krmné v hmotnosti 6,25 q, ve věcech téhož nebo srovnatelného druhu, do výše 100.745,-- Kč, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku. V případě nemožnosti věcného plnění mělo být žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 100.745,-- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Stejné povinnosti měly být uloženy také druhému žalovanému (Zemědělské obchodní družstvo K.), jakož i třetímu žalovanému (V. D.). Z odůvodnění předmětného rozsudku vyplynulo, že se soud především zabýval otázkou, zda stěžovatelka je oprávněnou osobou, přičemž dospěl k závěru, že by jí stěžovatelka byla, neboť je dcerou osob, které ve smyslu ustanovení §20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), jako původní vlastníci živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob, tyto vnesly do zemědělského družstva v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 a pokud by žily, měly by právo na jejich náhradu. Dále se pak soud zabýval otázkou, zda žalobkyně splnila lhůtu stanovenou v §13 dost. 1 zákona o půdě, přičemž dospěl k závěru, že žalobkyně nepožádala ve smyslu §20 zákona o půdě o náhradu za živý a mrtvý inventář. Podala pouze přihlášku majetkového podílu, kterou však bylo možno učinit do 28. 4. 1992. Tato skutečnost měla vyplynout i z výpovědi navrhovatelky, když bylo jednoznačně prokázáno, že nežádala o náhradu za živý a mrtvý inventář. S ohledem na to, že svůj nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář stěžovatelka neuplatnila v zákonné lhůtě, její právo zaniklo. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Prostějově podala stěžovatelka odvolání, v němž uvedla, že skutková zjištění učiněná prvostupňovým soudem nemají oporu v provedeném dokazování, odůvodnění postrádá výklad o tom, o které důkazy soud opřel své právní závěry a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Soud zcela opomenul výpověď stěžovatelky před soudem, v níž se uvádí, že stěžovatelka svou písemnou žádostí ze dne 9. 2. 1993, doručenou družstvu dne následujícího, skutečně požadovala náhradu za živý a mrtvý inventář po rodičích, v uvedeném směru jednala s pracovnicí družstva Z. C-ou i předsedou družstva Ing. M. K. a družstvo na uvedenou žádost reagovalo jako na žádost o náhradu živého a mrtvého inventáře, což prokazuje i dopis družstva ze dne 25. 6. 1993. Soud dále nehodnotil i skutečnost, že stejné nároky stěžovatelka uplatnila ve vztahu k Zemědělskému družstvu T., z čehož lze dovozovat, že stěžovatelce muselo být známo, že nelze již uplatnit nároky ve smyslu zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů, a tedy že stěžovatelka reagovala na novelizaci zákona o půdě, na základě které byla prodloužena lhůta pro uplatnění předmětného nároku do 31. 3. 1993. Soud ve vztahu k tomuto důkazů nezdůvodnil, proč jej odmítá či pokládá za nevěrohodný. V tomto ohledu vykročil ze zásady volného hodnocení důkazů, v důsledku čehož trpí rozsudek okresního soudu vadou, která způsobuje, že rozsudek není přezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Krajský soud rozsudek soudu prvého stupně jako věcně správný potvrdil, neboť dospěl k závěru, že soudem prvého stupně byl dostatečným způsobem zjištěn skutkový stav a byl z něj vyvozen i správný právní závěr. Pokud stěžovatelka vztahuje řádné a včasné uplatnění nároku na vydání živého a mrtvého inventáře k dopisu ze dne 9. 2. 1993, doručenému družstvu Haná v K. dne následujícího a nadepsaného jako majetkové vypořádání - dědické nároky, v němž stěžovatelka uvedla, že se hlásí k majetkovému podílu po rodičích F. aj. D-ských, pak z tohoto nelze dovodit, že tímto podáním uplatnila nárok na vydání živého a mrtvého inventáře. Je tomu tak proto, že stěžovatelka nepoužila daný termín ani termín obdobný, z čehož by bylo možno jednoznačně dovodit uplatňování předmětného nároku; spíše lze dovodit, že se stěžovatelka hlásí do transformačního procesu. Této skutečnosti nasvědčuje i to, že stěžovatelka byla, jak vyplývá z výzvy adresované družstvu v T., schopna rozpoznat rozdíly mezi uplatněnými nároky, přičemž i sama stěžovatelka tvrdí, že si je vědoma rozdílného právního režimu jednotlivých nároků. Z výpovědi svědků Z. C-ské a Ing. M. K. nelze dovodit, že by došlo k řádnému a včasnému uplatnění nároku. Odvolací soud pokládá tvrzení stěžovatelky za účelová, neboť stěžovatelka neuplatnila svůj nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář podle zákona o půdě do 31. 3. 1993, a tak její nárok zanikl prekluzí. Proti rozsudku soudu prvého i druhého stupně podala stěžovatelka ústavní stížnost. Dle názoru stěžovatelky obecné soudy pominuly část její účastnické výpovědi ze dne 3. 5. 1995, v níž uvedla, že svou písemnou žádostí ze dne 9. 2. 1993 skutečně požadovala náhradu za živý a mrtvý inventář po svých rodičích, a stejně tak stěžovatelka vypovídala dne 28. 6. 1995, kdy předložila kopii dopisu uvedeného družstva ze dne 25. 6. 1993, z něhož vyplývá, že družstvo na její žádost reagovalo jako na žádost o náhradu živého a mrtvého inventáře. Nebyla ani zpochybněna ta část její účastnické výpovědi, v níž uvedla, že v daném směru jednala s pracovnicí družstva Z. C-skou a předsedou družstva Ing. M. K., který tuto skutečnost ve své výpovědi potvrdil. Soudy nevyhodnotily ani skutečnost, že v časové souslednosti uplatňovala nároky ve vztahu k Zemědělskému družstvu T., a tak jí bylo známo, že nároky podle zákona č. 42/1992 Sb. již nelze uplatnit; naopak reagovala na prodloužení lhůty k uplatnění předmětného nároku do 31. 2. 1993. S ohledem na to, že obecné soudy nezdůvodnily, proč tyto důkazy odmítají či pokládají za nevěrohodné, porušily §41 odst. 2 o. s. ř., podle kterého je třeba posuzovat každý úkon podle jeho obsahu, a současně vykročily ze zásady volného hodnocení důkazů, čímž porušily ustanovení §132 o. s. ř., čímž zatížily svá rozhodnutí vážnou vadou. Postup obecných soudů lze považovat nejen za formální, ale současně za porušující čl. 36 odst. 1 Listiny, a tak navrhuje Ústavnímu soudu napadené rozsudky zrušit. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení k podané ústavní stížnosti. Krajský soud v Brně uvedl, že soudy obou stupňů se nárokem stěžovatelky důsledně zabývaly a dospěly k závěru, že stěžovatelka svůj nárok řádně a včas neuplatnila, takže tento zanikl v důsledku prekluze. Uvedený závěr vychází z provedeného dokazování, přičemž hodnocení důkazů je právem i povinností obecných soudů, které by nemělo být Ústavním soudem přezkoumáváno. Z tohoto důvodu navrhuje ústavní stížnost odmítnout. Okresní soud v Prostějově se nevyjádřil. Dále byla vyžádána vyjádření vedlejších účastníků řízení. ZD K. a Zemědělské a obchodní družstvo K. shodně uvedly, že stěžovatelka neprokázala svá (rozporuplná) tvrzení, přičemž soudy měly snahu o maximální zjištění skutkového stavu a po jeho řádném zjištění přijaly správný právní názor. Pokud soudy vyšly při hodnocení provedených důkazů z výpovědi stěžovatelky, z jejího dopisu ze dne 9. 2. 1993 a výpovědí Ing. M. K. a Z. C., pak nelze vytýkat porušení povinnosti volného hodnocení důkazů. Námitka stěžovatelky ohledně porušení §41 odst. 2 o. s. ř. je rovněž sporná, neboť z obsahu uvedené písemnosti (tj. dopisu ze dne 9. 2. 1993) vyplývá vůle stěžovatelky přihlásit se k majetkovému podílu. Tato skutečnost je i obsahem výpovědi stěžovatelky a svědků. Pozdější výpovědi stěžovatelky a její odkazy na velmi obecné sdělení ZD Haná K. nemohou hodnocení ovlivnit. Ustanovení, na které stěžovatelka odkazuje, se kromě toho týká úkonů prováděných účastníky soudního řízení. Z tohoto důvodu se jeví názor stěžovatelky na porušení práva na soudní ochranu ze strany obecných soudů jako subjektivní. Skutečnost, že stěžovatelka nebyla ve věci úspěšná, není základem po napadání nedostatku nezávislosti a nestrannosti. Z těchto důvodů navrhuje ústavní stížnost zamítnout jako naprosto nedůvodnou a ryze účelovou a zavázat stěžovatelku k náhradě nákladů řízení před Ústavním soudem. Třetí vedlejší účastník, pan V. D., k výzvě Ústavního soudu uvedl, že oba rozsudky byly vydány po rozsáhlém a úplném zjištění skutkového stavu i po učinění správných právních závěrů. Nárok stěžovatelky zanikl prekluzí, neboť nelze dovodit, že by stěžovatelka uplatnila svůj nárok, přičemž z dopisu ze dne 9. 2. 1993, nadepsaného majetkové vypořádání - dědické nároky, tato skutečnost rozhodně nevyplývá. Tvrzení stěžovatelky jsou pouze účelová, vedená snahou vnést mezi vedlejší účastníky právní nejistotu. Z tohoto důvodu navrhuje odmítnout návrh stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný a zavázat stěžovatelku k náhradě nákladů řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že není vrcholem soustavy obecných soudů čl. 81 a čl. 90 Ústavy České republiky a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebyly porušeny základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolává ochrany základních práv zakotvených v Listině, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaná stížnost je důvodná. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s názorem obecných soudů na to, zda stěžovatelka uplatnila řádně a včas nárok na náhradu živého a mrtvého inventáře ve smyslu §20 zákona o půdě, když stěžovatelka má za to, že tak učinila dopisem ze dne 9. 2. 1993, adresovaném Zemědělskému družstvu K., které bylo právním předchůdcem prvého, příp. i druhého vedlejšího účastníka řízení. V uvedeném dopise, nadepsaném "majetkové vypořádání - dědické nároky", se stěžovatelka hlásí k majetkovému podílu po zemřelých rodičích F. D., nar. 13. 10. 1905, aj. D-ské, nar. 26. 11. 1911. Tento dopis byl adresátu doručen dne 9. 2. 1993. V daném případě je tedy třeba posoudit, zda předmětnou listinu lze považovat za právní úkon, na základě něhož byl v souladu s §20 zákona o půdě vůči povinné osobě uplatněn nárok na náhradu živého a mrtvého inventáře. Úvodem je třeba poznamenat, že zákon o půdě nestanovuje náležitosti takového právního úkonu, a proto je třeba postupovat a danou otázku řešit výlučně podle ustanovení §34 a násl. občanského zákoníku, jež obecně upravují otázky právních úkonů. Podle §34 je právní úkon projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Projev vůle ve smyslu §35 odst. 1 občanského zákoníku může být učiněn nejen jednáním nebo opomenutím, ale též jiným způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. I když posledně uvedená zásada, že projev nesmí vzbuzovat pochybnosti, je spíše míněna ve vztahu k projevu vůle jiným způsobem, nepochybně platí i pro právní úkony učiněné jednáním či opomenutím. To ostatně dále rozvádí §37 odst. 1 občanského zákoníku, který pod sankcí neplanosti právního úkonu mj. stanovuje, že náležitostí projevu vůle je určitost a srozumitelnost. Podle ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku je pak třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem, z čehož vyplývá, že je třeba vycházet z vůle toho, kdo právní úkon učinil, přičemž je nutno chránit dobrou víru toho, komu je projev vůle adresován. Dle názoru Ústavního soudu z citovaných ustanovení jednoznačně vyplývá, že nelze vycházet pouze a izolovaně projevu vůle osoby, která určitý úkon učinila, nýbrž je třeba jej posuzovat v celkovém kontextu konkrétního případu. Přitom je třeba zejména zkoumat, zda šlo o právní úkon nevzbuzující pochybnosti v tom směru, co chtěl účastník projevit, nebo, jinak řečeno, zda jej lze označit za dostatečně srozumitelný a určitý, a to, což je třeba zdůraznit, ve vztahu k osobě adresáta. V daném případě tedy jde (kromě dalšího) o to, zda u osoby povinné vznikly nebo mohly vzniknout pochybnosti, zda se jedná o výzvu k náhradě za živý a mrtvý inventář, resp. o uplatnění nároku na náhradu za něj. Jak již výstižně k danému tématu uvedl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 28. 9. 1998, sp. zn. IV. ÚS 189/98 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 12, č. 109), k podstatným znakům toho, co je v teorii, vztahující se ke skladbě spisovné češtiny, označováno jako výpověď (o něčem), náleží i to, že má vždy nějakou komunikativní funkci, tj. jest míněna a "platí" vůči adresátovi kupř. jako oznámení, otázka, výzva apod. Interpretace výpovědi, tedy i výzvy, je jazykově chápána jako porozumění tomu, co se v ní říká a proč (s jakým cílem, záměrem) byla produkována. Důkazem úspěšnosti její správné interpretace jsou adekvátní reakce adresáta. Jestliže tedy vznikl spor o to, zda stěžovatelka uplatnila nároky podle §20 zákona o půdě nebo nároky na transformační podíl podle zákona č. 42/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je třeba na základě výše uvedeného hlediska posoudit právní úkon stěžovatelky z pohledu reakce adresáta na něj. Jak bylo výše zmíněno, stěžovatelka v řízení před obecnými soudy nabídla jako důkaz dopis ZD Haná, K. ze dne 19. 7. 1993, v němž se právnímu zástupci stěžovatelky dává na vědomí, že "v dopise ze dne 25. 6. 1993 sdělujeme Vaší klientce, paní J. D-ové, že živý a mrtvý inventář připisujeme p. V. D., protože předložil notářský zápis, kterým otec Vaší klientky postupuje všechny své nemovitosti se všemi součástmi a se vším právním příslušenstvím svému synu p. F. D. Dále jsme upozornili, že nehodláme řešit rodinné spory a že v případě dohody nebo na základě rozhodnutí soudu, jako nestranná osoba, budeme každé rozhodnutí plně akceptovat." Dle názoru Ústavního soudu právě tento dopis představuje důkaz, který je pro posouzení daného případu důležitý, neboť vypovídá o reakci povinné osoby, která se stěžovatelkou jednala jako s osobou, která uplatnila svůj nárok v zákonem stanovené lhůtě. Tuto skutečnost ostatně potvrzuje vyjádření prvního a druhého vedlejšího účastníka k žalobě stěžovatelky, ve kterém se pouze uvádí, že "pokud se žalobkyně dodatečně, v náhradní lhůtě dané novelou zákona, o tuto náhradu přihlásila, není jí možno tuto náhradu přiznat, neboť by tak družstvo fakticky poskytovalo náhradu za jeden vznesený majetek dvakrát" (č.l. 4 soudního spisu), tj. aniž by byla vznesena námitka ohledně neuplatnění nároku ze strany stěžovatelky. Výše uvedenou reakci je nutno posoudit i v historickém kontextu; stěžovatelka (dlužno podotknout jako právní laik) uplatnila nároky označené jako "majetkové" ve výši svého dědického podílu, za situace, kdy povinná osoba jakožto subjekt, který vyřizoval řádově stovky restitučních případů, nepochybně věděla, že stěžovatelka může nárokovat již pouze náhradu za živý a mrtvý inventář. Proto se Ústavnímu soudu na základě uvedených skutečností jeví, že skutečným důvodem nepřiznání náhrady za živý a mrtvý inventář bylo již dřívější přiznání náhrady v plné výši panu V. D. Vzhledem ke všem uvedeným okolnostem má Ústavní soud za to, že stěžovatelka v předmětném podání projevila vůli, aby jí byla přiznána náhrada za živý a mrtvý inventář, i když tak učinila jiným slovním vyjádřením, než výslovným uvedením příslušného termínu. V daném případě se jednalo o použití pojmu obecnější povahy, který mohl objektivně zahrnovat i majetkové nároky vyplývající z náhrady za živý a mrtvý inventář, když u povinné osoby nevznikly pochyby, co chtěla stěžovatelka projevit. Za této situace nelze než dospět k závěru, že inkriminovaný právní úkon byl učiněn řádně a včas, v důsledku čehož je vyloučena prekluze nároku stěžovatelky. Praxí Ústavního soudu respektovaným ideovým východiskem pro posuzování restitučních sporů je nález Ústavního soudu ČSFR ve věci sp. zn. I. ÚS 597/92, v němž se dovozuje, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou proto povinny postupovat v řízení podle restitučních zákonů v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na lidských právech a svobodách má být alespoň částečně kompenzována (Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, ročník 1992, nález č. 16). Ústavní soud proto opakovaně apeluje na obecné soudy, aby v případech restitučních sporů postupovaly zvláště citlivě a braly v úvahu, že restituční zákony jsou specifickými právními předpisy, jejichž dominantním cílem je zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd; proto je třeba tyto zákony vykládat tak, aby bylo tohoto cíle možno dosáhnout a aby byly zohledňovány zájmy obětí. S přihlédnutím k výše uvedenému má Ústavní soud za to, že postup obecných soudů vyznačující se formálním přístupem vedoucím k nespravedlivému výsledku posouvá věc do ústavněprávní roviny. Nezbývá proto než konstatovat, že soudy obou stupňů zásadním způsobem zasáhly do práva stěžovatelky domoci se právními prostředky nápravy minulých majetkových křivd, čímž došlo k porušení čl. 90 Ústavy České republiky, dle něhož je soud povolán k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu, a dále k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud nemohl opomenout ani procesní stránku věci. S ohledem na skutečnost, že stěžovatelka navrhla žalobě ze dne 14. 2. 1994 jako jeden z klíčových důkazů dopis ZD Haná ze dne 19. 7. 1993, adresovaný právnímu zástupci stěžovatelky (č. l. 2, 3 soudního spisu), jenž je obsažen v soudním spise (č. l. 77), příp. také dopis stejného obsahu ze dne 25. 6. 1993, adresovaný přímo stěžovatelce, jimiž mělo být prokázáno, že stěžovatelka řádně uplatnila svůj nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář. Prvně uvedený důkaz byl proveden při ústním jednání dne 14. 9. 1998 (č.l. 82 soudního spisu), na druhý se pak odkazuje v odvolání stěžovatelky ze dne 26. 3. 1999 (č.l. 94 soudního spisu). Jak vyplynulo ze soudního spisu, daný důkaz nebyl ani ze strany soudu prvého, ani druhého stupně v odůvodnění napadených rozsudků hodnocen. Jak již Ústavní soud vyslovil v řadě svých nálezů, jedním z principů práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. I když je věcí soudu, jak s rozpory mezi provedenými důkazy naloží, což vyplývá ze zásady vyjádřené v §132 o. s. ř., je jeho povinností důkazy odporující důkazům jiným hodnotit, tj. zdůvodnit, proč je odmítá či pokládá za nevěrohodné, a v odůvodnění pak je povinen své stanovisko přiměřeně vyložit. Jinak zatěžuje své rozhodnutí vážnou vadou a jedná v rozporu s povinnostmi, které vyplývají z čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky; Ústavní soud rovněž vyslovil, že tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, příp. důkazy, kterými se soud nezabýval, zakládají v zásadě nepřezkoumatelnost, ale současně i neústavnost vydaného rozhodnutí ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (viz např. nález ze dne 16. 2. 1965, sp. zn. III. ÚS 61/94; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 10). Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadené rozsudky podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Pokud jde o návrh na náhradu nákladů řízení ve smyslu §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nejedná se o náhradu automatickou. Lze ji uložit pouze "v odůvodněných případech" jako určitou sankci vůči tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal. To by bylo na místě např. tehdy, kdyby obecný soud nerespektoval již vykonatelný nález Ústavního soudu. S ohledem na to, že mimořádné okolnosti stejné nebo obdobné povahy nejsou dány, když navíc se jednalo o věc spornou a nejednoduchou, Ústavní soud neshledal důvod k uložení povinnosti náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků. Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 28. listopadu 2001