infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUsKratkeRadky-163-001,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13.11.2001, sp. zn. II. ÚS 660/2000 [ nález / MALENOVSKÝ / výz-2 ], paralelní citace: N 171/24 SbNU 275 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:2.US.660.2000

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Povaha rozhodnutí finančního ředitelství o nepovolení přezkumu dodatečného platebního výměru

Právní věta Rozhodnutí finančního ředitelství o přezkoumávání rozhodnutí dle §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (které svou podstatou věcně představuje zamítnutí návrhu na povolení přezkoumání rozhodnutí) je rozhodnutím meritorním (materiální povahy) ve smyslu §244 a násl. o. s. ř. Nejde tedy o pouhé procesní rozhodnutí a z tohoto důvodu není žádný zákonný důvod, který by bránil podání žaloby proti tomuto rozhodnutí v rámci správního soudnictví. Opačný postup [dle §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř.] by byl v rozporu s konstrukcí mimořádných opravných prostředků dle zákona o správě daní a poplatků a ve svých důsledcích by znamenal denegatio iustitiae v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

ECLI:CZ:US:2001:2.US.660.2000
sp. zn. II. ÚS 660/2000 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě v právní věci navrhovatelky M. D-ové, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 2000, čj. 30 Ca 212/2000-10, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto: Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 2000, čj. 30 Ca 212/2000-10, se zrušuje. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, jež Ústavnímu soudu došla 13. 11. 2000 a která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, jímž bylo zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 30. 5. 2000, čj. 8851/110/1999. Stěžovatelka se domnívá, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu práv, garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle jejího názoru má rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni, vydané podle ustanovení §55b zák.č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, jehož nápravy se domáhala žalobou u Krajského soudu v Plzni, charakter rozhodnutí, jež je přezkoumatelné soudem v rámci správního soudnictví podle §244 a násl. zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."). Je to rozhodnutí meritorní, kterým se v daňovém řízení konečným způsobem rozhoduje o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. Krajský soud v Plzni tím, že řízení zastavil, znemožnil tedy stěžovatelce domáhat se stanoveným postupem svého práva na nápravu nezákonného rozhodnutí orgánu státní správy u nezávislého a nestranného soudu. Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 212/2000, a spisový materiál Finančního ředitelství v Plzni, sp. zn. 8851/110/1999, z nichž zjistil následující: Rozhodnutím ze dne 30. 5. 2000, čj. 8851/110/1999, nepovolilo Finanční ředitelství v Plzni přezkoumání dodatečného platebního výměru na daň z příjmů fyzických osob č. 990000211, vydaného podle §55b zák. č. 337/1999 Sb., o správě daní a poplatků Finančním úřadem v Blovicích dne 2. 8. 1999, pod čj. 19373/99/141970. Správce daně zjistil, že stěžovatelka nevedla samostatnou evidenci průměrné výše rabatu, třebaže jí tato povinnost byla uložena správcem daně rozhodnutím ze dne 28. 11. 1995, čj. Bl 5185/980/95. Při daňové kontrole vybral správce daně vzorek různých dokladů a metodou váženého aritmetického průměru zjistil průměrný rabat ve výši 29,56 %. Stěžovatelka vykázala ovšem v daňovém přiznání rabat pouhých 17,11 %. I s přihlédnutím k dalším skutečnostem měl správce daně pochybnosti o úplnosti a správnosti evidence stěžovatelky. Ani další důkazní prostředky neprokazovaly dostatečně úplnost a správnost účetnictví stěžovatelky. Vzhledem k tomu tedy správce daně dodatečně vyměřil daň ve výši rozdílu mezi daní původně vyměřenou a daní stanovenou podle §46 odst. 7 zák. o správě daní a poplatků. Finanční ředitelství neshledalo, že by byl dotčený dodatečný platební výměr vydán v rozporu s právními předpisy nebo se zakládal na podstatných vadách řízení. Okolnosti daného případu nenasvědčují tomu, že došlo ke stanovení daňové povinnosti v nesprávné výši. Nejsou tedy dány podmínky pro přezkoumání tohoto rozhodnutí. Řízení o žalobě proti shora uvedenému rozhodnutí finančního ředitelství, zastavil krajský soud, jak již bylo uvedeno, rozhodnutím, jež je nyní napadeno ústavní stížností. Soud se domnívá, že žalobou napadené rozhodnutí podle zákonné úpravy nemůže být předmětem přezkoumávání soudem. Řízení o přezkoumání rozhodnutí podle §55b zákona o správě daní a poplatků se totiž rozpadá do dvou fází. V první fázi správce daně musí rozhodnout, zda přezkoumání rozhodnutí povolí, a teprve v druhé fázi rozhodnutí přezkoumá. Rozhodnutím o povolení či nepovolení přezkumu se přezkoumávané rozhodnutí neruší ani nemění. Daňový subjekt jím tedy není dotčen na svých hmotných právech a povinnostech, vyplývajících z přezkoumávaného rozhodnutí. Napadené rozhodnutí finančního ředitelství je proto dle názoru obecného soudu rozhodnutím procesní povahy ve smyslu ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. Soud následně řízení podle ustanovení §250d odst. 3 o.s.ř. řízení zastavil. Ústavní soud vyzval podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, účastníka řízení, Krajský soud v Plzni, a vedlejšího účastníka řízení, Finanční ředitelství v Plzni, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily. Krajský soud v Plzni navrhl ústavní stížnost zamítnout. Domnívá se, že napadeným rozhodnutím k porušení čl. 36 Listiny nedošlo. Co se týče důvodů, jež soud vedly k zastavení řízení, odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Finanční ředitelství sice zaslalo Ústavnímu soudu vyjádření, současně se však postavení vedlejšího účastníka vzdalo s odůvodněním, že ústavní stížnost nenapadá zákonnost jeho rozhodnutí. Ústavní soud s ním proto dále jako s vedlejším účastníkem nejednal. Ústavní stížnost je opodstatněná. Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zásadně zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Ústavy a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Ústavní soud shledal, že právě k takovému zásahu do ústavně garantovaného práva v projednávaném případě došlo. Ústavní soud spatřuje podstatu ústavní stížnosti v otázce, zda rozhodnutí podle §55b zákona o správě daní a poplatků, podle něhož nejsou dány podmínky pro povolení přezkumu rozhodnutí správce daně, má charakter rozhodnutí přezkoumatelného soudem v rámci institutu správního soudnictví ve smyslu §244 a násl. o.s.ř. K dané otázce se Ústavní soud ve své judikatuře již opakovaně vyslovil (srov. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 94/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C. H. Beck, 1997, str. 97 a násl.; nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 271/96, tamtéž, str. 253 a násl.). Podle jeho dosavadních judikátů není uvedené rozhodnutí pouhým procesním rozhodnutím dle §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř., ale rozhodnutím meritorním, jímž se v daňovém řízení konečným způsobem rozhoduje o právech a povinnostech osob. Toto rozhodnutí má tedy hmotněprávní účinek. Přezkum rozhodnutí dle §55b zákona o správě daní a poplatků je systematicky zařazen do jeho části páté, pod nadpis "Mimořádné opravné prostředky". Jeho konstrukce spočívá v tom, že daňové rozhodnutí může být pro rozpor s daňovými předpisy nebo pro podstatné vady řízení po přezkoumání zrušeno, nahrazeno jiným nebo změněno. Shledá-li správce daně, že podmínky pro povolení přezkumu nebyly splněny, přezkoumávané rozhodnutí potvrdí. Proti takovému rozhodnutí nejsou podle §55b odst. 5 zákona o správě daní a poplatků opravné prostředky připuštěny. Ze smyslu a znění uvedených předpisů je nesporné, že příslušný správce daně před vydáním rozhodnutí meritorně zkoumá a hodnotí soulad přezkoumávaného rozhodnutí s právními předpisy a svým rozhodnutím meritorně zasahuje do oblasti hmotných práv a povinností daňového subjektu. Toto rozhodnutí je z hlediska daňového řízení rozhodnutím konečným. Nelze se proti němu odvolat, a žádné další daňové řízení se tedy nekoná. Ústavní soud neshledal důvod odchýlit se v projednávané věci od právního názoru vysloveného ve svých shora zmíněných dřívějších nálezech. Rozhodnutí finančního ředitelství o přezkoumávání rozhodnutí dle §55b zákona o správě daní a poplatků (které svou podstatou věcně zamítá návrh na povolení přezkoumání rozhodnutí) je rozhodnutím meritorním (materiální povahy) ve smyslu §244 a násl. o.s.ř. Správce daně jím po provedeném přezkumu rozhodl, že přezkoumávané rozhodnutí není v rozporu s právními předpisy a nezakládá se na podstatných vadách řízení. Ani okolnosti nenasvědčují podle něj tomu, že došlo ke stanovení daně v nesprávné výši. Tak správce daně rozhodl v daňovém řízení konečným způsobem o právech a povinnostech stěžovatelky coby daňového subjektu. Takové rozhodnutí zasahuje do oblasti hmotněprávní tím, že konečným způsobem konstatuje neoprávněnost tvrzeného nároku. Není to pouhé procesní rozhodnutí. Proto neexistuje zákonný důvod, který by bránil podat žalobu proti takovému rozhodnutí s použitím mechanismů správního soudnictví. Opačný postup by byl v rozporu s konstrukcí mimořádných opravných prostředků dle zákona o správě daní a poplatků a ve svých důsledcích znamenal denegatio iustitiae v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Na základě výše předložených úvah dospěl Ústavní soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Plzni porušil napadeným usnesením jedno ze základních práv stěžovatelky, garantované čl. 36 Listiny. Stěžovatelce nebyla poskytnuta soudní ochrana. K porušení došlo tím, že soud vyložil pojem "rozhodnutí procesní povahy" natolik rozšiřujícím způsobem, že již vybočil z mezí ústavnosti. Je nyní věcí obecného soudu, aby posoudil, zda ke zkrácení na právech skutečně došlo a zda rozhodnutí instančně vyššího správce daně skutečně odpovídá právním předpisům, správnému vedení daňového řízení či zda zde skutečně nejsou okolnosti, které by nasvědčovaly nesprávnému vyměření daně. Ze všech shora uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí podle §82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 13. listopadu 2001

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2001:2.US.660.2000
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 660/2000
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 171/24 SbNU 275
Populární název Povaha rozhodnutí finančního ředitelství o nepovolení přezkumu dodatečného platebního výměru
Datum rozhodnutí 13. 11. 2001
Datum vyhlášení 28. 11. 2001
Datum podání 13. 11. 2000
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Malenovský Jiří
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí správní
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 337/1992 Sb., §55b
  • 99/1963 Sb., §244, §248 odst.2 písm.e
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík správní soudnictví
daň/daňová povinnost
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka N 171/24 SbNU 275, 279: Poznámka: Nález je v rozporu se stanoviskem pléna ze dne 19.12.2000 Pl. ÚS-st 12/2000 (ST 12/21 SbNU 484)
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-660-2000
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 36408
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-26