ECLI:CZ:US:2001:2.US.660.2000
sp. zn. II. ÚS 660/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě v právní věci navrhovatelky M. D-ové, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 2000, čj. 30 Ca 212/2000-10, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 2000, čj. 30
Ca 212/2000-10, se zrušuje.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, jež Ústavnímu soudu došla
13. 11. 2000 a která i v ostatním splňovala podmínky předepsané
zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších
předpisů, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí
Krajského soudu v Plzni, jímž bylo zastaveno řízení o žalobě proti
rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 30. 5. 2000, čj.
8851/110/1999. Stěžovatelka se domnívá, že napadeným rozhodnutím
došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu práv,
garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina"). Podle jejího názoru má rozhodnutí Finančního
ředitelství v Plzni, vydané podle ustanovení §55b zák.č.
337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, jehož nápravy se domáhala
žalobou u Krajského soudu v Plzni, charakter rozhodnutí, jež je
přezkoumatelné soudem v rámci správního soudnictví podle §244
a násl. zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen
"o.s.ř."). Je to rozhodnutí meritorní, kterým se v daňovém řízení
konečným způsobem rozhoduje o právech a povinnostech fyzických
a právnických osob. Krajský soud v Plzni tím, že řízení zastavil,
znemožnil tedy stěžovatelce domáhat se stanoveným postupem svého
práva na nápravu nezákonného rozhodnutí orgánu státní správy
u nezávislého a nestranného soudu.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis
Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 212/2000, a spisový
materiál Finančního ředitelství v Plzni, sp. zn. 8851/110/1999,
z nichž zjistil následující:
Rozhodnutím ze dne 30. 5. 2000, čj. 8851/110/1999, nepovolilo
Finanční ředitelství v Plzni přezkoumání dodatečného platebního
výměru na daň z příjmů fyzických osob č. 990000211, vydaného podle
§55b zák. č. 337/1999 Sb., o správě daní a poplatků Finančním
úřadem v Blovicích dne 2. 8. 1999, pod čj. 19373/99/141970.
Správce daně zjistil, že stěžovatelka nevedla samostatnou evidenci
průměrné výše rabatu, třebaže jí tato povinnost byla uložena
správcem daně rozhodnutím ze dne 28. 11. 1995, čj. Bl
5185/980/95. Při daňové kontrole vybral správce daně vzorek
různých dokladů a metodou váženého aritmetického průměru zjistil
průměrný rabat ve výši 29,56 %. Stěžovatelka vykázala ovšem
v daňovém přiznání rabat pouhých 17,11 %. I s přihlédnutím
k dalším skutečnostem měl správce daně pochybnosti o úplnosti
a správnosti evidence stěžovatelky. Ani další důkazní prostředky
neprokazovaly dostatečně úplnost a správnost účetnictví
stěžovatelky. Vzhledem k tomu tedy správce daně dodatečně vyměřil
daň ve výši rozdílu mezi daní původně vyměřenou a daní stanovenou
podle §46 odst. 7 zák. o správě daní a poplatků. Finanční
ředitelství neshledalo, že by byl dotčený dodatečný platební výměr
vydán v rozporu s právními předpisy nebo se zakládal
na podstatných vadách řízení. Okolnosti daného případu
nenasvědčují tomu, že došlo ke stanovení daňové povinnosti
v nesprávné výši. Nejsou tedy dány podmínky pro přezkoumání tohoto
rozhodnutí.
Řízení o žalobě proti shora uvedenému rozhodnutí finančního
ředitelství, zastavil krajský soud, jak již bylo uvedeno,
rozhodnutím, jež je nyní napadeno ústavní stížností. Soud se
domnívá, že žalobou napadené rozhodnutí podle zákonné úpravy
nemůže být předmětem přezkoumávání soudem. Řízení o přezkoumání
rozhodnutí podle §55b zákona o správě daní a poplatků se totiž
rozpadá do dvou fází. V první fázi správce daně musí rozhodnout,
zda přezkoumání rozhodnutí povolí, a teprve v druhé fázi
rozhodnutí přezkoumá. Rozhodnutím o povolení či nepovolení
přezkumu se přezkoumávané rozhodnutí neruší ani nemění. Daňový
subjekt jím tedy není dotčen na svých hmotných právech
a povinnostech, vyplývajících z přezkoumávaného rozhodnutí.
Napadené rozhodnutí finančního ředitelství je proto dle názoru
obecného soudu rozhodnutím procesní povahy ve smyslu ustanovení
§248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. Soud následně řízení podle
ustanovení §250d odst. 3 o.s.ř. řízení zastavil.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu, účastníka řízení, Krajský soud v Plzni,
a vedlejšího účastníka řízení, Finanční ředitelství v Plzni, aby
se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily.
Krajský soud v Plzni navrhl ústavní stížnost zamítnout.
Domnívá se, že napadeným rozhodnutím k porušení čl. 36 Listiny
nedošlo. Co se týče důvodů, jež soud vedly k zastavení řízení,
odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Finanční ředitelství sice zaslalo Ústavnímu soudu vyjádření,
současně se však postavení vedlejšího účastníka vzdalo
s odůvodněním, že ústavní stížnost nenapadá zákonnost jeho
rozhodnutí. Ústavní soud s ním proto dále jako s vedlejším
účastníkem nejednal.
Ústavní stížnost je opodstatněná.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není
oprávněn zásadně zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů,
neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy
ČR). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny,
nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich
činností (čl. 83 Ústavy ČR). Na druhé straně opakovaně připustil,
že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být
v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy
páté Ústavy a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného
základního práva. Ústavní soud shledal, že právě k takovému zásahu
do ústavně garantovaného práva v projednávaném případě došlo.
Ústavní soud spatřuje podstatu ústavní stížnosti v otázce,
zda rozhodnutí podle §55b zákona o správě daní a poplatků, podle
něhož nejsou dány podmínky pro povolení přezkumu rozhodnutí
správce daně, má charakter rozhodnutí přezkoumatelného soudem
v rámci institutu správního soudnictví ve smyslu §244 a násl.
o.s.ř. K dané otázce se Ústavní soud ve své judikatuře již
opakovaně vyslovil (srov. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS
94/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C. H.
Beck, 1997, str. 97 a násl.; nález Ústavního soudu, sp. zn.
II. ÚS 271/96, tamtéž, str. 253 a násl.). Podle jeho dosavadních
judikátů není uvedené rozhodnutí pouhým procesním rozhodnutím dle
§248 odst. 2 písm. e) o.s.ř., ale rozhodnutím meritorním, jímž se
v daňovém řízení konečným způsobem rozhoduje o právech
a povinnostech osob. Toto rozhodnutí má tedy hmotněprávní účinek.
Přezkum rozhodnutí dle §55b zákona o správě daní a poplatků
je systematicky zařazen do jeho části páté, pod nadpis "Mimořádné
opravné prostředky". Jeho konstrukce spočívá v tom, že daňové
rozhodnutí může být pro rozpor s daňovými předpisy nebo pro
podstatné vady řízení po přezkoumání zrušeno, nahrazeno jiným nebo
změněno. Shledá-li správce daně, že podmínky pro povolení přezkumu
nebyly splněny, přezkoumávané rozhodnutí potvrdí. Proti takovému
rozhodnutí nejsou podle §55b odst. 5 zákona o správě daní
a poplatků opravné prostředky připuštěny. Ze smyslu a znění
uvedených předpisů je nesporné, že příslušný správce daně před
vydáním rozhodnutí meritorně zkoumá a hodnotí soulad
přezkoumávaného rozhodnutí s právními předpisy a svým rozhodnutím
meritorně zasahuje do oblasti hmotných práv a povinností daňového
subjektu. Toto rozhodnutí je z hlediska daňového řízení
rozhodnutím konečným. Nelze se proti němu odvolat, a žádné další
daňové řízení se tedy nekoná.
Ústavní soud neshledal důvod odchýlit se v projednávané věci
od právního názoru vysloveného ve svých shora zmíněných dřívějších
nálezech. Rozhodnutí finančního ředitelství o přezkoumávání
rozhodnutí dle §55b zákona o správě daní a poplatků (které svou
podstatou věcně zamítá návrh na povolení přezkoumání rozhodnutí)
je rozhodnutím meritorním (materiální povahy) ve smyslu §244
a násl. o.s.ř. Správce daně jím po provedeném přezkumu rozhodl, že
přezkoumávané rozhodnutí není v rozporu s právními předpisy
a nezakládá se na podstatných vadách řízení. Ani okolnosti
nenasvědčují podle něj tomu, že došlo ke stanovení daně
v nesprávné výši. Tak správce daně rozhodl v daňovém řízení
konečným způsobem o právech a povinnostech stěžovatelky coby
daňového subjektu. Takové rozhodnutí zasahuje do oblasti
hmotněprávní tím, že konečným způsobem konstatuje neoprávněnost
tvrzeného nároku. Není to pouhé procesní rozhodnutí. Proto
neexistuje zákonný důvod, který by bránil podat žalobu proti
takovému rozhodnutí s použitím mechanismů správního soudnictví.
Opačný postup by byl v rozporu s konstrukcí mimořádných opravných
prostředků dle zákona o správě daní a poplatků a ve svých
důsledcích znamenal denegatio iustitiae v rozporu s čl. 36 odst.
1 Listiny.
Na základě výše předložených úvah dospěl Ústavní soud dospěl
k závěru, že Krajský soud v Plzni porušil napadeným usnesením
jedno ze základních práv stěžovatelky, garantované čl. 36 Listiny.
Stěžovatelce nebyla poskytnuta soudní ochrana. K porušení došlo
tím, že soud vyložil pojem "rozhodnutí procesní povahy" natolik
rozšiřujícím způsobem, že již vybočil z mezí ústavnosti. Je nyní
věcí obecného soudu, aby posoudil, zda ke zkrácení na právech
skutečně došlo a zda rozhodnutí instančně vyššího správce daně
skutečně odpovídá právním předpisům, správnému vedení daňového
řízení či zda zde skutečně nejsou okolnosti, které by nasvědčovaly
nesprávnému vyměření daně.
Ze všech shora uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní
stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí podle §82 odst. 2 písm.
a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 13. listopadu 2001