ECLI:CZ:US:2001:2.US.678.01
sp. zn. II. ÚS 678/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. M. P., advokátkou, proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. 16 Co 236/2001, a Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. 8 C 209/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále také jen "zákon")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. 16 Co 236/2001, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. 8 C 209/2000, neboť má za to, že uvedenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivé posouzení věci, na uspokojivé pracovní podmínky dle čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (publ. pod č. 120/1976 Sb., dále jen "Pakt"), jakož i právo na zaměstnání dle čl. 26 Listiny.
Z citovaného rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal proti O., a. s., se sídlem v Ostravě - Moravská Ostrava, Prokešovo náměstí 6, žalobu, kterou se domáhal určení, že výpověď z pracovního poměru ze dne 7. 10. 1999 je neplatná. V žalobě stěžovatel uvedl, že mu byla dána výpověď z pracovního poměru podle §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce s tím, že dle příkazu ředitele dochází k 1. 11. 1999 ke snížení stavu zaměstnanců, v důsledku čehož se stal stěžovatel pro žalovaného nadbytečným. Z důvodu následné pracovní neschopnosti byl pracovní poměr ukončen k 10. 10. 2000. Stěžovatel oznámil žalovanému, že výpověď je neplatná a že trvá na dalším pokračování pracovního poměru. Neplatnost výpovědi spatřuje stěžovatel v tom, že na pracovišti S., kde pracoval, nedošlo k žádným organizačním změnám, naopak na místo opraváře válečků byli přijati zaměstnanci z lokality Paskov. Kromě toho stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že v rámci O. by se pro něj našlo volné pracovní místo.
Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že stěžovatel vykonával práci označenou jako renovace válečků pásových dopravníků na pracovišti O., a. s., na úseku pracovně nazývaném mechanická dílna či opravna IHV, příp. CKV. Dne 27. 10. 1999 mu byla dána výpověď, která byla odůvodněna racionalizací provozu povrchových pracovišť, vyplývající z příkazu ředitele odštěpného závodu č. 9/99, v důsledku kterého dochází ke dni 1. 11. 1999 ke snížení stavu zaměstnanců na úseku CKV závodu Staříč, včetně úseku zvaném oprava IHV, případně mechanická dílna či CKV, kde mělo dojít ke snížení počtu pracovníků z 34 na 25. Dále bylo v řízení prokázáno, že po podání výpovědi stěžovateli došlo ke snižování počtu pracovníků na uvedeném pracovišti a že zaměstnavatel neměl dále možnost žalobce zaměstnávat, což vyplynulo ze záznamu pohovoru se stěžovatelem a vyplývá to i z příkazu č. 9/99. Z tohoto důvodu se stěžovatel stal pro zaměstnavatele nadbytečným, a tak okresní soud žalobu zamítl.
Jak dále Ústavní soud ze shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě zjistil, proti rozsudku soudu prvého stupně podal stěžovatel odvolání, ve kterém zejména namítal, že příkaz ředitele odštěpného závodu je nepřesný, není v něm uvedeno, od kterého data má dojít k organizační změně. Navíc žalobce nepracoval na úseku IHV, ale v mechanické dílně na opravě válečků, přičemž na uvedeném úseku k žádné organizační změně nedošlo. K těmto námitkám se druhostupňový soud vyjádřil v tom smyslu, že předmětný příkaz nelze označit za nepřesný, neboť ke změnám mělo dojít s účinností od 1. 3. 1999 do 31. 12. 1999, obsahoval počty zaměstnanců na jednotlivých pracovištích před a po uskutečnění organizačních změn. Pokud jde o různé označení pracoviště stěžovatele, soud odkázal zejména na směrnici č. 83, v níž byla evidována pracovní činnost jak pracovníků opravy IHV, tak hydrauliky a válečků. Stěžovatel ani neprokázal, že jej zaměstnavatel mohl dále zaměstnávat. Z těchto důvodů krajský soud odvolání zamítl.
Proti shora označeným rozsudkům obecných soudů podal stěžovatel ústavní stížnost, ve které uvedl, že ze zdravotních důvodů byl převeden s účinností od 11. 6. 1990 na práci zámečníka v mechanické dílně. Toto pracoviště bylo přesně určeno a organizační změna se daného pracoviště nedotkla. Naopak na toto pracoviště byli přijati noví pracovníci, a tak nemohlo jít o organizační změnu v širším pojetí, jak uvedly obecné soudy. Kromě toho stěžovatel mohl pracovat i na jiném pracovišti zaměstnavatele, avšak soudy to nevzaly v úvahu s odůvodněním, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno. Stěžovatel však neměl k dispozici přehled o přesunech zaměstnanců a soud nepřipustil, aby tento přehled jako důkaz předložil zaměstnavatel. Dále stěžovatel uvádí, že výpověď pro nadbytečnost je zmatečná, což potvrdili i svědci, a že skutečným důvodem výpovědi byly jeho absence z důvodu nemoci z povolání. Rozhodnutí obecných soudů pokládá stěžovatel za nespravedlivá a v rozporu se základním právem na práci a na uspokojivé pracovní podmínky.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jádrem ústavní stížnosti je polemika s názory obecných soudů ohledně toho, zda předmětný příkaz ředitele odštěpného závodu, jehož záměrem bylo zvýšení efektivity práce na důlních pracovištích a racionalizace provozu povrchových pracovišť snížením počtu stavu pracovníků na jednotlivých pracovištích, zahrnoval i pracoviště stěžovatele, když stěžovatel zastává názor, že tomu tak nebylo. Dále stěžovatel polemizuje s názory těchto soudů na to, zda vůbec k restrukturalizaci došlo, když se počet pracovníků na pracovišti naopak zvýšil, a také, zda mohl být dále zaměstnáván, když stěžovatel je toho názoru, že ano. Z těchto důvodů má za to, že výpověď ve smyslu §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce je neplatná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Jak je však patrno z odůvodnění ústavní stížnosti, stěžovatel se v podstatě domáhá přezkoumání rozhodnutí soudu Ústavním soudem tak, jako by tento soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů; tato role Ústavnímu soudu, jak vyplývá z výše uvedeného a jak opakovaně ve svých rozhodnutích dává najevo, zjevně nepřísluší.
V předmětné věci Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že obecné soudy se všemi shora naznačenými otázkami podrobně zabývaly, provedly dokazování v potřebném rozsahu a své skutkové i právní závěry řádně zdůvodnily. Opodstatněnost ústavní stížnosti nemůže založit tvrzení o nesprávnosti skutkových závěrů obecných soudů učiněných na základě provedených důkazů, neboť se shora uvedenou úlohou Ústavního soudu souvisí také skutečnost, že Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, které prováděl obecný soud, pokud tento obecný soud respektoval zásadu volného hodnocení důkazů tak, jak mu to ukládají příslušná ustanovení občanského soudního řádu. Porušení této zásady však v ústavní stížnosti napadáno není, přičemž ani Ústavní soud nezjistil, že by při hodnocení důkazů obecné soudy postupovaly v rozporu s ní. Z tohoto důvodu nezbývá Ústavnímu soudu, než poukázat na odůvodnění rozsudků soudu obou stupňů, které se s uvedenými námitkami stěžovatele plně vypořádaly.
Pokud jde o namítané porušení práva na zaměstnání dle čl. 26 odst. 3 Listiny, je třeba souhlasit se stěžovatelem v tom ohledu, že není vyloučena aplikace tohoto ustanovení na daný případ, neboť obsahem daného práva může být rovněž právo udržet si získané zaměstnání, konkrétně právo na ochranu před svévolnou výpovědí. Je třeba však mít na zřeteli i čl. 41 odst. 1 Listiny, který stanoví, že uvedeného práva se lze domáhat pouze v mezích prováděcích zákonů. Jestliže v daném případě obecné soudy správně dospěly k závěru, že výpověď byla stěžovateli dána v souladu s příslušným zákonem (zákoníkem práce), pak je vyloučeno porušení čl. 26 odst. 3 Listiny.
Namítá-li stěžovatel porušení práva na spravedlivé posouzení věci, je třeba poukázat na to, že takové právo ústavně zaručeno není; daný pojem je možno chápat jako rozhodování, které je v souladu především s ústavními zákony, dále pak zákony a dalšími právními předpisy. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje a pokládá jej za nespravedlivý, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti.
Dovolává-li se stěžovatel práva na uspokojivé pracovní podmínky dle čl. 28 Listiny a čl. 7 Paktu, je třeba konstatovat, že tato ustanovení, jak vyplývá z povahy věci, mohou dopadat pouze na existující pracovní poměr.
S ohledem na takto vyložené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2001
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu