ECLI:CZ:US:2001:2.US.9.01
sp. zn. II. ÚS 9/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského o ústavní stížnosti společnosti L., s. r. o., zastoupené Mgr. Z. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 30 Ca 286/98, ze dne 7. 11. 2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 5. 1. 20001, která byla k Ústavnímu soudu podána téhož dne, se společnost L., s. r. o. (dále jen "stěžovatel"), domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 30 Ca 286/98, ze dne 7. 11. 2000, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 30. 10. 1998, č.j. 3568/98/FŘ/130. Tímto rozhodnutím finanční ředitelství zamítlo odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Slavkově u Brna ze dne 21. 4. 1998, č.j. 9772/98/343970/3915, dodatečnému platebnímu výměru č. 217/98, kterým byla dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty ve výši 59.654,- Kč za zdaňovací období září 1995. Napadeným rozhodnutím mělo být dle názoru stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Evropská úmluva"), jakož i právo garantujících vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny.
Ze spisu Ústavního soudu bylo zjištěno, že se stěžovatel žalobou podanou u Krajského soudu v Brně domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu ve Slavkově u Brna. Uvedeným dodatečným výměrem byla stěžovateli vyměřena dodatečně za zdaňovací období září 1995 daň z přidané hodnoty ve výši 59.654,- Kč. V rámci daňové kontroly vyzval správce daně stěžovatele, aby prokázal oprávněnost uplatňování snížené sazby daně z přidané hodnoty u prodeje všech druhů vat, se kterými stěžovatel obchodoval. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel neprokázal tuto oprávněnost prostřednictvím závazné informace o sazebním zařazení zboží do příslušné podpoložky celního sazebníku (dále jen "závazná informace"), kterou vydávají celní orgány na základě §46 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "celní zákon"), požádal správce daně o zatřídění tří vzorků uvedeného zboží Generální ředitelství cel, které zaujalo stanovisko k zařazení daného zboží dne 22. 7. 1997, na základě kterého si správce daně utvořil úsudek o předběžné otázce podle §28 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), a následně u dvou vzorků doměřil rozdíl vyplývající z nesprávného uplatnění daně na výstupu z 5 % na 23 %. Správce daně neakceptoval stěžovatelem předloženou Jednotnou celní deklaraci, ze které měla vyplynou správnost zařazení daného zboží, neboť tato není rozhodnutím o zatřídění zboží do příslušné podpoložky celního sazebníku, ale projevem vůle deklaranta navrhnout zboží k propuštění do příslušného režimu.
Proti rozhodnutí správce daně podal stěžovatel správní žalobu, ve které zejména uvedl, že správce daně nesprávně interpretoval §28 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, dle něhož správce daně není oprávněn učinit si úsudek o předběžné otázce, pokud bylo v dané věci vydáno rozhodnutí jiného správního orgánu. Podle ustanovení §104 odst. 1 celního zákona je náležitostí každého rozhodnutí v celním řízení i podpoložka celního sazebníku a celní sazba zboží. Jestliže zboží bylo v rozhodnutí celních orgánu v řízení zařazeno, pak je i touto částí rozhodnutím správce daně vázán a není oprávněn si učinit o předběžné otázce úsudek sám. Dále poukázal na to, že předmětné zboží má stejné složení jako zboží, které je jiným subjektem vyráběno v ČR a které na základě závazné informace náleží do podpoložky se sníženou sazbou daně. Krajský soud žalobu zamítl, přičemž k námitkám stěžovatele uvedl, že u správce daně vznikly pochybnosti o oprávněnosti uplatňování snížené daně z přidané hodnoty a tak byl stěžovatel vyzván k jejich odstranění. Stěžovatel předložil závaznou informaci č. 402/1993 a dále odkázal na to, že zboží již bylo posouzeno v rámci celní prohlídky, přičemž uplatnění snížené sazby daně nebylo zpochybněno. Soud poukázal jednak na to, že závazná informace byla vydána jinému subjektu, a dále uvedl, že Jednotná celní deklarace je sice v celním řízení rozhodnutím, po věcné stránce se však rozhoduje o propouštění zboží do příslušného režimu. Pokud je součástí rozhodnutí v celním řízení také podpoložka celního sazebníku, neznamená to, že se ve věci rozhoduje o zařazení zboží. Takovéto rozhodnutí vydává podle ustanovení §46 celního zákona. Soud přitom rozlišuje mezi výrokem rozhodnutí, což je propuštění zboží do příslušného režimu, a ostatními skutečnostmi uváděnými v návrhu, které se stávají jen součástí rozhodnutí, resp. nezbytnými, rozhodnutí provázejícími údaji. Pro správce daně je závazné pouze rozhodnutí ve věci, kterým je závazná informace ve smyslu §46 celního zákona. S ohledem na skutečnost, že o této otázce nebylo pravomocně rozhodnuto, učinil si správce daně v souladu s ustanovení §28 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků úsudek o této otázce, a to na základě stanoviska Generálního ředitelství cel. K závaznosti Jednotné celní deklarace soud poznamenal, že z §127 odst. 3 celního zákona vyplývá, že celní orgány jsou oprávněny provádět následnou kontrolu po propuštění zboží, tedy i poté, co takové rozhodnutí bylo vydáno, nabylo právní moci a je vykonatelné. Údaje, které neodpovídají skutečnosti, nejsou proto ničím neměnným a jejich nápravu lze zajistit jak v řízení celním, tak daňovém. Jak vyplývá z §46 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků může správce daně dodatečně vyměřit daňovou povinnost, pokud zjistí, že stanovená daňová povinnost je nesprávně nižší oproti zákonné daňové povinnosti, přičemž právní moc rozhodnutí původního rozhodnutí není na překážku.
Proti předmětnému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel ústavní stížnost. V této stížnosti opakovaně argumentuje tím, že obecný soud neprávně vymezil pojem předběžná otázka ve smyslu §28 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. Dle názoru stěžovatele v dané věci bylo zboží propuštěno do příslušného režimu na základě správního rozhodnutí (Jednotná celní deklarace), přičemž součástí tohoto rozhodnutí je i podpoložka celního sazebníku a celní sazba zboží. Je-li součástí pravomocného rozhodnutí i zařazení zboží do podpoložky celního sazebníku, není dána pro správce daně možnost pro vytvoření si vlastního úsudku a správce daně je povinen toto rozhodnutí respektovat. Stěžovatel dále polemizuje s názorem obecného soudu, podle něhož je třeba rozlišovat pojem "výrok rozhodnutí" (týkající se propuštění zboží do příslušného režimu) a "součást rozhodnutí" (týkající se mj. zatřídění zboží), přičemž tato "součást rozhodnutí" není ve smyslu ustanovení §28 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků závazná. Takový výklad je dle stěžovatele v rozporu se zákonem, neboť by pak nebyl dán důvod pro to, aby se povinné údaje Jednotné celní deklarace staly součástí rozhodnutí. Podle názoru stěžovatele rozhodnutí orgánů veřejné moci představuje logickou jednotu a skládá se z části výrokové, z odůvodnění a z poučení o opravných prostředcích. Dále dle stěžovatele nebyla využita platná zákonná úprava, neboť správce daně nepostupoval v souladu s tehdy platným §16 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb, o dani z přidané hodnoty, ve spojení s §97 zákona o správě daní a poplatků. Konečně stěžovatel namítá, že obecný soud nepostupoval podle §157 odst. 2 a násl. o. s. ř., neboť z odůvodnění nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, neobsahuje konkrétní důkazy, nýbrž pouhé odvolání na již učiněná rozhodnutí, jejichž zákonnost měla být v řízení posouzena, soud se také nevypořádal se všemi skutečnostmi uváděnými v podaném odvolání. Takové rozhodnutí je nepřezkoumatelné a ve svém důsledku v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo provádět dohled nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany základních práv zakotvených Listině, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s názorem obecného soudu na závaznost Jednotné celní deklarace jakožto rozhodnutí celních orgánů o propuštění zboží do příslušného režimu ve vztahu ke správci daně, a to v části týkající se zařazení zboží do příslušné podpoložky celního sazebníku. V napadeném rozhodnutí obecný soud se danou otázkou podrobně zabýval a řádně zdůvodnil své závěry. V daném ohledu námitka stěžovatele ohledně porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 Evropské úmluvy nemůže obstát, neboť stěžovatel se obrátil na obecný soud, který zákonem předepsaným způsobem přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí orgánu veřejné správy. Právní závěry krajského soudu ve věci učiněné jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR) a nevykazují znaky protiústavnosti. K tomu je třeba připojit, že se Ústavní soud ztotožňuje s názorem obecného soudu vysloveným v odůvodnění napadeného rozhodnutí na právní povahu Jednotné celní deklarace. K námitce stěžovatele, že obecný soud nepostupoval v souladu s tehdy platnými předpisy, a to §16 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, nutno poznamenat, že stěžovatel cituje v rozhodné době již neúčinné ustanovení ("správce daně uzná pro účely správného zatřídění zboží do číselného kódu podle přílohy č. 1 k tomuto zákonu rozhodnutí o zatřídění zboží orgánů celní správy"). Ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb., ve znění zákona č. 196/1993 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 8. 1993, uvádí, že "správce daně uzná pro účely správného zatřídění zboží do číselného kódu podle přílohy č. 1 k tomuto zákonu závaznou informaci o sazebním zařazení zboží celních orgánů". Uvedená skutečnost nejenže popírá důvodnost výše uvedených námitek stěžovatele, ale ve své podstatě potvrzuje správnost právních závěrů obecného soudu ve vztahu k závaznosti Jednotné celní deklarace.
Ke zcela obecným námitkám stěžovatele týkajících se údajného porušení §158 odst. 2 a násl. o. s. ř. Ústavní soud uvádí, že ani v daném ohledu nezjistil pochybení, které by vedlo k porušení ústavně zaručených práv. K tomu je třeba poznamenat, že takováto obecná tvrzení stěžovatele, postrádající řádné zdůvodnění, nemohou zakládat opodstatněnost ústavní stížnosti. Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud ve vztahu k namítanému porušení čl. 11 Listiny, když ústavní stížnost zcela postrádá zdůvodnění souvislosti mezi napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci a porušením uvedeného ústavně zaručeného práva stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda II. senátu Ústavního soudu
V Brně dne 24. dubna 20001