ECLI:CZ:US:2001:3.US.11.01
sp. zn. III. ÚS 11/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele J.T., zastoupeného Z.N., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 22 Cdo 1482/98-160, ze dne 21. 8. 2000 a rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 16 Co 67/98-143, ze dne 31. 3. 1998, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 4. 1. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl doručen Ústavnímu soudu dne 5. 1. 2001. Návrh směřoval proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 22 Cdo 1482/98-160, ze dne 21. 8. 2000, jímž bylo odmítnuto dovolání navrhovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 16 Co 67/98-143, ze dne 31. 3. 1998. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru navrhovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a dále napadenými rozhodnutími byla porušena ustanovení čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 4 odst. 4 Listiny.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 5 C 180/90, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 10. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, Nejvyšší soud ČR rozhodoval ve věci na základě dovolání navrhovatele a usnesením, č.j. 22 Cdo 1482/98-160, ze dne 21. 8. 2000, dovolání odmítl. V odůvodnění konstatoval, že není dán dovolací důvod podle §238 odst. 1 písm a) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), protože změna rozsudku soudu I. stupně je pouze formální, protože odvolací soud rozhodoval o vyklizení pozemků, které vznikly rozdělením pozemku, o jehož vyklizení rozhodoval soud I. stupně, v podstatě se proto jednalo o potvrzující rozsudek. Dále konstatoval, že není dána přípustnost dovolání ani podle §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (soud I. stupně rozsudkem, č.j. 5 C 180/90-77, žalobě nevyhověl stejně jako předchozím zrušeným rozsudkem, č.j. 5 C 180/90-40), ani podle §239 odst. 1 o.s.ř., protože odvolací soud přípustnost dovolání ve výroku svého rozsudku nevyslovil. Dále Nejvyšší soud posuzoval přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř.. Ve vztahu k uváděné právní otázce "zda plná moc formulovaná k zastupování při prodeji pozemku, je dostačující k tomu, aby zmocněnec mohl podepsat konkrétní kupní smlouvu", v níž by mělo být rozhodnutí zásadního právního významu, dovolací soud uvedl, že právní posouzení určitosti a srozumitelnosti právního úkonu odvolacím soudem je spojeno s jedinečným skutkovým základem a dovolací soud neshledává, že by posouzení aplikace §37 občanského zákoníku v dané věci mohlo mít zásadní význam pro rozhodovací činnost soudů. Tím ovšem, dovodil Nejvyšší soud ČR, není dána základní podmínka přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř.
Proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 22 Cdo 1482/98-160, ze dne 21. 8. 2000, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, č.j. 16 Co 67/98-143, ze dne 31. 3. 1998, podal navrhovatel ústavní stížnost, protože podle jeho názoru napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo vlastnické podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Současně napadenými rozhodnutími bylo porušeno i ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny a ustanovení čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR. Porušení svých práv spatřoval navrhovatel v tom, že odvolací soud nehodnotil provedené důkazy způsobem předepsaným v §132 o.s.ř. a zcela z hranic daných tímto ustanovením vybočil. Dále porušení uvedených ustanovení spatřoval v tom, že napadený rozsudek nebyl dostatečně odůvodněný, když obsahoval jen odkaz na právní názor dovolacího soudu a odůvodnění soudu I. stupně, vlastní závěry soudu byly velmi stručné. Porušení uvedených ustanovení spatřoval také v tom, že obecné soudy nesprávně hodnotily naplnění pojmu "bezprávná výhrůžka". K podpoře svých stanovisek uváděl navrhovatel vlastní závěry svědčící pro výklad namítaných pojmů a skutečností v jeho prospěch. Vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu navrhovatel namítal, že dovolací soud nesprávně zhodnotil zásadní význam navrhované právní otázky. Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhovatel žádal, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Městský soud v Praze, který uvedl, že nepovažuje podaný návrh za důvodný. Uvedl, že ve svém postupu dodržel zákonem stanovené pravidlo - povinnost aplikovat právní názor dovolacího soudu při nezměněném skutkovém stavu. Městský soud dále uvedl, že pokud navrhovatelem uplatňované skutečnosti týkající se jeho svobodné vůle nečinily podle názoru dovolacího soudu samotnou kupní smlouvu neplatnou, nemohly takové skutečnosti způsobovat neplatnost plné moci. S dostatkem dalších náležitostí plné moci se odvolací soud dostatečně vypořádal v odůvodnění rozsudku. K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření i Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení, ve vyjádření se plně odvolal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled na rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Protože se navrhovatel domáhal ochrany svých základních práv zaručených Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud nejdříve posuzoval opodstatněnost návrhu ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ČR, které přezkoumal, pokud jde o posouzení přípustnosti dovolání. Ústavní soud se plně ztotožnil se závěry dovolacího soudu o tom, že v předmětné věci není dán dovolací důvod, a to ani podle §239 odst. 2 o.s.ř., protože v právní otázce, kterou navrhovatel jako dovolací důvod formuloval, nelze spatřovat věc zásadního právního významu pro rozhodovací činnost obecných soudů. Vzhledem k tomuto závěru pak nelze Nejvyššímu soudu vytýkat, že by svým rozhodnutím porušil právo navrhovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Navrhovatel svým návrhem napadl rovněž rozsudek Městského soudu v Praze, č.j. 16 Co 67/98-143, ze dne 31. 3. 1998. Vzhledem k tomu, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako dovolání nepřípustné, bylo rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, právě výše uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti je pak nutno ve smyslu §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení předmětného rozhodnutí o posledním opravném prostředku.
V předmětné věci byl napadený rozsudek Městského soudu v Praze doručen právní zástupkyni navrhovatele dne 29. 4. 1998, tímto dnem počala běžet lhůta pro podání návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti však byl podán až dne 4. 1. 2001, tedy po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem o Ústavním soudu.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 22 Cdo 1482/98-160, ze dne 21. 8. 2000, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný a návrh proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 16 Co 67/98-143, ze dne 31. 3. 1998, pak odmítnout podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Poučení: Proti tomuto usnesení je odvolání nepřípustné.
V Brně dne 28. června 2001
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu