ECLI:CZ:US:2001:3.US.189.01
sp. zn. III. ÚS 189/01
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 1. listopadu 2001 v ústním jednání a v senátě, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. K., za účasti vedlejšího účastníka Okresního úřadu v Mladé Boleslavi, referátu regionálního rozvoje, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2000, sp. zn. 44 Ca 94/2000, společně s návrhem na vydání usnesení o předběžném opatření, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2000,
sp. zn. 44 Ca 94/2000, se zrušuje.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co
do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka
pravomocný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. listopadu
2000 (44 Ca 94/2000-45), a tvrdila, že tímto rozhodnutím obecného
soudu, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí správního
orgánu (Okresního úřadu v Mladé Boleslavi, referátu regionálního
rozvoje, oddělení územního plánování a stavebního úřadu, ze dne
4. května 2000 - VÚP 219/330/2000), kterým bylo potvrzeno
rozhodnutí Městského úřadu v Mladé Boleslavi, stavebního odboru,
ze dne 24. ledna 2000 (OSt. 2338-4318/99), zamítající návrh
stěžovatelky na vyvlastnění práva odpovídajícího věcnému břemeni
[právu jízdy vlastníka stp. č. 66 a parc. č. 98/1 v k. ú. K.
(stěžovatelky) přes pozemek parc. č. 568/14 v k. ú. K.
- a povinnost vlastníka pozemku č. 568 trpět výkon tohoto práva],
bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl.
36 Listiny základních práv a svobod), a to tím, že správní orgány
řádně nezdůvodnily "závěr o neexistenci podmínek (veřejného zájmu)
pro nucené omezení vlastnického práva", zejména, jestliže ani ze
správního rozhodnutí II. stupně "není zřejmé, z jakých podkladů
bylo vycházeno při rozhodování v rámci odvolacího řízení a poté
zřejmě i řízení soudního".
Obecnému soudu stěžovatelka pochybení v meritu věci vytkla,
že dne 31. října 2000 odročil ústní jednání na den 10. listopad
2000 ve 13.00 hod. do budovy A, místnosti č. 1 soudu, nicméně, že
jednání - aniž by na změnu jednací síně upozornil - provedl
v jiné místnosti (č. 5 přízemí budovy E), jak následně zjistil
její právní zástupce. Stěžovatelka tvrdila, že jí tak bylo
znemožněno vyjádřit se k tvrzení vedlejšího účastníka, dle něhož
"může parkovat u domu čp. 55".
Stěžovatelka proto navrhla zrušení ústavní stížností
napadeného rozhodnutí, jak vpředu je označeno, a zároveň navrhla
odklad jeho vykonatelnosti.
Krajský soud v Praze, proti jehož rozhodnutí ústavní stížnost
směřuje, se k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona), jako
účastník řízení, vyjádřil podáním předsedkyně senátu, z něhož
napadené rozhodnutí vzešlo (§30 odst. 3 zákona), a to tak, že
jednak odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, jednak uvedl,
že ve věci proběhlo dne 31. října 2000 v jednací síni č. 1, I.
poschodí, budova A, ústní jednání, které bylo odročeno na den 10.
listopad 2000 ve 13.00 hod. Obecný soud ve svém vyjádření
připustil, že odročené jednání se konalo v jiné jednací síni (č.
dveří 5, přízemí budovy E) a že tato změna nebyla při odročení
jednání účastnici řízení sdělena. Vzhledem k tomu, že při tomto
odročeném jednání bylo jen čteno rozhodnutí Obvodního soudu pro
Prahu 6 ze dne 11. května 1993 a rozhodnutí Státního notářství pro
Prahu 1 ze dne 27. srpna 1996, tedy listin, které stěžovatelka
sama předložila, a jejichž obsah jí byl znám, nebyla stěžovatelka
na svých právech nikterak krácena.
Vedlejší účastník řízení, Okresní úřad v Mladé Boleslavi,
referát regionálního rozvoje, oddělení územního plánování
a stavebního úřadu, se k výzvě Ústavního soudu vyjádřil tak, že
pozemek stěžovatelky je přístupný ze dvou stran z veřejné
komunikace, takže navrhovaným vyvlastněním pozemku by k jejímu
pozemku vznikl přístup třetí, což doložil připojením šesti
fotografií zobrazujících přístupové cesty k pozemku a domu
stěžovatelky s jejich podrobným popisem.
Vedlejší účastník setrval proto na správnosti svého
rozhodnutí ze dne 4. května 2000 (VÚP 219/330/2000) a navrhl, aby
Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Praze nerušil.
Ústavní stížnost je důvodná.
Podle protokolu o ústním jednání před Krajským soudem
v Praze ze dne 31. října 2000 (č. l. 33 připojeného spisu
Krajského soudu v Praze) bylo jednání odročeno "za účelem
předložení rozhodnutí o nabytí dědictví k předmětným nemovitostem,
a to na den 10. listopad 2000 ve 13.00 hodin s tím, že termín
jednání účastníci vzali na vědomí" a že proto k němu nebudou již
písemně obesláni.
Z protokolu o ústním jednání ze dne 10. listopadu 2000 (č. l.
42 spisu obecného soudu) je patrno, že tohoto jednání, které se
však konalo v jiné jednací síni (č. 5 přízemí v budově E)
a v němž po zopakování dosavadních výsledků řízení bylo dokazování
doplněno [přečtením rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne
11. května 1993 a rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 1 ze dne
27. srpna 1996, jakož i (patrně) konstatováním fotografií
předložených žalovaným], se žalobkyně (stěžovatelka) ani její
právní zástupce nezúčastnili. Ze spisu není však patrno, že by
o změně jednací síně obecný soud účastníky řízení uvědomil.
Vzhledem k těmto skutečnostem nelze upřít důvodnost
stěžovatelčině tvrzení, že ústního jednání dne 10. listopadu
2000, v němž její věc skončila (zamítavým) rozsudkem, se
nezúčastnila - ačkoli byla na soudě přítomna - jen proto, že
o změně jednací síně nebyli ani ona ani její zástupce včas
vyrozuměni.
Ústavně zaručené právo na soudní ochranu (hlava pátá Listiny
základních práv a svobod) váže - mimo jiné - obecné soudy k tomu,
aby ve svém řízení dbaly (zákonem) stanoveného postupu (čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a dále, aby účastníkům
řízení umožnily účast na něm, a to tak, aby v něm mohli uplatnit
všechna procesní práva, která jim zákon pro ta která řízení
poskytuje (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod); pod
těmito ústavními aspekty je nutno procesnímu předpisu stran
termínu odročením jednání (§119 odst. 1 o. s. ř.) rozumět tak, že
účastníci řízení musí být řádně a včas uvědoměni nejen o datu
a době nařízeného jednání, ale také o místě, kde se jednání má
konat, a to tak, aby ani o něm nemohly vzniknout pochybnosti.
Je-li obecný soud (jiný orgán veřejné moci) poté, co jednání
nařídil, nucen provést změnu místa (jednací síně), kde se má
jednání v určeném čase konat, je jeho povinností účastníky řízení
na tuto změnu vhodným způsobem (kupř. vývěskou na původně určeném
místě) upozornit.
Z důvodů takto rozvedených jeví se ve stěžovatelčině věci
postup Krajského soudu v Praze, jímž u ústního jednání dne 10.
listopadu 2000 obecný soud stěžovatelku (jejího právního zástupce)
zkrátil na jejich procesních právech (§119a odst. 2, §123 o. s.
ř.), a jímž současně ohrozil ústavně chráněnou rovnost účastníků
řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), jako
nesouladný s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, a proto
ani rozhodnutí vydané v takto ústavně vadném řízení před kritérií
ústavnosti neobstojí; Ústavnímu soudu proto nezbylo než je jako
takové z podnětu důvodné ústavní stížnosti zrušit [§82 odst. 1,
2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona], aniž by se však přitom
jakkoli zabýval vlastním meritem věci, případně aby pro jeho
povahu a pro povahu svých rozhodovacích důvodů shledal nutnost
vyhovět stěžovatelčině návrhu na vydání předběžného opatření, jímž
by vykonatelnost stěžovatelkou napadeného rozhodnutí obecného
soudu měla být odložena, když jinak vývody účastníka řízení se
odkazují na rozhodovací důvody vyložené v odůvodnění tohoto
nálezu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 1. 11. 2001