ECLI:CZ:US:2001:3.US.201.01
sp. zn. III. ÚS 201/01
Usnesení
III. ÚS 201/01
Ústavní soud rozhodl dne 26. dubna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J.H., zastoupené Mgr. M.N., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2000, sp.zn. 23 Co 589/2000, a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. září 2000, sp. zn. 1 E 227/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst.1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocné rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2000 (23 Co 589/2000-30), jímž bylo potvrzeno usnesení soudu I. stupně (Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. září 2000 - 1 E 227/2000-23), o výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitosti, které jsou jejím výlučným vlastnictvím, pro pohledávku za vedlejším účastníkem, bývalým manželem stěžovatelky. Dle tvrzení stěžovatelky soud svým rozhodnutím porušil její ústavně zaručené právo na soudní ochranu dané Listinou základních práv a svobod, a to jejím čl. 36 a právo vlastnit majetek zaručený čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a současně byl porušen
čl. 90 Ústavy ČR, který ukládá soudům, aby zákonným způsobem poskytovaly ochranu právům.
Stěžovatelka podrobněji nezdůvodnila ústavněprávní aspekty co do tvrzení porušení (ústavně zaručených) jejich práv, navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud, po zvážení všech skutečností plynoucích z obsahu ústavní stížnosti, zejména rozsudku Krajského soudu v Praze (23 Co 589/2000-20) a usnesení soudu I. stupně (Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. září 2000 - 1 E 227/2000-23), dospěl k závěru, že podaný návrh není důvodný. Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatelky v nedostatku aktivní legitimace oprávněného, neboť pravomocné soudní rozhodnutí, kterým byl nařízen výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitosti, které byly přikázány do jejího výlučného vlastnictví, ve prospěch jiného subjektu, než který byl oprávněným z vykonávaného rozsudku bez toho, aby bylo prokázáno, že na tento subjekt přešlo právo z rozhodnutí obecného soudu I. stupně (Okresní soud v Kolíně ze dne 13. 5. 1997 - 10 C 748/95-61). Stěžovatelka ve svých námitkách proti usnesení soudu I. stupně (Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. září 2000 - 1 E 227/2000-23), o nařízení soudcovského zástavního práva na nemovitosti, uvedla jiné důvody, než které jsou obsahem ústavní stížnosti, ale nedostatek v označení subjektu oprávněného neuvádí.
Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaných stěžovatelkou, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních obecnými soudy, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy, a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v posuzované věci extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a jejich skutkovými zjištěními, je nepřípustné zabývat se novými návrhy na provedení dokazování. Odvolací soud se vypořádal se všemi námitkami, které stěžovatelka vznesla proti napadenému rozhodnutí obecného soudu I. stupně. Především nutno opakovaně zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a z tohoto hlediska nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto postupují v souladu s obsahem Listiny základních práv a svobod.
Poněvadž nebylo zjištěno, že by se označený obecný soud v řízení a rozhodnutí dostal do rozporu s ústavními principy řádného a stanoveného postupu, když po provedeném řízení a hodnocení důkazů nevyhověl odvolání stěžovatelky proti nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitosti, byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 26. dubna 2001