ECLI:CZ:US:2001:3.US.243.01
sp. zn. III. ÚS 243/01
Usnesení
III. ÚS 243/01
Ústavní soud rozhodl dne 28. června 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek V.B. a ing. V.Š., obou zastoupených JUDr. J.S., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. února 2001, sp. zn. 10 Ca 4/2001, a rozhodnutí O.Ú., pozemkového úřadu, ze dne 16. listopadu 2000, sp. zn. Poz 4291/2000 H, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadly stěžovatelky rozhodnutí O.Ú., pozemkového úřadu, ze dne 16. listopadu 2000 (Poz 4291/2000 H) a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. února 2001 (10 Ca 4/2001-19) a tvrdily, že uvedené orgány porušily jejich ústavně zaručené právo na nestranný a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a potvrzujícím rozsudkem soudu nebyla právům oprávněných osob poskytnuta ochrana ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR tím, že rozhodnutí správního orgánu pokládají za nesprávné jednak pro jeho neurčitost, když odkazuje na geometrický plán, který však k tomuto není připojen a není tak z rozhodnutí jednoznačně zjistitelné, o jaké části pozemků se jedná, a zejména jej pokládají za nesprávné z důvodu, že na předmětných pozemcích se žádná stavba parkoviště nenachází. Dále stěžovatelky tvrdily, že rozhodnutí správního orgánu se opírá o nejednoznačná, rozdílná a nedoložená stanoviska M.ú., stavebního úřadu. Nadto zpochybňují existenci zmíněného parkoviště a správnímu orgánu vytýkají nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, neboť rozhodl poté, co se spokojil s tvrzením o existenci stavby, aniž by se zabýval otázkou, kdy tvrzená stavba měla být vybudována, což má pro posouzení restituční věci zásadní význam. Stěžovatelky navrhly zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí.
K posouzení důvodnosti ústavní stížnosti si vyžádal Ústavní soud spis Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 4/2001 a vyjádření uvedeného soudu, jako účastníka řízení o ústavní stížnosti.
Z vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. května 2001, za nějž jedná předsedkyně senátu 10 Ca, se podává, že soud považoval doplněná skutková zjištění pozemkového úřadu za dostačující a hodnocení nově získaných důkazů za správné a odpovídající ust. §34 odst. 5 správního řádu. Soud poukázal na to, že pokud je v případě nevydatelnosti pozemků přiznán nárok za náhradu, nepředstavuje tento postup nerovnost oprávněných osob ani rozpor s Listinou základních práv a svobod. V daném případě bylo zjištěno, že pozemky jsou dotčenou stavbou, a proto je nelze zemědělsky využívat. Obecný soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádal se všemi námitkami, jak stěžovatelkami byly vzneseny. Námitka, že stavba na předmětných pozemcích mohla vzniknout před jejich přechodem na stát, v opravném prostředku vznesena nebyla, a proto není posouzena v rozsudku krajského soudu. Naopak stěžovatelky v opravném prostředku uváděly, že v minulosti se na pozemcích žádná stavba parkoviště nenacházela ani nebyla budována, k zastavění došlo i podle zjištění pozemkového úřadu až po přechodu pozemků na stát. Podle názoru soudu k porušení práv stěžovatelek nedošlo, proto navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, jímž se ústavní stížnost odmítá.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti, připojeného spisu (10 Ca 4/2001) a stanoviska krajského soudu konstatuje Ústavní soud, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížností vytýkaly stěžovatelky krajskému soudu, jako soudu příslušnému k rozhodování o opravném prostředku proti nepravomocnému rozhodnutí správního orgánu, zejména nesprávné právní závěry týkající se posouzení stanoviska M.ú., stavebního úřadu. Na tomto místě je nutno poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, podle které Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se
s takovým hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je dána jen tehdy, jestliže by bylo shledáno porušení ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele.
Právo na soudní ochranu tak, jak je stanoví čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod znamená, že Ústavní soud ve vztahu k soudům obecným je svou činností povolán k tomu, aby dbal v konkrétní věci především na procesní čistotu toho kterého řízení. Ve věci posuzované ústavní stížnosti však nic nenasvědčuje tomu, že by byl obecným soudem porušen procesní postup.
Z protokolu o jednání ze dne 7. února 2001 plyne, že účastníci řízení přes dotaz soudu nenavrhli doplnění důkazního řízení (č. l. 14 spisu obecného soudu), z čehož je patrno, že stěžovatelky neměly výhrad ke skutkovým zjištěním, jak k nim dospěl O.Ú., pozemkový úřad, a Krajský soud v Českých Budějovicích. Stěžovatelky v ústavní stížnosti převážně opakují své námitky obsažené v opravném prostředku, s nimiž se však obecný soud v odůvodnění svého rozhodnutí řádným způsobem vypořádal (§157
odst. 2 o. s. ř.), včetně posouzení stanoviska odborného orgánu státní správy M.ú., stavebního úřadu, jako dotčeného orgánu státní správy. Důvodem pro tvrzení, že došlo k porušení subjektivních práv stěžovatelek (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR) nemůže být pouhý nesouhlas s právními závěry orgánů veřejné moci, které ve věci rozhodovaly.
K porušení čl. 90 Ústavy ČR, vzhledem k povaze projednávané věci, dojít nemohlo; uvedené ustanovení má především kompetenční povahu ve vztahu k vymezení soudní moci.
Pro úplnost je třeba dodat, že Ústavní soud se nezabýval tvrzením stěžovatelek, že stavba (parkoviště) na předmětných pozemcích mohla vzniknout před jejich přechodem na stát, neboť jde o tvrzení, které v předchozích řízeních stěžovatelky neuplatnily. Ve správním soudnictví se uplatňuje zásada dispoziční a koncentrační (§250l, §249 odst. 2, §250h
odst. 1 o. s. ř.), v důsledku čehož správní soud přihlíží pouze k tvrzením účastníků uplatněným v opravném prostředku a ve lhůtě k tomu zákonem určené (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 359/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR - svazek 8., vydání 1., č. 95, Praha 1997).
Ve věci posuzované ústavní stížnosti je tedy nutno konstatovat, že obecný soud v řízení o podaném opravném prostředku postupoval plně v souladu s platnou právní úpravou soudního přezkumu správních rozhodnutí z hlediska jejich zákonnosti (§250l a násl. o. s. ř.).
Ze shora rozvedených důvodů je zřejmé, že k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelek nedošlo, návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí O.Ú., pozemkového úřadu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jak jsou vpředu označena, byl proto posouzen jako zjevně neopodstatněný, a jako takový odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 28. června 2001