infUs2xVecEnd, infUsKratkeRadky-256-001,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.11.2001, sp. zn. III. ÚS 263/01 [ nález / JURKA / výz-2 ], paralelní citace: N 186/24 SbNU 385 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:3.US.263.01

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Nemožnost vydání nemovitostí v rámci restituce z důvodů ochrany privatizujících subjektů

Právní věta V posuzované věci obecné soudy nesprávně aplikovaly čl. II bod 2. zákona č. 116/1994 Sb., a to v rozporu s interpretačními pravidly, určujícími smysl jednotlivých ustanovení novely zákona v závislosti na její struktuře, což nelze kvalifikovat jinak, než porušení principu zákazu svévole. Tímto způsobené nevydání věci, ačkoli pro ně byly dány zákonné důvody ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích, představuje pak porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 11 odst. 3 Listiny, podle něhož vlastnictví nesmí být zneužito na újmu práv druhých, v daném případě vlastnictví státu na újmu práva oprávněné osoby na vydání věci.

ECLI:CZ:US:2001:3.US.263.01
sp. zn. III. ÚS 263/01 Nález USPrnSO Ústavní soud ČR rozhodl po ústním jednání v senátě, ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti ing. J. M., bytem ve Švédsku, zastoupeného JUDr. P. C., advokátem, za vedlejší účasti Fondu národního majetku ČR, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábř. 42, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. 28 Cdo 1638/99-176, ze dne 1. 2. 2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 17 Co 163/98-155, ze dne 3. 2. 1999, takto: Rozsudek Nejvyššího soudu ČR, č.j. 28 Cdo 1638/99-176, ze dne 1. 2. 2001 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 17 Co 163/98- 155, ze dne 3. 2. 1999, se zrušují. Odůvodnění: Navrhovatel podal dne 30. 4. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 2. 5. 2001. Návrh směřoval proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. 28 Cdo 1638/99-176, ze dne 1. 2. 2001, kterým bylo zamítnuto dovolání navrhovatele proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 17 Co 163/98-155, ze dne 3. 2. 1999 a odmítnuto dovolání navrhovatele proti výroku III uvedeného rozsudku Krajského soudu. Podle názoru navrhovatele bylo napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas. Ve věci Ústavní soud zjistil, že navrhovatel podal návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 17 Co 163/98-155, ze dne 3. 2. 1999, která je vedena pod sp. zn. IV. ÚS 176/99. K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 4 C 249/95, vedený u Okresního soudu ve Svitavách. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel se žalobou podanou u soudu I. stupně domáhal, aby žalovaným (Nemocnice Moravská Třebová, Fond národního majetku a označené fyzické osoby) bylo uloženo uzavřít s navrhovatelem dohodu o vydání jedné ideální poloviny nemovitostí v návrhu specifikovaných, event. aby bylo určeno, že navrhovatel je vlastníkem jedné ideální poloviny těchto nemovitostí. Návrh byl podán podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), ve znění nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách, č.j. 4 C 249/95-71, ze dne 28. 3. 1997, byla žaloba zamítnuta. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové usnesením, č.j. 17 Co 311/97-79, ze dne 18. 7. 1997, zrušil rozsudek soudu I. stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Po provedeném dalším řízení a připuštěné změně žalobního návrhu Okresní soud ve Svitavách ve věci rozhodl rozsudkem, č.j. 4 C 249/95-100, ze dne 16. 1. 1998 tak, že ve výroku I stanovil žalované Nemocnici ve Svitavách povinnost uzavřít s navrhovatelem dohodu o vydání jedné ideální poloviny specifikovaných nemovitostí, ve výroku II zamítl návrh, aby Fond národního majetku byl povinen uzavřít dohodu o vydání jedné ideální poloviny těchto nemovitostí, ve výroku III zamítl návrh na určení neplatnosti kupní smlouvy o prodeji předmětných nemovitostí, uzavřené mezi Fondem národního majetku a žalovanými fyzickými osobami (navrhovateli privatizačního projektu), a ve výroku IV zamítl návrh na určení, že navrhovatel je vlastníkem jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí. K odvolání navrhovatele i žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem, č.j. 17 Co 163/98-155, ze dne 3. 2. 1999, rozhodl v meritu věci tak, že změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku I tak, že žalobu o vydání nemovitostí vůči Nemocnici v Moravské Třebové zamítl, dále potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výrocích II a III (zamítnutí žaloby vůči Fondu národního majetku a zamítnutí žaloby na určení, že navrhovatel je vlastníkem jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí). Dále odvolací soud připustil zpětvzetí návrhu a zrušil rozsudek soudu I. stupně ve výroku IV a řízení v tomto rozsahu zastavil, a konečně nepřipustil dovolání proti výroku III. Zamítnutí žaloby proti Nemocnici v Moravské Třebové odůvodnil odvolací soud poukazem na čl. II. odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb. (jímž byl změněn a doplněn zákon o mimosoudních rehabilitacích), podle něhož nelze věc oprávněné osobě vydat, byla-li po 1. 10. 1991 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu nebo byl-li ohledně takové věci schválen privatizační projekt nebo bylo vydáno rozhodnutí o její privatizaci. Podle názoru odvolacího soudu se uvedené ustanovení vztahuje na posuzovaný případ. Ve věci bylo dne 9. 11. 1994 podle §10 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 92/1991 Sb."), vydáno usnesení vlády ČR a na základě tohoto usnesení pak byla dne 1. 4. 1995 uzavřena kupní smlouva mezi Fondem národního majetku a předkladateli privatizačního projektu o přímém prodeji zdravotnického zařízení. V tomto stadiu řízení navrhovatel podal první ústavní stížnost vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 176/99, o níž zatím nebylo rozhodnuto. Proti měnícímu a potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání s poukazem na §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") ve vztahu k měnícímu výroku a na §239 odst. 2 o.s.ř. ve vztahu k potvrzujícímu výroku. Co do dovolacích důvodů navrhovatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování , a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud ČR ve věci rozhodl rozsudkem, č.j. 28 Cdo 1638/99-176, ze dne 1. 2. 2001 tak, že dovolání proti měnícímu výroku napadeného rozsudku Krajského soudu zamítl a dovolání proti potvrzujícímu výroku tohoto rozsudku odmítl. V odůvodnění pak dovolací soud při posuzování, zda se jedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, uvedl, že je nutno postupovat ve spojitosti s uplatněnými dovolacími důvody, tedy zda rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, které nemají v podstatné části oporu v dokazování, a zda došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. Ve vztahu k prvnímu dovolacímu důvodu konstatoval dovolací soud, že navrhovatel v dovolání neuvedl žádné konkrétní údaje o tom, v čem spatřuje, že odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování v tomto řízení. Dovolací soud dále uvedl, že ani on neshledal z obsahu předmětného spisu, že by v daném případě odvolací soud vzal za zjištěné něco, co ve spise vůbec není, nebo že by nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Nejvyšší soud dospěl proto k závěru, že tento dovolací důvod není dán. Ve vztahu k druhému dovolacímu důvodu (nesprávné právní posouzení věci) pak Nejvyšší soud ČR uvedl, že odvolací soud posoudil projednávanou věc zejména podle čl. II odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb. a podle ustanovení §3 odst. 1, §4 odst. 1 a 2, §8 odst. 1 a §13 zákona o mimosoudních rehabilitacích, jakož i podle ustanovení §10 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. a konstatoval, že odvolací soud vyložil citovaná ustanovení v souladu s judikaturou a nelze dovodit, že by citovaná ustanovení vyložil nesprávně. Nejvyšší soud proto konstatoval, že ani tento dovolací důvod není dán. Na základě uvedených závěrů potom konstatoval, že ve vztahu k potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se nejedná o rozhodnutí o zásadní právní otázce, event. se nejedná o rozhodnutí, které by se odchylovalo od ustálené judikatury nebo přinášelo judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Na základě těchto závěrů potom Nejvyšší soud dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu odmítl jako dovolání nepřípustné. Pokud jde o napadený měnící výrok rozsudku odvolacího soudu, zde Nejvyšší soud vycházel z posouzení dovolacích důvodů tak, jak je uvedeno výše, a na základě přijatých závěrů pak dovodil, že dovolání je nedůvodné a zamítl je. Předmětnou ústavní stížností napadl navrhovatel označený rozsudek Nejvyššího soudu ČR, kterému vytýkal, že porušil jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení uvedeného práva spatřoval v tom, že se dovolací soud nezabýval námitkami navrhovatele a dovolání odmítl s tím, že nelze přezkoumávat rozhodnutí o privatizaci. Navrhovatel nenamítal, že by tento závěr nebyl správný v obecné poloze, avšak namítal, že na daný případ se nevztahuje. V daném případě podle jeho názoru nešlo o přezkoumání rozhodnutí o privatizaci, ale o posouzení, zda nebyl privatizován majetek, který je s ohledem na zákonná omezení z privatizace vyňat. Navrhovatel je přesvědčen, že obecné soudy měly za povinnost zkoumat, zda rozhodnutím o privatizaci nedošlo k porušení zákonných ustanovení o tom, který majetek je z privatizace vyňat, a zda tím nedošlo k porušení práv navrhovatele. Věcné pochybení dovolacího soudu spatřoval v tom, že nesprávně vyložil ustanovení čl. II odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb., protože podle názoru navrhovatele se toto ustanovení vztahuje jen na majetek, který byl privatizován do dne otevření nových lhůt pro osoby, které nemají trvalý pobyt na území ČR (tj. do 1. 11. 1994), kdežto rozhodnutí o privatizaci bylo vydáno usnesením vlády ze dne 9. 11. 1994. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud zrušil rozsudky obecných soudů všech tří stupňů. K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení. Ve vyjádření Nejvyšší soud ČR uvedl, že je jednoznačně přesvědčen o tom, že dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu ve smyslu právního závěru obsaženého v usnesení Ústavního soudu ČR, sp. zn. III. ÚS 181/95, ze dne 23. 8. 1995. Pokud jde o dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu poukázal na to, že právní závěr odvolacího soudu koresponduje se stanoviskem uveřejněným pod č. 44/1994Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek NS ČR. Vzhledem k uvedenému konstatoval, že podaná ústavní stížnost se nejeví důvodná. K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření i Fond národního majetku ČR jako vedlejší účastník řízení. Ve stručném vyjádření vedlejší účastník uvedl, že považuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR za správné a zcela se odvolává na jeho právní posouzení věci. Ústavní soud již mnohokrát konstatoval ve svých rozhodnutích, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jeho byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatel se domáhal ochrany svého základní práva, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je důvodný. Základní otázkou, jež byla řešena v dané věci před obecnými soudy, byla aplikace ustanovení čl. II bodu 2. zákona č. 116/1994 Sb. v souvislosti s vymezením okruhu oprávněných osob podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, na něž dopadá nemožnost vydání nemovitostí z důvodu ochrany privatizujících subjektů. K uvedené otázce v poloze interpretace jednoduchého práva zaujal autoritativní názor Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 872/96. Podle tohoto rozhodnutí ustanovení čl. II bod 2. zákona č. 116/1994 Sb., jímž se mění a doplňuje zákon o mimosoudních rehabilitacích, které brání vydání některých věcí osobám oprávněným podle §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění uvedené novely, nelze aplikovat na restituční nároky osob, které se staly oprávněnými v důsledku účinnosti nálezu Ústavního soudu, publikovaného pod č. 164/1994 Sb. Uvedený závěr Nejvyšší soud obsáhle a přesvědčivě zdůvodnil. Konstatoval zejména, že novela č. 116/1994 Sb. zákona o mimosoudních rehabilitacích v čl. I ve čtyřech bodech změnila či doplnila ustanovení restitučního zákona tak, že nově založila nároky fyzických osob, které dříve oprávněny nebyly. Tyto osoby vymezila v nových ustanoveních - §3 odst. 2 a 3 restitučního zákona a této změně přizpůsobila i text souvisejících ustanovení. Čl. II zákona č. 116/1994 Sb., jak dále zdůraznil Nejvyšší soud, je typickým ustanovením, upravujícím přechodná ustanovení, potřebná pro aplikaci čl. I, resp. upravující právní vztahy vyvolané novelou tak, aby použití nových norem nebránila ustanovení dosavadních předpisů. Odkázal přitom na legislativní pravidla vlády, a to jako interpretační východisko, dle nichž se články novely člení na článek, v němž se mění a doplňuje ustanovení právního předpisu, a článek, obsahující přechodná ustanovení ve vztahu ke změněným, resp. doplněným, ustanovením právního předpisu (popřípadě další článek novely, obsahující ustanovení o nabytí účinnosti novely). Nejvyšší soud v této souvislosti upozornil na to, že všechny ostatní body čl. II uvedené novely, tj. body 1., 3. a 4. upravují lhůty pro uplatnění nároku osob oprávněných podle čl. I novely a z ničeho nelze dovodit, že bod 2., upravující ochranu třetích osob, které ve stanoveném časovém rozmezí či mezidobí nabyly sporné věci, by se měl týkat i jiných nároků, než uvedených v čl. I. V posuzované věci uplatnil navrhovatel návrh na vydání nemovitostí vůči povinné osobě dopisem ze dne 14. 2. 1995 a žalobou k soudu dne 8. 3. 1995, a to jako oprávněná osoba ve smyslu nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., tj. po zrušení podmínky trvalého pobytu na území České republiky, a nikoli jako oprávněná osoba ve smyslu §3 odst. 2 a 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích, ve znění novely č. 116/1994 Sb. Z pohledu autoritativní interpretace dotčených zákonných ustanovení, provedené Nejvyšším soudem, s níž se Ústavní soud ztotožňuje, pak vyplývá, že na daný případ čl. II bod 2. zákona č. 116/1994 Sb. nedopadá, v důsledku čehož obecné soudy na správně zjištěný skutkový stav použily nesprávný právní předpis. Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za jejichž splnění nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě. V posuzované věci obecné soudy nesprávně aplikovaly čl. II bod 2. zákona č. 116/1994 Sb., a to v rozporu s interpretačními pravidly, určujícími smysl jednotlivých ustanovení novely zákona v závislosti na její struktuře, což nelze kvalifikovat jinak, než porušení principu zákazu svévole. Tímto způsobené nevydání věci, ačkoli pro ně byly dány zákonné důvody ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích, představuje pak porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 11 odst. 3 Listiny, podle něhož vlastnictví nesmí být zneužito na újmu práv druhých, v daném případě vlastnictví státu na újmu práva oprávněné osoby na vydání věci. Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud rozsudek Nejvyššího soudu ČR, č.j. 28 Cdo 1638/99-176, ze dne 1. 2. 2001, zrušil. Protože důvody zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR byly založeny již rozhodnutím soudu odvolacího, jakož i z důvodu procesní ekonomie, rozhodl Ústavní soud i o zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 17 Co 163/98-155, ze dne 3. 2. 1999. Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat. V Brně dne 29. listopadu 2001

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2001:3.US.263.01
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 263/01
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 186/24 SbNU 385
Populární název Nemožnost vydání nemovitostí v rámci restituce z důvodů ochrany privatizujících subjektů
Datum rozhodnutí 29. 11. 2001
Datum vyhlášení  
Datum podání 2. 5. 2001
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Jurka Vladimír
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36, čl. 11 odst.3
Ostatní dotčené předpisy
  • 116/1994 Sb., čl. II odst.2
  • 92/1991 Sb.
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstřík vlastnické právo/přechod/převod
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-263-01
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 39552
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-23