ECLI:CZ:US:2001:3.US.297.01
sp. zn. III. ÚS 297/01
Usnesení
III. ÚS 297/01
Ústavní soud rozhodl dne 28. června 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I.R., zastoupeného JUDr. H.T., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2001, sp. zn. 1 Cao 261/2000, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2000, sp. zn. 27 Ca 42/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30,§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona] a po odstranění formální vady plné moci (§30 odst. 1 zákona), napadl stěžovatel rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2001
(1 Cao 261/2000) a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2000 (27 Ca 42/2000), kterými bylo potvrzeno rozhodnutí ČSSZ ze dne
9. 2. 2000, č. 510 512 087, o zamítnutí plného invalidního důchodu pro nesplnění podmínek v ust. §39 zák. čís. 155/1995 Sb., v platném znění, s odůvodněním, že stěžovatel podle posudku lékaře OSSZ ze dne 20. 1. 2000 není plně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné schopnosti pouze o 15 %.
Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dané Listinou základních práv a svobod, a to jejím čl. 30 a čl. 36 a čl. 10 a čl. 90 Ústavy ČR, v návaznosti na čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť soudy jsou povinny poskytovat ochranu právům zákonem stanoveným způsobem. Dále namítá neprovedení navržených důkazů výslechem stěžovatele a doplnění řízení vypracováním znaleckého posudku k posouzení otázky pracovní způsobilosti a poklesu výdělečné činnosti stěžovatele. Stěžovatel podrobněji nezdůvodnil ústavněprávní aspekty co do tvrzení porušení (ústavně zaručených) jeho práv, navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiný zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný
[§72 odst. 1, písm. a), odst. 4 zákona].
Z obsahu ústavní stížnosti ani z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů nebyl shledán zásah do práv, jichž se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolával. Vrchní soud v Praze v odvolacím řízení přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku a přihlížel i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány. Odvolací soud neshledal žádných procesních pochybení a konstatoval, že rozsah dokazování je možný považovat za úplný a zcela postačující pro správné zjištění skutkového stavu. V posuzované věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného hmotného i procesního práva a ztotožňuje se se závěry Vrchního soudu v Praze.
Ústavní soud nehledal důvodnou ani námitku stěžovatele ve věci jeho osobní účasti na soudním jednání a nevyhovění návrhům na doplnění řízení vypracováním znaleckého posudku k posouzení otázky pracovní způsobilosti a poklesu výdělečných schopností. Ze soudních rozhodnutí je zřejmé, že stěžovateli nebylo nijak bráněno v tom, aby se stanoveným způsobem svého práva domáhal v řízení u obecných soudů. Nelze přijmout stěžovatelovo tvrzení, že mu byla odňata možnost jednat před soudem, když obecný soud stěžovatele osobně nepředvolal a vyslechl jej mimo jednání. Pokud stěžovatel byl po celou dobu na těchto jednáních zastoupen právním zástupcem, postupovaly obecné soudy způsobem, který neznemožňoval stěžovateli realizaci procesních práv. Odvolací soud se ztotožnil s návrhy soudu I. stupně a zhodnotil další navržené doplnění dokazování znaleckým posudkem jako nadbytečné.
Tvrdí-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že obecnými soudy mělo být rozhodnuto jinak a že tyto soudy dospěly k jinému právnímu závěru, než je právní závěr stěžovatele, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, pak nezbývá, než taková tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a zde jej odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Za této situace je zřejmé, že ve stěžovatelově věci nelze obecným soudům, a zejména odvolacímu soudu, vytýkat porušení zákona, případně v jeho rozhodnutí spatřovat vady protiústavní povahy, a proto z důvodů takto vyložených byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána již povahou vyložených důvodů; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 28. června 2001