ECLI:CZ:US:2001:3.US.327.01
sp. zn. III. ÚS 327/01
Usnesení
III. ÚS 327/01
Ústavní soud rozhodl dne 28. června 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V.Ž., zastoupené JUDr. R.J., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. března 2001, sp. zn. 13 To 97/2001, a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 19. ledna 2001, sp. zn. 2 T 58/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. března 2001 (13 To 97/2001-71) a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 19. ledna 2001 (2 T 58/2000-50) a tvrdila, že uvedené obecné soudy porušily v trestním řízení proti ní právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a ústavně právní zásadu, že nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen (čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod) tím, že byla již v předchozím trestním řízení (2 T 24/99) odsouzena za tentýž čin a obecné soudy nezastavily její trestní stíhání pro nepřípustnost. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 81/95. Závěrem svého návrhu stěžovatelka navrhla zrušení rozhodnutí okresního a krajského soudu, jak jsou vpředu označena.
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně (2 T 58/2000) byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru (§249a odst. 2 tr. zák.) a byl jí uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin. Trestné činnosti se podle zjištění okresního soudu dopustila tím, že v době od
20. července 1999 do 26. června 2000, poté co vyměnila v nezjištěné době zámek u vstupních dveří bytu v domě čp. 372 a odmítla dát nový klíč svému manželovi V.Ž., čímž mu bránila v užívání tohoto bytu přesto, že oba k němu mají společný nájem.
Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, svým usnesením (13 To 97/2001) zamítl odvolání stěžovatelky. K jejím námitkám, že nikdo nemůže být stíhán za trestný čin, za který již byl pravomocně odsouzen, uvedl, že jde o absurdní konstrukci, jež by ve svém důsledku znamenala, že by nemohl být odsouzen za opakovaná jednání jakéhokoli charakteru nikdo, kdo by takový úmysl pojal před spácháním prvého skutku (např. zloděj, který by po sdělení obvinění nadále kradl).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je nutno konstatovat, že jak plyne z konstantní judikatury Ústavního soudu je Ústavní soud oprávněn k přezkumu rozhodnutí obecných soudů za podmínky, že jejich postupem bylo porušeno subjektivní ústavně zaručené právo či svoboda stěžovatele (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Stěžovatelka tvrdila v této souvislosti porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, dle něhož nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby (čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod).
V této souvislosti je nutno uvést, že uvedená zásada ne bis in idem vyjadřuje zákaz nového trestního stíhání pro týž skutek a nikoliv pro trestný čin. Ve věci posuzované ústavní stížnosti je zřejmé, že jednání stěžovatelky, bránící užívání bytu spolunájemci, naplnilo znaky téhož trestného činu (§249a odst. 2 tr. zák.) za odlišný skutek, než za jaký byla stěžovatelka odsouzena v předchozím trestním řízení (2 T 24/99). Odlišnost je dána jiným časovým obdobím, ve kterém bylo bráněno v užívání bytu. Stěžovatelka nebyla ani v jednom trestním řízení odsouzena za pouhou výměnu zámku, nýbrž až za následek tímto zaviněným jednáním způsobený, tzn. bránění v užívání bytu.
Odkaz na nález sp. zn. IV. ÚS 81/95 je z důvodu odlišných skutkových okolností zde řešených nepřípustný. Stěžovatel byl v dané věci podruhé odsouzen za trestný čin uvedený v §269 tr. zák. Skutková podstata tohoto trestného činu obsahuje definici, která stanoví, že kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupí službu v ozbrojených silách....; tedy stěžovatel byl v této věci opětovně obecnými soudy odsouzen pro tentýž skutek "trvale se vyhnout vojenské činné službě", naproti tomu stěžovatelka byla opětovně odsouzena za bránění v užívání bytu v odlišných časových obdobích.
Z takto rozvedených důvodů je zřejmé, že k porušení tvrzených ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky nedošlo; návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí Okresního soudu v Kladně a Krajského soudu v Praze, jak jsou vpředu označeny, byl tedy posouzen jako zjevně neopodstatněný, a jako takový odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 28. června 2001