ECLI:CZ:US:2001:3.US.342.01
sp. zn. III. ÚS 342/01
Usnesení
III. ÚS 342/01
Ústavní soud rozhodl dne 28. června 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. Z.C., zastoupeného JUDr. M.Č., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. března 2001, sp. zn. 23 Co 562/2000, a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 1. června 2000, sp. zn. 5 C 94/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst.1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. března 2001 (23 Co 562/2000-143), a rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 1. června 2000 (5 C 94/99-80), a tvrdil, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivé a nestranné projednání věci (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a právo na spravedlivou odměnu za práci (čl. 28 Listiny základních práv a svobod). Podle odůvodnění ústavní stížnosti spatřoval stěžovatel porušení shora uvedených ustanovení Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v nesprávném hodnocení důkazů obecnými soudy. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud přijal nález, jímž se rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, jak jsou shora označeny, zrušují.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Rozsudkem Okresního soudu v Semilech (5 C 94/99) byla zamítnuta:
I. Žaloba stěžovatele na zaplacení částky 438 254,- Kč, jako náhrady mzdy, a částky
32 800,- Kč, jako náhrady za dovolenou, spolu s 26 % penále z prodlení od 1. 5. 1998 do 31. 5. 2000,
II. žaloba na zaplacení částky 683,50 Kč, za chybně proplacenou dovolenou, a žaloba na zaplacení částky 4 695,- Kč, jako doplatku mzdy,
III. žaloba na uložení povinnosti žalované provést zpětné vyúčtování náhrady mzdy včetně penále s běžnou úrokovou sazbou a vydání účetních dokladů, tedy mzdových listů s provedením výpočtu průměrné mzdy z posledního čtvrtletí roku 1998, jako období rozhodného.
Z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně je patrno, že žaloba stěžovatele, týkající se nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru, byla zamítnuta z toho důvodu, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by svému zaměstnavateli, kromě toho, že mu sdělil, že rozvázání pracovního poměru považuje za neplatné, dal nějakým způsobem, a to jasným a nezpochybnitelným, na vědomí, že chce být u žalovaného dále zaměstnáván. Takový úkon by stěžovatel musel učinit do konce výpovědní lhůty, tedy do 30. 4. 1998, neboť projev učiněný později by nemohl mít účinky stanovené v §61 odst. 1 zákoníku práce.
Krajský soud v Hradci Králové, jako soud odvolací, se ztotožnil se skutkovými zjištěními, jak k nim dospěl soud I. stupně a také s právním posouzením věci. Z rozsudku odvolacího soudu se podává, že stěžovatel neměl dalších návrhů na doplnění dokazování, rovněž tak v ústavní stížnosti nebylo provedení dalších důkazů navrženo, z čehož lze dovodit, že stěžovatel neměl výhrad ke skutkovým zjištěním, jak k nim dospěl soud I. stupně.
Stěžejním důvodem k podání ústavní stížnosti byla polemika stěžovatele se způsobem hodnocení důkazů (výpovědi svědka R., a tím, že soud nevzal v úvahu, že stěžovatel oznámil zaměstnavateli, že nesouhlasí s ukončením pracovního poměru, že nevyvíjel žádnou činnost, která by směřovala k předání pracoviště, že předal pracoviště až na pokyn zaměstnavatele dne 29. 4. 1998, tedy den před tím, než skončil pracovní poměr, a že od
1. 5. 1998 je v evidenci nezaměstnaných). V této souvislosti postačí stěžovatele odkázat na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci
III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, není proto příslušný k přezkoumání stěžovatelových námitek za předpokladu, že obecné soudy dodržují, jak se ve věci posuzované ústavní stížnosti stalo, ústavní procesní postupy (hlava pátá Listiny základních práv a svobod). V pouhém neúspěchu stěžovatele v řízení před obecnými soudy nelze spatřovat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod.
Ze shora rozvedených důvodů je tedy zřejmé, že k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv a svobod dojít nemohlo, ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 28. června 2001