ECLI:CZ:US:2001:3.US.344.01
sp. zn. III. ÚS 344/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Ivanou Janů o návrhu na zahájení řízení ve věci ústavní stížnosti V. Z., bez právního zastoupení, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. dubna 2001, č.j. 3 To 932/2000 - 444, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 5.6.2001 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení označený jako ústavní stížnost, směřující proti postupu a rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, který usnesením ze dne 5.4.2001, č.j. 3 To 932/2000 - 444, rozhodl o odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 27.11.2000, sp.zn. 71 T 168/2000, tak, že tento rozsudek dle §258 odst. 1 písm. a), b), c) trestního řádu zrušil v celém rozsahu a dle §259 odst. 1 trestního řádu věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Podle tvrzení stěžovatele byla napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě porušena jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces, zaručená v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále v čl. 5 odst. 4, čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. b), c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel namítal zejména odepření možnosti vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, jež spatřoval v tom, že mu v odvolacím řízení nebylo předsedou senátu uděleno poslední slovo. Odvolacímu soudu dále vytýkal, že v odůvodnění svého usnesení reagoval pouze na odvolání podané stěžovatelovým obhájcem, zatímco s vlastním odvoláním stěžovatele se vůbec nevypořádal.
Ve smyslu §35 a §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), Ústavní soud především zkoumal, zda jsou dány podmínky řízení, za kterých může ve věci jednat. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Ústavní soud důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Z toho plyne, že ústavní stížnost je zpravidla nepřípustná (s výjimkou ustanovení §75 odst. 2 zákona), jestliže řízení v dané věci ještě neskončilo a stěžovatel má možnost uplatnit prostředky k ochraně svých práv ještě v rámci tohoto řízení. V předloženém případě je zřejmé, že za stavu, kdy Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením zrušil rozsudek soudu prvého stupně a věc mu vrátil k novému projednání, má stěžovatel možnost svá procesní práva v plné míře uplatnit v řízení před tímto soudem, případně pak i v řízení odvolacím. Teprve poté, co bude řízení pravomocně skončeno - a tedy po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv - může stěžovatel podat za podmínek stanovených zákonem ústavní stížnost a domáhat se tak ochrany svých ústavně zaručených základních práv nebo svobod v řízení před Ústavním soudem.
Za daného stavu věci se tedy nejevilo účelným vést stěžovatele k odstranění vad jeho návrhu (zejména nedostatku povinného právního zastoupení) a Ústavnímu soudu nezbylo, než tuto ústavní stížnost dle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28.6.2001
JUDr. Ivana Janů
soudce zpravodaj