Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15.11.2001, sp. zn. III. ÚS 376/01 [ nález / HOLLÄNDER / výz-2 ], paralelní citace: N 174/24 SbNU 291 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:3.US.376.01

sp. zn. III. ÚS 376/01 Nález Ústavní soud rozhodl po ústním jednání dne 15. listopadu 2001 v senátě, ve věci ústavní stížnosti A. D., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. března 2001, č. j. 9 To 102/2001-781, v trestní věci, takto: Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. března 2001, č. j. 9 To 102/2001-781, se zrušuje. Odůvodnění: I. Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 19. června 2001, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. března 2001, č. j. 9 To 102/2001-781, kterým bylo zamítnuto jím podané odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. ledna 2001, č. j. 1 T 193/97-759. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., účinného do 31. prosince 1998, a odsouzen dle §187 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 písm. a), §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků a šesti měsíců, a dále mu byl uložen podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. i trest propadnutí věci. Uvedeným rozhodnutím obecného soudu se cítí být dotčen v základním právu na soudní ochranu, plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i v základním právu na právní pomoc v řízení před soudy dle čl. 37 odst. 3 Listiny a základním právu na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny Z obsahu spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 1 T 193/97, jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní stížnosti, bylo zjištěno následující: Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. ledna 2001, č. j. 1 T 193/97-759, uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., účinného do 31. prosince 1998, jehož se měl dopustit tím, že v přesně nezjištěné době od března 1996 do zadržení dne 26. září 1996 prodal nejméně ve čtyřech případech psychotropní látku methamfetamin, zvaný pervitin, přesně určené osobě, ačkoliv věděl, že jí ještě nebylo 18 let. Pro uvedený skutek byl odsouzen dle §187 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 písm. a), §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků a šesti měsíců, a dále mu byl uložen podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. i trest propadnutí věci. V odvolání do uvedeného rozhodnutí stěžovatel zejména namítl nepoužitelnost svědecké výpovědi R. S. ze dne 26. září 1996, na níž je založen výrok o vině. Tato svědecká výpověď byla dle jeho tvrzení učiněna před zahájením trestního stíhání (čili před sdělením obvinění), pročež dle jeho názoru řízení rozsudku předcházející bylo vadné, a pokud byl odsouzen na základě nepoužitelného důkazu, vznikají tak pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. Soud II. stupně v ústavní stížností napadeném usnesení uvedl, že předmětné odvolání opakuje důvody uplatněné již proti prvému odsuzujícímu rozsudku ze dne 8. prosince 1998, jenž byl usnesením odvolacího soudu ze dne 25. června 1999, č. j. 9 To 272/99-541, zrušen. Konstatoval dále, že nalézací soud doplnil dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a aktualizoval i osobní výkazy obžalovaného, takto stěžovatele v řízení před Ústavním soudem. Dle jeho přesvědčení nepochybně provedl důkazy podle procesních předpisů v rozsahu nezbytném pro posouzení viny obžalovaného, jež pak hodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu a právem se při svých skutkových závěrech opíral i o výpověď svědka S. z přípravného řízení. V této souvislosti Krajský soud v Praze dále uvedl, že není dán žádný důvod ke změně právního názoru, který vyjádřil ve svém rozhodnutí ze dne 25. června 1999, č. j. 9 To 272/99-541, na č. l. 542 a 543 spisu v reakci na stejné námitky odvolatele o použitelnosti tohoto důkazu. Obsahem uvedeného názoru je konstatování, dle kterého byl-li stěžovatel zajištěn orgány Policie České republiky jako podezřelý ze spáchání trestné činnosti již ve 13.00 hodin dne 26. září 1996, není pak opory pro závěr, že mu nebylo sděleno obvinění do 14.30 hod., kdy bylo započato s výslechem svědka R. S. Změnil-li svědek v hlavním líčení svoji výpověď, dle názoru odvolacího soudu se soud nalézací s touto skutečností náležitě vyrovnal, když po výslechu vyšetřovatele, jenž jakýkoli nátlak na svědka vyloučil, přisvědčil jeho výpovědi ze dne 26. září 1996, usvědčující stěžovatele ze spáchání trestného činu dle §187 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., účinného do 31. prosince 1998, a nikoli výpovědi v hlavním líčení dne 5. března 1998. Stěžovatel v ústavní stížnosti, a to obdobně jak učinil v odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. ledna 2001, č. j. 1 T 193/97-759, namítá nezákonnost jediného důkazu, na kterém dle jeho přesvědčení byl založen výrok o vině a trestu v rozhodnutích obecných soudů, a to nezákonnost výpovědi svědka R. S. ze dne 26. září 1996. Předně v této souvislosti uvádí, že byl odsouzen pro trestný čin podle §187 odst. 1, 2 tr. zák., u něhož jsou vždy dány podmínky pro nutnou obhajobu, k jeho zadržení došlo zhruba od 10.30 hod. dne 26. září 1996, a to od počátku domovní prohlídky, vyslýchán byl téhož dne od 16.05 hod., přičemž obvinění mu bylo sděleno před tímto výslechem, obhájce mu byl ustanoven usnesením Okresního soudu v Příbrami až dne 10. října 1996. Ve skutečnosti, že mu bylo sděleno obvinění pouze pro trestný čin podle §187 odst. 1 tr. zák. spatřuje stěžovatel obcházení práva na obhajobu, jelikož už na počátku výslechu svědka R. S. vyšetřovatel musel zjistit, že tomuto je méně než 18 let a vypovídá o tom, že mu stěžovatel měl podávat nějaké drogy, což zakládá podezření ze spáchání trestného činu dle §187 odst. 1 a odst. 2 písm. c) tr. zák., ve znění do 31. prosince 1998, a tedy jde o případ nutné obhajoby. Dále stěžovatel namítá skutečnost, že výslech svědka R. S. byl proveden před tím, než mu bylo sděleno obvinění. Nezbytnost provedení dokazování až po sdělení obvinění není dle názoru stěžovatele věcí toliko formální, nýbrž vytváří reálné garance uplatnění práva na obhajobu (a to poukazuje na ustanovení §33 odst. 1 a §165 tr. řádu). S ohledem na uvedené považuje stěžovatel za stejně neústavní postup, kdy je důkaz výslechem svědka prováděn sice až po sdělení obvinění, ale v tak krátkém časovém odstupu, jenž neumožňuje obviněnému plně uplatnit své právo na obhajobu. V této souvislosti je v ústavní stížnosti poukazováno i na judikaturu obecných soudů, dle které důkazy, které byly provedeny před sdělením obvinění, přičemž nešlo o úkony neodkladné nebo neopakovatelné, nelze v řízení před soudem použít (R 27/95 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro uvedené stěžovatel namítá dotčení v základním právu na právní pomoc v řízení před soudy dle čl. 37 odst. 3 Listiny a základním právu na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny. Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu je pak v ústavní stížnosti argumentováno porušením ustanovení §258 odst. 1 písm. a) a c) tr. řádu, jež zakládají důvody zrušujícího rozhodnutí v odvolacím řízení pro podstatné vady v předchozím řízení, zejména pro porušení práva na obhajobu, a pro pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. Tvrzená pochybení odvolacího soudu dle názoru stěžovatele zakládají dotčení v základním právu na soudní ochranu, plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 6. listopadu 2001 Krajský soud v Praze k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž předsedkyně senátu 9 To plně odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí soudu a k námitce stěžovatele obsažené v jeho odvolání ohledně použití nezákonného důkazu odkazuje na své předchozí rozhodnutí ze dne 25. června 1999, č. j. 9 To 272/99-541. Podáním ze dne 26. října 2001 se Krajské státní zastupitelství v Praze v předmětné věci ve smyslu §28 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vzdává postavení vedlejšího účastníka. II. Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94, III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98 a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva. V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva. Dle §48 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou navrhovány. Uvedené zákonné ustanovení nutno interpretovat z pohledu čl. 83 Ústavy, dle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, jakož i z pohledu dosavadní judikatury, v níž je zvýrazněna rozdílná funkce Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud tudíž toliko hlediskem dotčení ústavními zákony a mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy garantovaných základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem, ověřujícím stěžovatelova tvrzení o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Uvedená diferenciace je jedním z komponentů odlišujících ústavní soudnictví od soudnictví obecného. Z pohledu naznačených kautel, za účelem ověření tvrzení obsažených v ústavní stížnosti, provedl v předmětné věci Ústavní soud dokazování spisem Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 1 T 193/97. Ve spise Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 1 T 193/97: - na č. l. 2 je založeno sdělení obvinění stěžovateli s datem 26. září 1996 bez uvedení přesného času sdělení obvinění; - na č. l. 124f je založen protokol o zajištění osoby stěžovatele dle §14 odst. 1 písm. c) zákona o Policii České republiky s datem 26. září 1996, na němž je vyznačen čas zajištění 13.00 hod.; - na č. l. 124g je založen protokol o zadržení obviněného, takto: stěžovatele v řízení před Ústavním soudem, s datem 26. září 1996, na němž je vyznačen čas zadržení 16.30 hod.; - na č. l. 154 je založen protokol o výslechu obviněného A. D. s datem 26. září 1996, na němž je vyznačen čas zahájení výslechu 16.05 hod.; - na č. l. 193 je založen protokol o výslechu svědka R. S. ze dne 26. září 1996, na němž je vyznačen čas výslechu od 14.30 do 15.30 hod. - na č. l. 317 je založen protokol o hlavním líčení v předmětné věci před Okresním soudem v Příbrami dne 5. března 1998, dle něhož svědek R. S. v hlavním líčení popřel, že by od stěžovatele dostal v minulosti drogy; po poukazu soudu na rozpor s výpovědí, učiněnou dne 26. září 1996 (č. l. 193-194) svědek vypověděl, že tuto výpověď učinil pod psychickým nátlakem ze strany vyslýchajících policistů a přes výslovné poučení soudu o povinnosti vypovídat pravdu výslovně prohlásil, že je si této skutečnosti vědom a trvá na výpovědi, učiněné v hlavním líčení. Z pohledu práva jednoduchého na posouzení předmětné věci dopadají ustanovení §89 odst. 1, §160 odst. 1, 2 a 4, §165, §211 odst. 2 písm. b) a §258 odst. 1 písm. a) a c) tr. řádu. Dle ustanovení §89 odst. 1, §160 odst. 1, 2 a 4 tr. řádu dokazování lze v trestním řízení provádět toliko po zahájení trestního stíhání sdělením obvinění. Jedinou výjimku z uvedené zásady představuje neodkladný nebo neopakovatelný úkon před zahájením trestního stíhání, jehož obsahem je provedení důkazu. Smyslem a účelem zásady přípustnosti dokazování toliko po zahájení trestního stíhání je zejména garantovat práva obviněného na obhajobu (§165 tr. řádu) již v přípravném řízení, a to za situace, kdy tr. řád umožňuje v hlavním líčení akceptovat důkazy provedené v řízení přípravném. Jinými slovy, akceptuje-li trestní řád pro rozhodnutí ve věci samé provedení důkazu mimo hlavní líčení, musí takové provedení důkazu garantovat právo na obhajobu a zásadu kontradiktornosti řízení v míře srovnatelné s kautelami provádění důkazů v hlavním líčení. V posuzovaném případě je pak v této souvislosti relevantní ustanovení §211 odst. 2 písm. b) tr. řádu, dle něhož místo výslechu svědka lze v hlavním líčení číst protokol o jeho výpovědi, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovením tohoto zákona a takováto osoba se v hlavním líčení odchyluje v podstatných bodech od své dřívější výpovědi. Z pohledu vůdčích zásad trestního řízení představuje uvedené zákonné ustanovení výjimku ze zásady bezprostřednosti, jak je tato zakotvena v §2 odst. 12 tr. řádu. Ustanovení §258 odst. 1 písm. a) a c) tr. řádu pak zakládají důvody zrušujícího rozhodnutí v odvolacím řízení pro podstatné vady v předchozím řízení, zejména pro porušení práva na obhajobu, a pro pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, jež mohou vyplývat i z existence podstatných vad v řízení, jež předcházelo rozsudku nalézacího soudu. Podřazením Ústavním soudem provedených skutkových zjištění pod naznačený normativní rámec v rovině jednoduchého práva nelze než konstatovat, že svým postupem a ústavní stížností napadeným rozhodnutím Krajský soud v Praze výše uvedená ustanovení tr. řádu porušil. Jelikož v předmětné věci výslech R. S. dne 26. září 1996 nebyl proveden jako neodkladný, resp. neopakovatelný úkon ve smyslu §160 odst. 3 a 4 tr. řádu, pro posouzení jeho zákonnosti je relevantní ustanovení §160 odst. 1 tr. řádu, dle kterého se obviněnému sděluje obvinění na počátku prvního výslechu. V případě stěžovatele došlo k tomuto prvnímu výslechu dne 26. září 1996 v 16.05 hod. (č. l. 154 spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 1 T 193/97), tj. v čase, kdy byl již výslech svědka R. S. ukončen (26. října 1996 v 15,30 hod. - č. l. 193 Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 1 T 193/97). Stanoví-li ustanovení §160 odst. 1 tr. řádu, že se obvinění sděluje podezřelému nejpozději na počátku jeho prvního výslechu, nutno pak termín a čas sdělení obvinění, jež prvnímu výslechu obviněného s určitým odstupem předchází, výslovně vyznačit v záznamu o sdělení obvinění. V opačném případě není dán důvod pro přijetí závěru, dle něhož ke sdělení obvinění došlo v jiném termínu a čase, než je počátek prvního výslechu. "Výslech svědka" v předmětné věci se tudíž uskutečnil před zahájením trestního stíhání, proto jej lze z pohledu tr. řádem vyžadovaných kautel kvalifikovat toliko ve smyslu vysvětlení dle §158 odst. 3 a 4 tr. řádu, jehož smyslem a účelem je pouze prověření skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a nemá povahu důkazního prostředku v trestním řízení. Za důkaz svědeckou výpovědí v předmětné věci lze tudíž považovat toliko výpověď R. S. v hlavním líčení dne 5. března 1998, v níž popřel, že by od stěžovatele dostal v minulosti drogy. Za situace, kdy "výslech svědka" R. S. dne 26. září 1996 bylo možno posoudit toliko jako podání vysvětlení dle §158 odst. 3 a 4. tr. řádu, nelze pak právní kvalifikaci skutku obsaženou ve sdělení obvinění, jež obsahu tohoto sdělení nekoresponduje, hodnotit jinak než jako dotčení práva obviněného na nutnou obhajobu (v předmětné věci dle §36 odst. 3 tr. řádu). Jelikož v dané věci výslech svědka R. S. dne 26. září 1996 nebyl proveden způsobem odpovídajícím ustanovením tr. řádu (a to když nešlo o neodkladný, resp. neopakovatelný úkon, přičemž výslech byl proveden před zahájením trestního stíhání), soud nalézací nedodržel podmínky vyžadované v §211 odst. 2 písm. b) tr. řádu pro připuštění výjimky ze zásady bezprostřednosti, soud odvolací pak nedostál zákonnému příkazu dle §258 odst. 1 písm. a) a c) tr. řádu pro uvedené pochybení rozsudek soudu I. zrušit. Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení v základním právu a svobodě. V posuzované věci uznáním důkazu provedeného v rozporu s tr. řádem nalézací soud porušil základní právo na řádný proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, soud odvolací pak základní právo, plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny porušil tím, že uvedenou vadou trpící rozhodnutí soudu I. stupně nezrušil. Akceptováním výpovědi osoby, učiněné před zahájením trestního stíhání, jako důkazu svědeckou výpovědí, ačkoli se nejednalo o neodkladný, resp. neopakovatelný úkon a nebyly dodrženy zákonné podmínky pro výjimku ze zásady bezprostřednosti v trestním řízení, bylo dotčeno i základní právo obviněného na obhajobu v trestním řízení dle čl. 40 odst. 3 Listiny. Pro uvedené, tj. s ohledem na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny, Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2000, č. j. 9 To 102/2001-781, zrušil [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat. V Brně dne 15. listopadu 2001